28.09.16

Okouzlení místem

Místo, kde pracuju.
Psychiatrická nemocnice v Dobřanech.
Kolonády, plazivé mlhy, staré budovy a světlo prosvítající mezi listím.
Čekala jsem, že zdejší park bude poetický, ale každý den mě stejně dostává.






19.09.16

Proklamace

Chci umět jedinou větou vyjádřit složitý stav, zdokonalit umění metafory tak, abych toho byla schopna
Vybrat ta správná slova ze všech, která se nabízejí
Času pro hovor je tak málo a tak mnoho obrazů se dere na povrch
Tak mnoho musí být vyjádřeno, je to otázka zdraví a nemoci, otázka existence
Obrátit vnitřek ven jako se obrací dlouho nošená taška, když chceme obdivovat a vyčistit krásnou podšívku
Přeměnit neviditelné na čitelné
Nevidím jiné cesty, než brutální poetické introspekce...svojí introspekce, protože po jiných ji sotva můžu chtít
Přivést na povrch divokou řeku, která teče v podzemí, bez výmluv, cíle nebo účelu se ponořit až po kořínky vlasů, nebát se temnot a naučit se být dobrou průvodkyní
Upevnit se, ale vnitřně nezatvrdnout
...
Dlouhá, předlouhá cesta.


10.09.16

Solitéry

Jediná jakžtakž aktivně tvůrčí činnost, na kterou se v poslední době zmůžu, je dodělávání nedokončených restů. Resty všeho druhu mi zabírají půlku pokoje a půlku života. Konečně na ně došlo. Jsem za to ráda. Jsem ráda tak nějak za všechno. Kousky skládačky zapadly na místo a výsledný obraz mě moc těší. Žiju. Pracuju. Bez výčitek. Baví mě to.

Následuje várka lampionových solitérů.






26.08.16

Chvíle na cestě

Ležím na horní palandě a sleduju okolí, svět horních postelí je jako svět nad mraky nebo vršek korun stromů. Všude kolem mě i pode mnou spí lidé a venku španělské léto předvádí, co umí. Siesta.


Zítra po dvoutýdenním putování dorazíme do Santiaga de Compostela. Je to cíl, ale celá tahle cesta byla vlastně cíl. Mezitím ale pujdu koupit víno a cestou si dám zmrzlinu. Dopíšu dopisy a budu věřit, že se mi ten poklid z cesty podaří uchovat i v dalším životě.


12.08.16

Offline is the new luxury


V posledním roce jsem podnikla několik pokusů omezit svoje visení na internetu. Více či méně marných pokusů. Nakonec jsem se vždycky vrátila ke svému obvyklému neproduktivnímu čumění do rozptylující, vlnící se a neustále se proměňující virtuální reality. Rozbíjí moji pozornost na tisíce kousíčků, které se pak těžko shánějí dohromady k uskutečnění toho, co bych uskutečnit chtěla. Přečíst. Naučit se. A tak.
Pobytem tam také získávají na váze hodnoty, které tam panují - pestrost, vizuální atraktivita za každou cenu, neustále pozitivní sebeprezentace, přitažlivé a trefné krátké popisky. Hodnoty, které vůbec nesvědčí mému typu osobnosti, poruše pozornosti, o vrstvách pod osobností ani nemluvím. Toužím pak po okamžitém uznání, rychlém úspěchu, zadostiučinění...které ovšem není možné, protože žádná z rychlých alternativ není opravdová.


Nezatracuju internet, nechtěla bych žít úplně bez něj. Leccos usnadňuje a něco by bez něj ani nemohlo být. Udržuju se v kontaktu s kamarády, nakupuju věci, ke kterým bych se jinak nedostala. Nepotřebuju se vystavovat soustavnému pesimismu zpravodajství v televizi ani na internetu - facebook jako lidská síť zprávy přefiltruje a ty zajímavé naamplifikuje (trochu mi to připomíná rtPRC).

Jen je to stejné jako s ohněm - je to dobrý sluha, ovšem zlý pán.

