17.05.17

Origami workshop v papírnictví Kaš-mi-daš

Na malebném místě pod Nuselskými schody v Praze se nachází stylové papírnictví Kaš-mi-daš. Pokud chcete utratit výplatu za papírnické zboží v obchodě, kde můžete vykoupit půlku prodejny, protože se vám tam líbí úplně všchno, tohle je to správné místo. Anebo, i když se úplně nepotřebujete zbavit horentní sumy peněz, vždycky tu najdete nějakou malou nezbytnost, sešity, které jinde nemají, či naprosto báječná přáníčka, jste tu správně. (Nebo tady - eshop).



Sympatické a šikovné slečny z kaš-mi-daš pořádají v mezaninu papírnictví čas od času workshop. 8.5. jsem měla tu čest tady učit skládat origami. Sešly jsme se v deštivém nedělním podvečeru, jako stvořeném pro hrátky s papírem. Chvíli jsme si povídaly a pak jsme se vrhly na brčálově zelené papíry připravené pro nácvik.


V pozadí visí obrázky Ester Starling, jejíž výstava v papírnictví právě probíhá.


Na programu byly dvě skládanky a náušnice z nich - jeřábci a parníčci. Začaly jsme s většími papíry (cca 10x10 cm) a postupně zmenšovaly. Jak jsem předváděla a předváděla, holky skládaly a výsledné modely byly menší a menší, došlo mi několik věcí.

Už jsem úplně zapomněla, jaké to je vzít do rukou něco poprvé a začít. Jak těžké. Snažíte se,děláte, co můžete s vidinou stejného výtvoru, jaký před vašima očima lektorka právě s lehkostí stvořila. A...je to křivé a umatlané. Perfekcionismus dostává na frak.

Vzpoměla jsem si, jak to u mě s prvními kusy origami nebyla žádná sláva. Jak jsem zápasila s kreslenými diagramy, protože si prostě nedokážu zapamatovat, co která přerušovaná čára znamená. Pak jsem objevila tutorialy na youtube. Je mnohem snazší napodobovat nějaký pohyb, který vidíte, než když vám jej někdo popisuje.


Jak jsem byla levá s kleštěmi na ohýbání drátků, než jsem to dostala do ruky a vychytala si, jak moc musím co zmáčknout nebo otočit.

Zjistila jsem, že na vysvětlování skládacích postupů mi chybí vhodná slova. Musela jsem si zavést a ozkoušet různé obraty, často vymýšlet nová slovní spojení, protože ty ze psaných popisů zní vyslovené příšerně šroubovaně. Olámat si jazyk, jak říkali na Lince bezpečí. Naučit se mluvit o tématu, o kterém se normálně nemluví (z různých důvodů. Třeba že vás to nikdy nenapadlo o něm mluvit).

Chvílemi se o mě pokoušela silná úzkost z toho, že se to třeba někdo nenaučí, že to nedokážu dobře vysvětlit a dotyčná kvůli mé neschopnosti odejde s traumatem a bez náušnic.

Všechny zúčastněné odvedly obrovský kus práce. Za poměrně krátkou dobu cca tří hodin se zvládly naučit skládat dva druhy origami, zminimalizovat je do rozměrů, o kterých normální člověk ani nepřemýšlí, složit je moc pěkně načisto ze vzorovaných papírů a ještě si k nim samy přidělat veškeré komponenty. Plus vydržely moje lektorovací poprvé bez závažných následků.

Máte můj nehynoucí obdiv, dámy!


15.05.17

o k a m ž i k y

Čas se zpomaluje a já jsem v něm uvízla jako v bažině z medu
Ruce a nohy jsou těžké a pomalé, chce se mi jenom být
Viset v pavučině časoprostoru a sledovat tělesa, jak kolem mě frčí po zakřivených drahách
Tohle se někdy děje, když přicházejí změny, události, které mění směr
- čas musí zpomalit, aby se do něj všechno vešlo.
Aby se tomu mohla věnovat náležitá pozornost
Na jeden den jsem se vzdala kontroly a dostala za to jiný modus žití
Jeden okamžik za druhým
Polibek pod sakurou
Procházku po hřbitově mezi tolika uzavřenými příběhy
Hřbitov je trochu jako knihovna
A jeho mrtví jako knihy, jejichž čas už pominul. 

11.05.17

Sáhl na mě čas. Nebo já na něj?

