19.09.18

Arisu, dříve irisíno doupě



Krátké technické oznámení o změně názvu blogu. 

Jak jsem už psala, rozhodla jsem se blog trochu změnit (pomalu a pozvolně, samozřejmě), a s tím souvisí i změna názvu.

Arisu je značka, pod kterou tvořím svoje origami.
(Myslím, že časem se k origami přidají i jiné papírové podniky, které jsou zatím ve fázi snění, nebudu předbíhat)

Tak jsem si říkala, proč bych měla vymýšlet něco dalšího. Arisu je pěkné jméno pro virtuální místo.


17.09.18

Trápí mě, že mě lidi nechápou...nebo už ne?

Touhle větou vystihl Tomáš Klus ve svojí písni Dopis jeden hluboce lidský a univerzální pocit.  

Trápí mě, že mě lidi nechápou

Uvědomila jsem si to, když si mě jedna skoro-moje bývalá pacientka přidala na instagramu (nečekané, ale očekávatelné nebezpečí pohybu na internetu pod vlastním jménem) a já jsem si přečetla tuhle větu v záhlaví jejího profilu.

Pamatuju se, že mě to taky trápilo. Cítila jsem se úplně fyzicky odříznutá od svého okolí, od kterého jsem potřebovala přijetí a porozumění a oni se ke mě chovali jako k nějaké setové kopii mladé holky. Přece jsem uvnitř úplně jiná! Jaká? No to těžko říct. A v tom byl pravděpodobně ten kámen úrazu. Nechápala jsem se ani já sama. Jak bych se mohla pochopit, když jsem byla hnízdo tvořících se protikladů? Jak jsem to mohla vyjádřit, když doma mě učili držet hubu a krok (a následně se užírat, že lidi nereagují jak bych si představovala)?

Vzpomněla jsem si na jeden ze svých raných výtvorů zaznamenaných tady na blogu před devíti lety. Je to patos, ale takhle jsem se tehdy fakt cítila. Jako bych uvnitř sebe měla ledovec a od lidí okolo mě dělila zeď mocnosti opevnění Vyšehradu.
Říct nahlas bych to ale nezvládla ani za nic.

Nedokázala jsem svoje prožitky svému okolí zkomunikovat. Očekávala jsem, že porozumění přijde samo nebo z drobných náznaků.

Bylo to jedno z nejděsivějších omezení mého života - jak nějak srozumitelně předat svoje prožívání světu tak, aby je vzal na vědomí? Bylo to pro mě důležitý. A víte co? Pořád je. Pořád mám potřebu se vyjádřit, ukázat, co je uvnitř, spojit to s tím, co je navenek. Být sama se sebou zajedno, tak bych to nazvala. Je to jeden z důvodů, proč pořád píšu blog.

Snažím se a zlepšuju se v navazování kontaktu se sebou i okolím, a mám co zlepšovat, pořád jsem na začátku. Ale pokaždé se divím, jak to funguje, jak je mi líp a i mi to v mezilidských kontaktech líp funguje.

Nejsem vždycky srozumitelná, ale nevzdávám to a zkouším vysvětlovat znovu.

Protože touha po porozumění a blízkém spojení se sebou a současně i s ostatními lidmi je příliš silná na to, abych se na tu námahu vykašlala a užírala se sama v sobě. 

To jsem takhle jednou v neděli ve službě našla na chodníku srdce


30.08.18

Stav prostoru na konci srpna


Vrátila jsem se z dovolené a zjistila jsem, že mě převeleli na jiné oddělení. Všichni mě litují, ale mě je celkem fajn. Nic moc se tu neděje. Mám čas dát si záležitosti do pořádku.

Od čtvrtka minulého týdne cítím, že se něco změnilo ve vzduchu. Je cítít nakysle rezavou pachutí rozmáčeného spadaného listí a to pro mě znamená, že přišel podzim. Cítím, jak se za myšlenkami a prožitky táhnou tmavší stíny, které jim dodávají zvláštní, další rozměr. Vnitřní tenze už unaveného a hektického léta se pomalu rozpouští ve štiplavě chladných ránech.

