01.12.16

Proč odcházím.

Aby člověk zjistil, že se chce někam vrátit, měl by nejprve odejít. Já jsem si vždycky myslela, že chci zůstat v Plzni, protože to tu mám ráda. A že není potřeba odcházet. Doma se to tak říkalo. Člověku je nejlíp, když zůstane u rodiny, protože tam o něj bude nejlépe postaráno (a on se bude starat, kdykoliv rodina pískne, protože to je jeho povinnost). Myslela jsem si to taky, čistě z pudu sebezáchovy. Chtěla jsem odejít už po gymplu, studovat do Prahy, ale tehdy to byl jenom prchavý sen, který by mě mohl vysvobodit z nadvlády mojí mámy. Uskutečnění snu samozřejmě nebylo povoleno, s čistě racionálním odůvodněním, že přece nebudeme utrácet za školu v Praze, když v Plzni je medicína taky. Tak jsem zůstala. Další příležitost se mi naskytla po šesti letech, letos na jaře, když jsem se odhodlala požádat o práci v Bohnicích. Na pohovor jsem se dostavila s klidem a lehkostí a bylo to příšerné, protože sedm ostatních uchazečů bylo vážných a nadrcených, byli jak ti pověstní kohouti na jednom smetišti a bohužel jsme šli k pohovoru všichni najednou. Měli jsme se předvádět mezi sebou. Pokud mi něco opravdu nedělá dobře, tak je to konkurence ve skupině vrstevníků. Nevzali mě. Brala jsem to jako velkou křivdu a po prázdninách nastoupila do Dobřan, kde je přijetí do pracovního poměru téměř jistotou. V Dobřanech se mi vedlo nad očekávání báječně. Měla jsem štěstí na výborné kolegy ve všech profesích a naučila jsem se neskonale mnoho. Pokud jsem si předtím myslela, že bych se chtěla věnovat psychiatrii (ovšem nebyla jsem si jistá, zda to nejsou jen vznešené ideály, které praxe smete ze stolu a pak mě rozdrtí), teď jsem si jistá, že jsem si vybrala správný obor, který mě baví víc, než jsem si představovala.

V práci se mi dařilo skvěle. Psychiatrie je ale obor dost náročný, hlavně co se kontaktu s lidmi týče - s lidmi, kteří jsou podle běžných společenských měřítek často naprosto nesnesitelní, byť jsou v tom vlivem své choroby zcela nevinně. Velmi rychle se ukázalo, že pokud se necítím v pořádku já sama, nedokážu být trpělivá a nápomocná pro svoje pacienty. Začala se ozývat spousta témat, která jsem z různých důvodů předtím "řešila" zametením pod koberec. Tím nejvýraznějším, co se z pod pomyslného koberce vynořilo, byla nutnost nějak aktivně postavit k otázce, kde a s kým chci trávit svůj zbývající, mimopracovní čas. Chci se starat o dům, ve kterém si dost často přijdu jako vetřelec, dům, který mě tísní nahromaděnými vzpomínkami a ve kterém trávím večery hlavně proto, že čekám, až se zbylým členům domácnosti zachce mi dělat společnost? Váhavě jsem musela připustit, že ne. Že ačkoliv mám tátu s bráchou moc ráda, nechci kvůli nim živořit na místě, které mě už pár let paralyzuje a ve kterém funguju podle naučených vzorců z doby, kdy jsem se snažila vyhýbat mámině vzteku. Ve kterém jsem sledovala její utrpení, to jak pomalu umírala a nebyla schopná si to uvědomit. V domě, za který jsem po stránce vedení domácnosti už skoro deset let zodpovědná a nikdy to nebylo dostatečně dobře. Je tu celé moje dospívání, kdy jsem toužila po lásce, ale dostalo se mi jenom výchovy.  To všechno tady sídlí, v mojí hlavě tomu patří místo mezi našemi stěnami a já už s tím v jednom domě nechci být. Je to jako nadváha - aniž byste s sebou nesli cokoliv navíc, zatěžuje to váš pohybový aparát. Taková nadváha emocionální zátěže. Zjistila jsem, že nebude stačit ani odejít na druhý konec města, což jsem měla původně v plánu. Bude potřeba čas a vzdálenost, abych si udělala jasno, co jsem já a co je harampádí z rodinné minulosti, které jsem dostala od mámy a babičky a které tahám s sebou. Abych to haraburdí mohla nechat u cesty a nikdo další už se s ním nemusel zaobírat. Že nechci do naší rodinné pečovatelské ságy - kdy se všichni starají o ostatní aniž by se jich zeptali, zda o to stojí, ale málokdo je ochoten postarat se o sebe - zatahovat svého milého. Že chci, abychom si mohli alespoň nějakou dobu žít sami pro sebe.