Mnohokrát jsem se snažila vybřednout z této služby, přestat mu dávat svůj čas a energii, protože o ničem jiném to okounivé vysedávání není. Představuju si internet jako obrovskou entitu, jejímiž neurony jsou nejen počítače, servery a spojení mezi nimi, ale i naše mozky, které se účastní interakce s tím vším. Jsme součástmi obrovského organismu a poskytujeme mu něco ze své životní síly, stejně jako včely slouží svému úlu. Jen ještě nejsme tak závislí, tak připoutaní, tak asimilovaní jako včely, které by bez včelstva nepřežily. Rozhodla jsem se obrátit ten poměr, využívat internet ve svůj prospěch, střídmě a efektivně. Nedařilo se mi to.

Často se mi nedařilo odpoutat se a věnovat se něčemu tvůrčímu, protože činnosti v offline světě mi připadaly pomalé, nudné a šedivé. Chtěla jsem se uklidnit, zbavit se potřeby vysoké stimulace a rychlého uspokojení, protože jsem cítila, že mě to pomalu vysává. Víření a barvy nasytí mysl a nedovolí se věnovat pomalejším a trvalejším aktivitám. Snad jsem si vybírala nesprávné aktivity? Nemyslím si. V jednom období života, přibližně kolem osmnácti, jsem si zvykla se příšerně zahlcovat vším možným, žít v rychlém tempu, pravděpodobně jako reakci na neuspokojivý stav vlastního nitra, stále narůstající rozpor mezi tím, co jsem potřebovala (totiž smysl, opravdovost a potvrzení, že svět není jen materiální slupka) a tím, co mi bylo stále nevybíravěji vnucováno (že mám držet hubu a krok a snažit se o normálnost a hmotnou prosperitu). Prostě závislost jako každá jiná, naštěstí jen slabá.

A potom jsme jeli s tátou a bráchou do Alp. Nevím, v čem přesně se tenhle výlet lišil od mých předchozích nesčetných výletů. Možná to byla formulovaná touha po prostějším a pomalejším životě, možná byl už posun hodnot natolik výrazný, že překročil prahovou hranici. A možná jsem si konečně dovolila projevit samu sebe naplno, bez potřeby se korigovat, abych byla pro druhé přijatelnější. Pravděpodobně všechno dohromady plus mnoho dalších faktorů. Dalo by se říct, celý stav mně a světa v určitém bodě, do kterého jsme svou existencí dospěli, je příčinou dění v bodech následujících.


Ono takové každodenní patnásctisetmetrové převýšení s člověkem dost zacvičí, zvlášť když se posledních půl roku zcela nestydatě válel, a na povrch vědomí vyplují různé problémy. Pobývání v autě a stanu s omezeným množstvím věcí ukáže, že toho k životu potřebujeme vážně málo. Hlavně potřebujeme k životu čas, aby se tento nezvrhl jen v pouhopouhou zuřivou existenci, v zápas o urvání pár opravdových chvil v záplavě nutných zbytečností. Tohle všechno už jsem zažila a poznala, ale po návratu jsem vždycky pomalu a plíživě zklouzla zpátky, nezrealizovala vymyšlené plány, tok obvyklé existence mě opět pohltil.

Teď cítím, že je to jiné. Nečeká mě žádná obvyklá existence. Vyrážím na pouť, potom začnu chodit do práce, budu se stěhovat. Čtu knihy, které jsem dřív nečetla, a dokážu se na ně dívat, jako jsem se dřív nedívala. Snad tu příležitost dokážu využít a nesklouznout. Mám obrovskou chuť odpoutat se od služby internetu a cítím šanci to udělat. Jsem zvědavá, jestli to zvládnu a jak dlouho mi to vydrží.

Jak napsal kdosi do vrcholové knihy na hoře Eiskogel v Tennengebirge, Offline is the new luxury. 
(Taky tam stálo Pikachu was there i s obrázkem zmíněného Pokémona, ovšem protože Pokémony nelovím, můžu se s klidem soustředit na důležitější sdělení.)