Dnes je mi první den 26 let.
Kolem svých narozenin mívám úplně hmatatelný pocit plynutí času (kterého si po zbytek roku moc nevšímám). Jako by byl čas řeka, která teče třeba tady pod stolem, jen natáhnout ruku a sáhnout si na něj. Tím to bude. Většinu roku se po té řece vezu a jsem v ní přítomna, jen teď poodstupuji a pozoruji vinoucí se pramínky našich životů. Právě že nejen svého.
Objevuje se velké vnitřní pnutí mezi tím, co si (ještě, i když stále slaběji) myslím, a co cítím. Cítěním jsem na tom nejlépe v životě. Jako bych se konečně vymanila ze sítě vnějších omezení určujících běh mého života, rozpínám se, vyplňuju svůj prostor, cítím se využitě, živě, zdravá, s rozhýbanou a neustále se měnící psychikou. V každé chvíli nejspokojenější v životě. Na svém místě.
Některé myšlenky ale říkají, že stárnu. Všichni stárneme, ale někteří začali dřív než jiní. Pomalu se dostávám do věku, který jsem v minulosti ve svých představách zabydlovala splněním různých životních cílů, protože to byla doba dostatečně vzdálená od tehdejšího teď, ale ne zas až tak nereálně daleko. Jenže teď je teď a myšlenky našeptávají, že jsem přece chtěla dělat a mít tohle a tamto. Nechce se mi plnit cíle mého ubohého vyděšeného patnáctiletého já, které se topilo ve světě a pro neschopnost zakotvení ve svém čase se kotvilo v budoucnosti. V mém čase. Nechci, aby mi teď kecalo do života. Na tom pracuju. Na odhazování neaktuálních nánosů.
Myslím, že si zatím vedu dobře.



(Rozhodně bych řekla, že jsme dneska na obědě dělali s dalšími mladými doktory podobnej bordel, jako kdysi na gymplu. Ústavní jídelna má ovšem oproti té školní velkou výhodu, a to absence dozorujícího pedagoga, který narušitele okřikuje. Každopádně hovor mezi záchvaty smíchu probíhal na pracovní témata. Víceméně. Zeširoka vzato.)


04.05.17

Čtyři stadia rozkladu

Nacházím se v pracovně dost náročném životním období. Nedokážu s tím nic moc dělat, protože se přemíra práce a nemoci kolegů hrnou nezávisle na mém přičinění. Využívám tenhle čas k tomu, abych během komunikace s ostatními, psaní zpráv a urovnávání konfliktů zůstávala u sebe, vnímala svoje vnitřní procesy, stav energie a pocity v těle a naučila se zmapovat fáze postupující únavy. Je hodně užitečné si tohle na sobě vypozorovat. Myslím, že to může být přínostné pro všechny, ale pro lidi jako jsem já, senzitivní, snadno zahlcené vjemy, a v důsledku toho s poruchou pozornosti, je to životně důležité. Představuje to součást poznávání svých hranic a možností.
Jako malá jsem zažívala úděsné stavy vyčerpání. Pokud mě nějaká činnost hodně zaujala, věnovala jsem jí bezhlavě veškerou svou energii...a protože jsem neuměla vnímat signály těla, únava přišla nepovšimnuta a bez varování následoval naprostý propad, útlum, kdy jsem se nemohla skoro pohnout, promluvit. Když si pomyslím, že bez diagnozy ADHD z pedagogicko psychologické poradny by mě učitelky klidně mohly hodnotit jako hloupou a nepozornou, podle toho by vypadaly moje výsledky a pozdější možnosti uplatnění...když pomyslím na všechny ty děti, které neměly nebo nemají takové štěstí jako já...běhá mi z toho mráz po zádech.
Při pomyšlení na dětství, kdy jsem se cítila jako slepý námořník, který se snaží plout po rozbouřeném moři a bojovat se silami mimo jeho chápání, mi běhá mráz po zádech dost často, ale o tom třeba jindy.

Co chci říct - je důležité, aby se každý naučil zacházet sám se sebou. Znát svoje plusy a minusy, neubližovat si snažením se o nereálné cíle, ale také nenaplňováním svých možností. To jsou dovednosti, které se mnozí z nás, obávám se, že většina, ve škole ani doma nenaučili. Přitom ke spokojenému životu přispívají mnohem větší měrou, než kupříkladu složitá zákoutí větné stavby, které nás naopak učili velmi zarytě.

A teď už můj soukromý seznam stadií únavy.