Otázka ani odpovědi ovšem nebyly od začátku takhle pěkně formulované a vynořovaly se postupně mezi vlnami pochybností a utrpení přibližně před měsícem. V té době jsem už málem nedokázala vydržet sama se sebou a zažívala tu nejhorší úzkost, na jakou si pamatuju. To vše jsem záměrně posilovala čtením různých knížek, jógou a rozhovory se spízněnými dušemi, protože mi bylo jasné, že pokud tuhle otázku nevyřeším teď, potáhnu si ji s sebou ještě hodně dlouho a nakonec se ocitnu na úplně stejném místě, jen o pár zbytečných let starší. Byla to síla, protože poznání se nezjevuje v neutrálních psychologických termínech, ale skládá se z konkrétních pocitů a myšlenek, které nebývají zrovna růžové. Pravděpodobě ale nastal pro tohle poznání správný čas, protože všechno probíhalo jako po másle a když jsem se rozhodla, že zkusím ještě ve zkušební době skončit a opět zažádat o práci v Bohnicích, nenastal jediný zádrhel. Tentokrát mě přijali naprosto bez problému.

I přesto, že to takhle pěkně vím, mám obrovské výčitky svědomí, že nechávám rodinu samotnou. Jsem první, kdo se takhle svévolně odstěhoval někam dál. Moje babička je mistryně nenápadného citového vydírání a nejhorší na tom je, že se na ni za to nemůžu ani zlobit, protože to nedělá vědomě, je to její strategie přežití, kterou si za život vypracovala a je si jistá, že je plně v právu.
Postupně jsem se dopracovala k poznání, že jsem se vlastně starala a emocionálně angažovala tam, kde mělo být nejspíš postaráno o mě. Že jsem udržovala domácnost, působila jsem mámě jako důvěrnice, když se vracela zničená z práce, cítila jsem se osobně zodpovědná za výkyvy jejích nálad. Byla jsem u ní, když byla nemocná, když umírala, od její smrti jsem držela prarodiče a snažila se jim všemožně pomáhat, snažím se nějak stmelovat naši domácnost, protože táta s bráchou jsou občas jako odpuzující se magnety (a nezdá se, že by se na nápravě chtěli sami nějak aktivně podílet). V průběhu toho všeho jsem složila maturitu a vystudovala medicínu. Navíc jsem měla až do nedávna pocit, že jsem nic z toho nědělala dost dobře. A teď už nemůžu. Jsem strašně unavená. Už nemám sílu se starat. Nemám sílu podnikat malé kroky, které by změnily moji situaci postupně a zevnitř. Nechci nic vrátit a nechtěla bych, aby něco proběhlo jinak. Potřebuju teď chvíli klidu. Aby mě nechali jít. Abych sama sobě dovolila se nestarat.

A tak odcházím do Prahy. Zjistit, co je opravdu moje a co způsobily léta se hromadící zvyky. Bydlet se svým milým. Oddechnout si a vyzkoušet na pár let žití bez závazků (ještě/už mám na to koneckonců věk). Pláču nad tím, co nechávám za sebou, hlavně za všemi skvělými lidmi, které jsem v posledních měsících potkala. Zároveň se těsím, moc se těším. Dala jsem si šanci, o které jsem už nepředpokládala, že ji dostanu.

15.11.16

V proudu

Ráda bych napsala, že už je to všechno za mnou, protože hlavní dilemata už mám vyřešený.
Ve skutečnosti ale vězím přímo uprostřed proudu událostí, který mě za všech stran obtéká a kdybych se pokusila teď hned dostat na břeh, zničila bych všechno, co se tak pěkně rozběhlo.
Je to divný a pěkný, setrvávat v nejistotě. Nejdřív nuceně a pak stále více dobrovolně. Dává mi to mnohem více prostoru pro plné prožívání přítomnosti a méně pro proflákání stále stejných večerů. Ony už totiž žádné podobné večery nemusejí být. Budou úplně jiné večery.
Chci opustit dusivou jistotu a zkusit to posvém. Po našem. Snad mi budou okolnosti nakloněny.
Je dost uklidňující si připustit, že nějaké ty ambice ve mě přece jen zbyly, i když jsem se vší silou snažila jich zbavit, a že bylo zbytečně přemoudřelé se tvářit že ne. Chci zkusit jít někam, kde je perspektiva, ne jen jediná možnost. Potřebuju si něco odžít, abych to nepřenášela dál.
A tak mám zítra dovolenou a jedu na pohovor. Tam, kam mě už jednou nevzali. Tentokrát vidím svoje šance trochu nadějněji.

