17.10.17

Za odměnu

Tenhle víkend byl jako poodstoupení z překotného proudu života. Zastavení, během kterého jsem mohla doběhnout sama sebe, posedět a žasnout nad hořícím podzimem.

Čas částečně mimo plán, dostaný darem, asi za odměnu.

Naše užitkové rostlinstvo - bazalka, která programově (nebo programovaně?) usychá a chillipaprička, co kvete, ale neplodí. Ještě máme mátu žijící hydroponicky ve sklenici od povidel a školku bazalkových semenáčků táhnoucích za sluncem.



Kytice k výročí samovolně uschla a je dost dobrá i dlouho po výročí


Vřes a pilea si to taky užili. A pilea konečně přestala vypadat, že umírá (ale nerada bych to zakřikla)

Je vidět, že marantha je luxusní kytka. Nejen že vypadá sametově, ale pohybuje se ve vybrané společnosti.

v dálce Vyšehrad

pohled z Pusté vinice


Měla jsem čas na důvěrně známé věci, měla jsem čas na nové věci. Spořádali jsme spoustu dobrého jídla a vyšli na vycházku nad Troju.

Zaposlouchala jsem se do Velvet Underground. Nemám moc ráda slovo nadčasové (od té doby, co jej naše češtinářka používala pro tvorbu každého zapadlého vlastence), ale pokud tahle hudba není nadčasová, tak která je?


11.10.17

Identita?

Co je to vlastně identita?

V čem spočívá?

Kde sídlí?
(V těle? V duši? V mysli? V projevu? V sebeprezentaci?)

K čemu identita slouží?

Má cenu ji nějak cíleně budovat?

Nebo spíš pěstovat a kultivovat?

Je vůbec potřeba?

Jaká je moje identita?

Jak působím na sebe?

Jak působím na ostatní?

Je mezi tím rozdíl?

A jak moc se to potkává s tím, kdo doopravdy jsem?

Nojo...a kdo vlastně jsem?

Kým chci být a kým se ve skutečnosti stávám?



...kam jsem se to zase nechala unést?

05.10.17

Když jsem si vybrala studovat medicínu, neměla jsem tušení, do čeho jdu. To asi nikdo nemá, pokud není z doktorské rodiny. Studium je jedna věc a praxe je jiná.

Dobrá zpráva je, že praxe je mnohem lepší, než jsem doufala. Fakt. Do školy už bych už se vrátit nechtěla. Třeba časem přijde desiluze, ale...třeba ne. Jsem ve fázi, kdy si myslím, že když žiju vědomě ke svým vnitřním pochodům a dávám jim v životě váhu, nemusím se potom vracet k minulosti s pocitem, že to bylo jediné dobré místo. Vím, jediná chvíle, kdy může něco, co mu nevyhovuje, změnit, je teď. A nebo počkat, jestli se cestou prostě nezmění perspektiva.

Teď si to docela užívám, i když většina mých znalostí a kompetencí je stále velmi vachrlatých...ale když se přes všechen strach na ně spolehnu a zvládám to, přichází až opojný pocit nepoznané kompetence. I když se dost často cítím jako kybych se přestěhovala do Latinské Ameriky a měla si tam sama zařizovat doklady.

...

Co se týče služeb, pořád mám pocit, že je to bojovka, za kterou mi někdo jako bonus zaplatí. No neber to. A má to i své nečekané benefity.
Třeba takový pěkný podzimní ráno po upršené noci ve službě. K nezaplacení.



27.09.17

Vytrvej dál v tom léčení, s abstinencí dojdeš dál!

No, kéž by.

Takhle začíná píseň, která se na oddělení léčby závislostí žen zpívá, když pacientka odchází po celé absolvované léčbě. Když jsem ji zpívala spolu s komunitou, bylo to vždycky dojemné, ale připadala jsem si jako největší pokrytec na světě. Ne, že bych pila tak moc. Spíš pravidelně a trochu, gurmánsky. Opíjení se mě už dávno přestalo bavit, protože je mi líto těch kalných a bolavých dnů, které následují.