Stadium první - Drhnutí o dno.
Představuju si životní energii jako vodní tok a já po něm pluju v lodičce. Občas můžu zapádlovat, vynaložit vlastní sílu, abych se dostala na jiné místo nebo snáze sjela obtížný úsek. Kdo jel někdy řeku na kánoi tak ví. Ovšem s přicházející únavou vody ubývá a loďka v některých úsecích začne drhnout svým dnem o dno říční. Jsou to takové ty stavy, kdy všechno plyne jak má, pracuju, jsem mistr, a náhle, v jednu chvíli...je to nějaký divný. Těžší. Co šlo předtím snadno dá najednou víc práce. A pak se z mělčiny odrazím a plynu dál. Je to jenom takové malé varování, že energie vysychá.

Stadium druhé - Troska
Troskovitost je takový ten stav, kdy už není síla na žádné aktivity na víc. V práci/škole funguju, ale pokud přijde něco navíc, prezentace, úkol nebo přesčas...jde to  f a k t   p o m a l u   a   n e s o u s t ř e d ě n ě. Když chci jít běhat, skončím v půlce kopce, protože organismus odmítá vydávat nesmyslně energii navíc, když už tak trpí nedostatkem. Přesvědčování hlavou, že mentální energie se od té fyzické trochu liší a že když nebudu cvičit, budu za chvíli jako koule, nemá pražádný efekt. Protože na účinné přesvědčování je třeba té mentální síly. Která není. Ale pořád se ještě dá fungovat.

Stadium třetí - Kapr v medu
V tomto stadiu už bývají postiženy i běžné denní činnosti. Vykonávám je  p o m a l u  a s velkou námahou. Připadám si jako kdyby se vzduch změnil na med nebo jinou kapalinu s velkým odporem proti pohybu. Na všechno je třeba se soustředit, trvá to dlouho, stojí to hodně sil, musím se aktivně hlídat, abych nepáchala pitomé chyby a podala byť je průměrný výkon. Nic nejde samo nebo s minimální námahou, protože v nádrži sil už pípá rezerva a zdravý rozum napovídá, že je třeba si na tři dny lehnout, nic nedělat a prospat se. Tohle už je poměrně závažné varování, kdy se i přes zjevné vnější úkoly a tlaky většinou zastavím a snažím se si ulevit, protože kdybych přešla do další fáze, přineslo by to víc škody, než užitku.

Stadium čtvrté - Vegetativní
Většinu sil vyčerpá jen prostá existence. Dokážu jen sedět/ležet a vnímat informace přicházející z okolí. Stav nastává postupně, nejprve v podobě několika desítek minut trvajících oken v průběhu dne, kdy dokážu jen civět do zdi. Do celodenního trvání jsem se dostala za svůj život jenom dvakrát, obojí bylo v průběhu minulého roku - před státnicí z gynekologie a pediatrie.Ne, že by stav sám byla až tak nepříjemný. Ale pocit utíkající příležitosti, postupného ubývání času potřebného ke zvládnutí důležitého úkolu, ten je k nesnesení.

kostra je odsud

18.04.17

Malé radosti časného jara

Pozorovat, jak se každý den trochu nadzvedává dráha slunce po obloze. Jedno pondělí mě na vyšetřovně ještě oslňovalo a ve čtvrtek už jej stínil vršek okna. Pak se změnil čas a začalo období báječných dlouhých večerů.
Odskočit si pro čerstvou petržel k vietnamcovi do vlahého večera, zatímco se polévka vaří.
Cestou na oběd si nebrat kabát.
Nekorektní vtipy na poradě, ze kterých se primářce protáčejí oči tak, že by si mohla prohlédnout svůj mozkový kmen, kdyby v hlavě nebyla tma (ale stejně nám na ty vtipy nahrává)
Rozvláčná rocková píseň, u které si představuju, jak se vlním do rytmu, a tím pádem se cítím smyslně. A pak se vlním doopravdy a vypadám na ulici jako jedinec stižený nějakou bizarní neurologickou chorobou. Ale je mi to jedno.
Čokoládový nanuk s křupinkami, který mají v Lidlu jenom v době letního času.
Obrovská - ale fakt obrovská - nadýchaně rozkvetlá třešeň před oknem. 
Válet se na posteli u otevřeného okna zabalená v (zelené) chlupaté dece.
Jít v dešti, proplétat se mezi těžkopádnými lidmi s deštíky a cítit se volně.
Solitérní narcis.
Jíst hranolky s čedarem, povídat a vyvalovat se bez bot před restaurací v prvním opravdu slunečném večeru. Postupné rozkvétání stromů a střapatost trnkových keřů.
Vandrování. Konečně! Poklidné dny kolem potoka, záhony fialovorudých devětsilů a vysoká gastronomie páchaná u ohniště.