Stay tuned.


25.10.16

Něco poetického

Nedávno mě oslovili ze zajímavého a mladého magazínu o umění Ars Poetica, abych pro ně napsala něco o své origami tvorbě. Měla jsem radost, ale byla jsem v té době taková rozleželá a myslela jsem si, že udělám nějakou kompilaci z věcí dříve napsaných a budu to mít z krku.
Nestalo se tak. Jednou večer jsem si sedla k psaní a probrala jsem se o hodinu později nad textem, do kterého jsem shrnula mnoho ze svého současného pohledu na život. Pro mě dost nečekaně.

Nejvíc je to asi cítit z tohohle odstavce:

...Jsem také bytost poetická. Moje poezie ovšem není ve formě, ale v obsahu, moje poezie je v próze, uvnitř slov. Stejně tak i v během běžných dní se snažím dávat duši obyčejným činnostem a věcem, prodchnout je něčím živým. Aby celý svět kolem mě a vás ožil, abychom nemuseli kouzlo a tajemno hledat v neustále výjimečnějších figurách vytržených z každodennosti. Protože poezie tu je, na dosah ruky, tak obyčejná a přitom nepochopitelná. Vlastně tím mohu charakterizovat celý svůj život.
Jsem živoucí obsah – nalijte mě do formy a já ji oživím...


Zbytek si můžete přečíst tady a pak jít ven a šustit nohama ve spadaném listí. Teď je na to obzvláště vhodná doba.


08.10.16

Ten pocit...


Zajímavé, jak v sobě jedna písnička může skrývat klíč k celému životnímu období.

Sama v pokoji, seděla jsem, psala si s kamarády, četla a poslouchala, ale hlavně snila, snila o ideálním světě. O tom, že zítra se něco změní - cokoliv - a rozbije to bezcílnou racionální bezesmyslnost dalšího dne. Že se už vážně dokážu usmát na toho kluka s nekonečně čokoládovýma očima. Že on se usměje na mě. Že vyhraju v některé z vědomostních olympiád nebo kreativních soutěží a všichni mě budou obdivovat. Chtěla jsem pryč. Když potom některá z těch vysněných událostí přišla, nevěděla jsem, jak se s ní popasovat, protože mi cílená pozornost nedělala dobře. Taky jsem psala, byla to taková moje nevědomá terapie. Ještě teď mě mrazí, když si čtu věci z té doby, některé se dají najít na začátku tohoto blogu.

Ten pocit příjemně prázdných, ale osamělých večerů a nocí. Večerů, které pro mě přestavovaly jedinou svobodu v životě, jenž mě více či méně trýznil. Ve kterém jsem se cítila nedostatečná, defektní a neschopná naplňujících vztahů, které očividně všichni okolo měli. Ze svého pohledu neustále selhávající ve většině rolí, nezpůsobilá dosáhnout dokonalosti, kterou jsem si vytyčila. Jedině dokonalá budu akceptovatelná. Když nebudu dělat chyby, zasloužím si své místo na světě, máma mě nebude kritizovat a bude mě mít ráda...a když ne ona, tak alespoň někdo jiný. Přes všechny vrstvy, které na ni život nabalil, jsem nedokázala poznat, že mě moje máma měla ráda i tak. Že ze mě asi byla často nešťastná a chtěla pro mě to nejlepší - ze svého pohledu, který se ovšem od mé situace, povahy a zájmů dost lišil.

Můžu jen popsat, jak jsem se cítila. Konečně můžu, protože tehdy jsem se styděla za to, že bych si stěžovala, když se mi vlastně nic viditelně špatného nedělo, necítila jsem se v právu. Měla jsem pokřivené hodnoty - ačkoliv to třeba navenek vypadalo, že si sama sebe cením, pocit vlastní hodnoty pro mě byl velice vratký a každou chybou se snižoval, dokázala bych ho umenšit až do neexistence, kdyby snad měla přijít situace, že bych nárokováním svých práv mohla uškodit někomu jinému. Pak by totiž mohla přijít ke slovu zodpovědnost za skutky. Když se na sebe v té době s odstupem času dívám, asi jsem nebyla na první pohled příjemný člověk, možná ani na druhý a na třetí pohled; většina dobrého se skrývala pod tlustým krunýřem obranných reakcí, kterými jsem obrnila svůj vnitřní svět před zásahy zvenčí. Málo šlo ven, ale také málo dovnítř, vyvíjela jsem se jen velmi pozvolna, sama jsem se koupala ve svém rybníčku mladé a křehoučké osobnosti. Tuším, co bych si jako pozorovatel zvenčí o sobě myslela a o to vděčnější jsem svým kamarádům, že při mě v té době dokázali stát. 