...a vydržet s ní navěky, to by každý z nás si přál.

Práce doktora v léčebně je pokročilé buddhistické cvičení v nelpění na získaném a zvyklém. Ať se mi něco líbí nebo ne, ať bych chtěla setrvat nebo prchnout, je třeba vyčkat do pokynu shora a bez okolků jít o dům dál. Ze svého prvního oddělení tady jsem odcházela s pocitem zmaru z nedokončené práce. Když jsem opouštěla Neklid, zlomilo mi to srdce. Teď, ze závislostí, je mi to vlastně jedno, jsem v klidu - ale hlavně proto, že vím, že jdu pryč. Když jsem to zjistila, nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Jediné, co mě mrzí, je, že tam nechávám některé kolegy. Ale tady je právě prostor pro nelpění a respektování osudu každého člověka.

Rozhodně to byla dobrá zkušenost... z toho druhu zkušeností, co vypadají nejlépe z bezpečné vzdálenosti v čase i prostoru.Uvědomila jsem si hlavně, že některé věci nemůžu a nechci dělat. Možná zatím, možná provždycky. Třeba říkat lidem, co pro ně je nebo není dobré. Protože to já opravdu nevím.
Hodně mě tížily drobné nespravedlnosti, které prosakovaly na povrch našeho dokonalého oddělení a ukazovaly, že někde uvnitř je něco hluboce špatně.

Můj obvyklý problém v mnoha situacích - trýzní mě, protože cítím, že jsou nějak základně nedobré, ale navenek vypadá všechno harmonicky, dokonale, funkčně...tak proč si stěžuju? Bývám naštvaná sama na sebe, obviňuju se z hnidopišství, postupem času ale více přijímám tuhle svoji citlivost. Vždycky se totiž s odstupem ukázalo, že skutečně něco špatně bylo. Chyba v základech, která rozkolísá celý dokonalý dům. Jemné dysharmonické tóny, které značí pokaženost nástroje.

Dost mi v tom pomohla Patti Smith, prorokyně mých současných dní, jejíž zápisky jsem v posledních týdnech četla. Ona mě spolu s podzimem zatáhla do závažných nálad, otázek po smyslu, myšlenek namočených ve tmě. Pomohla mi ukotvit se ve své vlastní existenci, stát si za ní a nekoukat do okolí se závistí.

A za to jí patří můj dík.



18.09.17

Výstava Barvy & světla

Představte si, že na starém nádraží zastavíte čas a přidáte nějaká umělecká díla. Vznikne galerie s kouzelným geniem loci. V místech prodeje vstupenek si můžete koupit občerstvení, pohledy a knížky, posedět na gauči s kávou a vínem.


Procházet se po vzorovaných kachličkách na podlaze, obdivovat exponáty a na chvíli se zastavit na kus řeči u pultíku před prodejním okýnkem mezi litinovými ornamenty.


V jednom koutku se pod barevným vánočním osvětlením rozložil celý malý antikvariát. A nad ním visí na nitích perokresby. To je prostě sen!


A mezi tím vším se, úplně všude, třepotá moje závěsné origami. Konečně vidím všechny závěsy v prostoru, jak se otáčejí, pohupují v závanech vyvolaných kolemjsoucími. Je to vážně nádhera.


Děkuji moc Jindřichu Čechovi z magazínu Ars Poetica za to, že si moje výtvory vybral a tak krásně začlenil do prostoru amezi ostatní výtvarná díla.
Celá výstava působí velmi poeticky, z jiného světa, do kterého občas nakoukneme za krásných bezprizorních večerů.


Moje výstavní premiéra. Byl to pro mě vážně zážitek, jít se podívat v pátek večer na vernisáž. Světlo z venku měnilo barvu do růžova a uvnitř se přelévala spousta lidí, někteří v hodně zvláštních oblečcích.


Kdybyste se chtěli jít také pokochat tou zvláštní atmosférou, navštivte Plzeň - Zastávku, výstava trvá do 13. října.