Skončilo desetiletí a začalo další

Při jízdě pouští jsme náhodou narazili na obratník Kozoroha! Chile, 2019

Na přelomu roku jsem bilancovala a uzavírala (desetiletí!), ale pak přišel šílenej měsíc a čas na sepsání toho všeho jsem našla až teď. Fascinuje mě, jak je online svět prchavý a turbulentní. Ještě v říjnu jsem o zmínkách o končícím desetiletí vůbec neslyšela, popravdě mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, dokud jsem to v nějakém článku neviděla napsané. V listopadu sem tam úvaha, v prosinci toho byly plné stránky webové i tištěné a s přelomem roku se všichni tváří, jako by se nic z toho nestalo. Jedeme si dál stejným tempem vpřed.

Ve mě ale potřeba se trochu vrátit a ještě douzavřít některé věci zůstala. Měla jsem na notebooku článek o tom, co pro mě znamenalo uplynulé desetiletí, nektnutý od přelomu roku. Když se náročný leden trochu uklidnil, vrátila jsem se k bilancování. Jde to ale ztuha, musím se cíleně vracet zpátky, už zase plynu směrem dopředu v čase a je to jako jít proti proudu řeky.

Dosud se moje bilance uplynulých let odehrávala formou letmého vzpomenutí si na to, co se v daném roce stalo, spíš mimoděk a nijak organizovaně (ačkoliv k tomu mnohé články koncem roku vybízejí a mě se jim nikdy nepodařilo vyhnout). Vzpomenu si, co se ten rok dělo, a nejsem překvapená, protože to mám všechno jakž takž živě v paměti. Úvahami nad desetiletím jsem se ponořila do minulosti hlouběji.

Z maturitní večeře, 2010

Fotka na tablo, 2010

tzv. Telecí den, 2010

 

můj první vandr, 2011

Z pohledu dnešního dne mám pocit, že veškeré důležité události v mém životě se odehrály v posledních deseti letech. Uvědomuji si, že to je zčásti klam způsobený vzdáleností v čase. Od doby, kdy jsem před 10 lety zákonně dospěla a mnohem později se přiblížila dospělosti i duševně, jsem mohla vzít život do svých rukou a změnit něco z toho, co jsem změnit chtěla. Snad mě i doba trochu strhla s sebou a její pověstná rychlost se odrazila i v událostech mého života. 

S pohledem zpět se trochu zmírňuje můj pocit zaseknutí, toho, že bych měla postupovat rychleji, zdolávat životní mety, kterých už mnoho mých vrstevníků dosáhlo. 

S Ondrou v Gorach Stolowych, 2014

Sabat, 2013

Z třídního srazu, 2013

U Adekji, 2013

V létě v Černé Hoře, 2015

Zkoušela jsem události seřadit podle toho, jak nastaly, ale tolik se prolínají, že jsem to vzdala a seřadila je náhodně (kromě prvního řádku, který je první zcela záměrně). Nevzpomínám tu všechno důležité, to je jasné. To ani nejde. 

V letech 2010-2019 jsem:

Potkala jsem svého muže, začala jsem s ním chodit, žít a pak jsem si ho vzala.

Zkusila jsem jít na vandr a chytlo mě to. Od té doby chodím každý rok minimálně jednou.

Poprvé jsem cestovala mimo Evropu, a to do Jižní Koreje na mezinárodní biologickou olympiádu, ze které jsem přivezla stříbrnou medaili. Dál jsem se v cestování celkem rozjela a navštívila jsem Balkán, několik evropských měst, Alpy v zimě i v létě, Španělsko, Portugalsko, západ USA, Jižní Ameriku, Kyrgyzstán, Maroko

Dvakrát jsem šla svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela.

Udělala jsem si řidičák na auto (2010) a na motorku (2016)

Odmaturovala jsem, dostala se na medicínu, vystudovala medicínu, přihlásila se do specializačního vzdělávání v oboru psychiatrie.

Pracovala jsem v laboratoři, přednášela na konferenci a měsíc pobyla ve Stockholmu na stáži. 

K představě oboru, ve kterém chci pracovat - původně jsem chtěla něco laboratorního, bez pacientů. Potom se mi líbila (kardio)chirurgie a oční. Skončila jsem u psychiatrie. 

Přišla jsem o panenství. 

Umřela mi máma.

Odstěhovala jsem se z Plzně do Prahy.

Založila jsem si účet na Fleru a vymyslela si značku výrobků z origami Arisu.
K origami jsem se propracovala přes šití šperků z korálků. Záložka s mojí různorodou tvorbou je tady

S několika kamarády jsem se přestala vídat, a o dost víc nových jsem získala.

Začala jsem psychoterapeutický výcvik a chodím do psychoterapie, což je zážitek, který vám doporučuju vyzkoušet.

Ostříhala jsem si vlasy

Zařídila jsem si živnostenský list.

Z člověka, který se lidí tak trochu bojí, jsem se dostala k tomu, že s nimi denně pracuju...a už se jich nebojím.

Zkusila jsem si přijetí i odmítnutí v pracovním pohovoru. 

Změnila jsem práci - za tuhle zkušenost jsem obzvlášť ráda. Jsem

Začala jsem sloužit noční a pracovat v soukromé ambulanci.

Přibrala jsem 20 kilo.

Zjistila jsem, že pracuju až příliš. 

Začala jsem nosit brýle. 

Mluvila jsem v rádiu. 

V biologické olympiádě jsem vyhrála svůj první fotoaparát-kompakt a druhý, digitální zrcadlovku Pentax K-50, jsem si koupila. 

Naučila jsem se lyžovat na sjezdovkách. 

Moje konzumace kávy se co do množství několikrát znásobila a kvalita konzumované kávy prudce vzrostla. 

S mámou po slavnostním vyřazení z gymplu po maturitě, 2010

A tady sedím a cítím se připravená na nové desetiletí a události, které přinese.

V kávovém autobuse v Chile, 2019