Nepřemýšlela jsem o tom tehdy tak, jako o tom přemýšlím teď. Cítila jsem chybu jen v sobě. Strašlivou, principiální chybu člověka, který se nedokáže radovat z toho dobrého, co mu život přináší, nedokáže být spokojen ve většině vztahů, ve kterých žije, nerozumí světu a ani mu nikdy rozumět nebude, protože kdykoliv se do něčeho pustí, udělá to po svém, ale ne správně. Moc jsem si přála, abych dokázala mít radost z úspěchu a radosti druhých (protože to hodní, nesobečtí lidé mají, a já jsem chtěla být hodná a nesobecká holka) a pokaždé jsem byla zklamaná sama sebou, že místo toho lituju sebe a srovnávám se s jejich radostí a úspěchem. Obvinění ze sobectví pro mě byl strašák, nechtěla jsem být sobecká, snažila jsem se jej všemožně zastrašit, ale ono přicházelo a samo mě znovu a znovu usvědčovalo.

Nechci analyzovat, kdo co udělal špatně nebo dobře, protože obojího bylo hodně na všech stranách. Vím, že jsem dost obtížný jedinec, v dětství mě ovládalo ADHD, mám své vrtochy a zvláštnosti a když to tak po sobě čtu, asi i poruchu osobnosti, možná ne jednu. Co naplat, jsem to já a budu se sebou žít doufám ještě dlouho. Dokázala jsem se s pomocí svou a druhých lidí uzdravit do stavu, kdy cítím, že jsem přesně na tom správném místě ve světě i v životě a věci se dějí tak jak mají, ať už jsou na první pohled pozitivní či negativní.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se potom dokázala vymanit z pohledu na život, který jsem získala za oněch dlouhých večerů. Pocitu, že cokoliv, co se děje přes den je jenom pečlivě naprogramovanou úlitbou vnějším požadavkům, a proto se musím snažit vždycky o něco víc, něco svého, něco, co nebude zašněrované v účelné racionalitě dní, protože jen takové věci jsou opravdové. Že opravdový náboj, jedinečnou živost, si musím schovávat do mezičasů.
Teď už vím, že nemusím. Že nepotřebuju ponocovat, abych rebelovala proti ubíjejícím dním pod taktovkou někoho jiného. Ať budu žít jakkoliv, po svém, bude to správně.


Dneska jsou to dva roky ode dne, kdy moje máma umřela. Přesně ten správný večer k takovému terapeutickému usebrání a zároveň k tomu si připustit, že vztah mezi matkou a dcerou zdaleka nemám vyřešený a uzdravený. Jako asi žádný vztah matka-dcera v mateřské linii mojí rodiny. Máme před sebou všechny ještě spoustu práce.

03.10.16

Co mě zaujalo: Jan Bílý o konfliktu vědy a esoteriky

Dříve než se mi podaří vyjádřit vlastními slovy pohled, který se ve mně už dlouho pomalu sbírá z popela spáleného světa protikladů, můžete si přečíst, jak to napsal šaman a terapeut Jan Bílý.
(Na moje slova si budete muset asi nějakou dobu počkat, protože vědomě se mi poslední dobou nedaří vlastními slovy ani objednat kafe a nevědomí je zalezlé v jeskyni před tím vším hlukem posledního měsíce a jen pomalu se osměluje).
Píše o (domnělém) konfliktu vědy a esoteriky, racia a iracia, které podle něj ale nejsou ve sporu, jsou to dva pilíře podpírající plnohodnotný lidský život, jako dvě nohy podpírají lidské tělo. Pravá a levá. Konkrétní a obrazná.

V součané fázi svého života nemůžu než souhlasit.
Myslím si, že tenhle článek stojí za přečtení pro všechny, kdo cítí mezi těmito oblastmi rozpor, rádi by je do sebe obě integrovali a zatím neví, jak na to. Čistě jako názor někoho, kdo se tím už dlouho zabývá.