14.11.17

Motýli podzimní




(Většina fotek je z brzkého jara, ale to nevadí, protože počasí a míra ozelenění jsou přibližně stejné)



26.10.17

Sbírka jehlic

Moje pomalu se rozrůstající sbírka jehlic do vlasů. Nejstarší a nejoblíbenější mám tu tenoučkou bronzovou s koncem, který připomíná hadí hlavu.

Přibližně před měsícem to vypadalo, že už je nebudu potřebovat.

A pak jsem se rozhodla možnost změny nevyužít a kultivovat to, co je mi vlastní.


20.10.17

Konec hypochondrie?

Sedím si takhle večer u počítače a kreslím na vánoční jeřáby vzory. Na těch řečích o tréninku motoriky  něco bude. Než jsem zmákla tuhle hromadu, snížil se můj třes rukou o 50% a jemná motorika zlepšila o 30%. Toliko ke statistikám vytvořeným od oka.


Místy zevlím po facebooku, ze kterého na mě najednou vyskočila zmínka o rakovině. Uf. Zabřednu do úvah o tom, jestli bych měla odvahu nepodstoupit předem prohraný boj o život a místo toho si ten zbývající život užít. A pak se objeví překvapivá myšlenky. Normálně (ještě cca před rokem) bych začala pečlivě zkoumat svůj fyzický stav a pokládala každé píchnutí v patě za zhoubný sarkom.

Během svého studia jsem trpěla pěknou řádkou zákeřných a závažných, většinou neléčitelných a mnohdy smrtelných chorob. Například leukemií z vlasatých buněk, mnoha karcinomy zažívacího traktu, roztroušenou sklerozou, srdečním selháním, plicní fibrozou, amyotrofickou laterální sklerozou, crohnovou chorobou a/nebo idiopatickou kolitidou, karcinomem ledviny, artrozou kyčle, WPW syndromem, Meniérovou chorobou, maligním melanomem. To je jen neúplný výčet těch nejzajímavějších, které mi daly nejvíc zabrat. Divím se, že jsem přežila.
A teď...nic. Nečekané.

Vzpomněla jsem si na vtip. Vtipů o doktorech je poměrně dost. Třeba tenhle.

Chirurg nic neví a všechno může.
Internista všechno ví a nic nemůže.
Psychiatr nic neví, nic nemůže, ale pro všechno má pochopení.

Je to samozřejmě nadsázka. A ačkoliv si myslím o interně leccos, nemyslím si, že být internistou byl ten nejbeznadějnější stav, kdy člověk ví a je zcela bezradný. Internista, ale platí to pro praktikující doktory obecně, většinou může s pacientem mluvit, zná jeho příběh, zná možnosti, které mu může nabídnout. Může ulevit sobě tím, že udělá, co je v jeho silách.

Tím nejbeznadějnějším, který ví víc než kdy bude potřebovat a nedokáže s tím nijak naložit  je medik od třeťáku výš. Medik, který se učí do zblbnutí spousty chorob, aniž by měl možnost si většinu z nich reálně nakoukat na pacientech a kromě toho čtení o tom všem utrpení nemůže nic. Nemůže pomoct, nemůže se toho zbavit. Musí jenom dál a dál hromadit informace a čekat, co z nich vzejde. Je to součást vývoje, je to brutální zkušenost, kterou asi máloco dokáže nahradit. Nelituju, že jsem to prožila, ale příjemný to nebylo.
Neznám moc doktorů, kteří by na školní léta vzpomínali s takovou nostalgií, že by si přáli je prožít znovu.

Sakra, já jsem tak ráda, že už jsem ze školy pryč!

17.10.17

Za odměnu

Tenhle víkend byl jako poodstoupení z překotného proudu života. Zastavení, během kterého jsem mohla doběhnout sama sebe, posedět a žasnout nad hořícím podzimem.

Čas částečně mimo plán, dostaný darem, asi za odměnu.

Naše užitkové rostlinstvo - bazalka, která programově (nebo programovaně?) usychá a chillipaprička, co kvete, ale neplodí. Ještě máme mátu žijící hydroponicky ve sklenici od povidel a školku bazalkových semenáčků táhnoucích za sluncem.



Kytice k výročí samovolně uschla a je dost dobrá i dlouho po výročí


Vřes a pilea si to taky užili. A pilea konečně přestala vypadat, že umírá (ale nerada bych to zakřikla)

Je vidět, že marantha je luxusní kytka. Nejen že vypadá sametově, ale pohybuje se ve vybrané společnosti.

v dálce Vyšehrad

pohled z Pusté vinice


Měla jsem čas na důvěrně známé věci, měla jsem čas na nové věci. Spořádali jsme spoustu dobrého jídla a vyšli na vycházku nad Troju.

Zaposlouchala jsem se do Velvet Underground. Nemám moc ráda slovo nadčasové (od té doby, co jej naše češtinářka používala pro tvorbu každého zapadlého vlastence), ale pokud tahle hudba není nadčasová, tak která je?


11.10.17

Identita?

Co je to vlastně identita?

V čem spočívá?

Kde sídlí?
(V těle? V duši? V mysli? V projevu? V sebeprezentaci?)

K čemu identita slouží?

Má cenu ji nějak cíleně budovat?

Nebo spíš pěstovat a kultivovat?

Je vůbec potřeba?

Jaká je moje identita?

Jak působím na sebe?

Jak působím na ostatní?

Je mezi tím rozdíl?

A jak moc se to potkává s tím, kdo doopravdy jsem?

Nojo...a kdo vlastně jsem?

Kým chci být a kým se ve skutečnosti stávám?



...kam jsem se to zase nechala unést?