Začátkem roku jsem si velmi přála mít dost energie na všechno, co můj život obsahuje. Časem i na to, co bych chtěla, aby obsahoval. Byla to moje velká touha, protože jsem se často táhla den za dnem jako znavený stín, po práci mi došla síla a nedokázala jsem ji získat zpátky. Vím, že hlavně v osobním životě je toho hodně, co je třeba zařídit a zaopatřit, ale nedokázala jsem si představit, kde na to kdy vezmu energii.
Neměla jsem tušení, kde bych měla tu energii najít nebo uspořit, jestli se někde schovává nebo si musím najít úplně nový zdroj.


Inspirována knihami i skutečnými lidmi ve svém okolí jsem začala častěji jíst, jsem teď samé svačinky a salátky. Měla jsem strach, že když začnu víc jíst, tak přiberu, jenže vlastně jsem neměla co ztratit. Když jsem se pokoušela jíst míň, byla jsem od oběda dál jako mátoha a pokaždé, když jsem se dostala k nějakému volně dostupnému jídlu (zejména večer), snědla jsem ho nekontrolovatelně mnoho. Pomalu ale jistě mi přibývala kila a přes veškerou snahu nešla dolů. Když to už už vypadalo, že bych mohla hubnout, přišlo pár horších dní a byla jsem zase zpátky. Protože, a tím se myslím dostávám k jádru problému, když nemám sílu ani na běžný provoz, neschopnost ještě navíc cvičit se dá těžko nazvat leností nebo nedostatkem vůle.

Rozdíl s přidáním svačin a zlepšením vztahu k jídlu (tj odstranění výčitek, které jsou zbytečné - už jsem to snědla, nedá se s tím nic dělat; a bulimii neplánuju) je markantní. Nepřibrala jsem, možná i hubnu a energie mám řádově víc. Už dva týdny se mi nestalo, že bych se po příchodu z práce cítila jako vysátá upírem, že bych zvládla jenom ležet a civět do prázdna, případně je jen tak jalově placatit v marné snaze udělat něco užitečného. Zvládnu dokonce i nějaký pohyb navíc, zařizování, úklid s radostí.

Pokud byste se rádi podívali na stravu z trochu jiné, oduševnělé perspektivy, velmi doporučuji knihu Pomalá dieta od Marka Davida. Vypráví o tom, že hodnota jídla není tvořena jen jeho látkovým a kalorickým obsahem a že nezáleží jen na tom, co jíme, ale hlavně jak jíme. Když jím s radostí, potěšením, v přítomnosti a bez výčitek, je to úplně jiné než dřív.

Ráda bych víc psala, vlastně bych ráda dělala spoustu věcí, ale nějak mi to celé léto nešlo. Teď zjišťuju, že to trochu začíná jít, tak se do toho pouštím. Dělám změny a přemýšlím o změnách i tady, na blogu. Jeho název, irisíno doupě, mi už delší dobu nesedí. Někdy mě skoro až štve; co mě štve ještě víc je, že nedokážu vymyslet jiný název. Jednoduchý, vystihující nebo alespoň vyhovující. Všechno, co mě napadne, se mi jeví příliš patetické nebo naivní.

Mám potřebu nějak sjednotit svoji online identitu, která je roztroušená do několika přezdívek. Možná hlavní důvod nespokojenosti tkví v tom, že Iris už pro mě není delší dobu aktuální. Iris byla moje alterego, avatar ve virtuálním i reálném světě, v době, kdy jsem nebyla sama se sebou smířená natolik, abych dokázala vystupovat za sebe. Pomohla mi v nejhorším, byla jsem jí ráda, ale teď už je to maska, kterou nepotřebuju nosit. Vlastně ani nechci.

Zároveň mám tohle moje virtuální místo ráda a baví mě sem psát. Vracet se, vzpomínat, pozorovat svůj vývoj. Je třeba jen malá rekonstrukce. A nové jméno.


27.08.18

Mikádo neboli bob

Jsem paf z toho, jak teď vypadají moje vlasy. 


Ostříhaná jsem od dubna s menším zkrácením na začátku léta. Chci o tom něco napsat, ale zatím se mi nedostává slov. 


Asi to chce odstup. Větší odstup.


Asi jsem z toho pořád ještě vedle.


Ale teď, teď je to právě ta správná paráda. Dobrá délka i tvar.


 Takhle jsem to chtěla.