27.12.16

Nejsem princezna, vole!




(o sebevědomí ve věci svého těla)

Narazila jsem na Fleru na tohle tričko s nápisem Jsem víla, vole! od šikovné Magifešn. Zaujalo mě a dost dlouho jsem se rozmýšlela, jestli si jej koupit nebo ne.

https://static2.flercdn.net/products/3/7/3777/6/0/0/6851006/kfoezxsntcsgna-b.jpg
design a foto Magifešn

Nakonec jsem se i rozhodla že jo, ale nějak mi to nešlo přes pocit ze sebe. Já totiž nejsem v jádru víla. Chtěla bych být vzdušná bytost, ale nejsem. Ani princezna ne. Dost dlouho jsem se princeznou toužila stát. Přála jsem si pro sebe pohádku a pohádky se přeci točí okolo princezen. Princezny to na první pohled mají hodně jednoduché. Prostě jsou - krásné, křehké a zranitelné a osud už zařídí všechno ostatní. Stačí jim nahodit zranitelný výraz a někdo je zachrání. Jenže u mě ten zranitelný výraz nějak nebyl uvěřitelný. Působil spíš retardovaně. Na zranitelný vzhled nemám vlohy. Stejné je to s křehkostí. Moje bytelná tělesná schránka nedává pro křehkost příliš prostoru. Ani když budu cvičit nebo držet dietu nebo se navléknu do rozevlátých poloprůsvitných šatů. Fakt ne. Stálo mě to mnoho let, než jsem si tuhle prostou skutečnost dokázala připustit. Pak už mi bylo tak nějak líp.
Dlouho jsem měla pocit, že potřebuju mít trochu užší pas, menší zadek a plošší břicho než mám - menší prsa by taky občas nebyla od věci - a potom se budu líbit, někdo si mě všimne, spustí se nějaký zázračný mechanismus, princ se zamiluje a budeme šťastní až do smrti.

Jenže role princezny má i svou druhou stranu. Typická princezna je bytost v zásadě pasivní. Nemá žádné speciální schopnosti. Nakonec vždycky skončí jako něčí manželka a svému choti sekunduje v jeho povolání. Ať už je král nebo prostý chlapec, který si ji odvedl domů na statek. Pff. Nic pro mě. Tenhle aspekt princeznovitosti se ve mně dost pral s potřebou nechat se zachránit. Přizvukování cizímu záměru mě nikdy moc netáhlo. Potřebuju někoho, kdo si půjde svojí vlastní cestou tak jako já a čas od času se sejdeme a budeme si spolu žít a povídat si, co nás na těch našich cestách potkalo.

Poté, co jsem se přestala snažit o éteričnost a princeznovitost jsem časem vyrostla v jinou postavu příběhů. Hlavně duševně, a fyzická schránka logicky následovala. Protože já nejsem princezna. Vole. Ani královna. S královskou rodinou mi to neklape. Jsem čarodějnice. Ta, která má život ve svých rukou a vidí věci, které jiní nevidí. Vědma, věštkyně, léčitelka, rozevlátá osoba, která je krásná ve své podivnosti. Nosím obrovský drdol, výrazné brýle a šaty nejrůznějších barev a vzorů, pánské polobotky a hipsterskej batůžek, sukně do pasu a nad kolena a zajímavé náušnice. Podzimní barvy a tmavě cihlovou rtěnku. (Snahu o minimalismus v oblečení jsem prozatím odložila k ledu)

Je mi tak vážně dobře. A světe div se, vedlejším efektem je to, po čem moje rozdrásané a nedovyvinuté sebevědomí léta toužilo. Muži se za mnou otáčejí na ulici, mrkají na mě v metru, občas prohodí slovo nebo pochválí oblečení (!). A já si to zcela a otevřeně užívám. Přesto, že jsem šťastně zadaná za svého paralelního cestovatele...nebo spíš právě proto. Je to hra, bez křeče záměru nebo účelu. Ačkoliv se na mojí postavě uplynulý rok dost podepsal a místy se nabalilo víc než bych si přála, nikdy jsem se necítila sama v sobě tak krásná, zářivá a spokojená.

23.12.16

Předvánoční

Sedím na oddělení v čase předvánočním a povídám si s pacientem o tom, jak rozdílný je pohled na nemoc z pozice lékaře a hospitalizovaného. On tu nechce
být a já ho nemůžu pustit. Jednoznačně nejednoznačná situace. Vánoce v prostředí, které není vánoční atmosféře příliš nakloněno jsou zvláštní. Sestřička nosí blýskavou skřítkovskou čepičku a směje se. Ti kteří jdou na vycházku domů se těší a zbytek se od celé té události snaží povětšinou distancovat, aby to pro ně bylo snesitelné. Někdo Vánoce neslaví, takže jej čeká klidný prodloužený víkend na poloprázdném oddělení. Já jsem se trochu předávkovala kofeinem (výjimečně!), takže jsem urychlená jako motorová myš. Líp se mi pak píšou denní zápisy.
Včera večer jsem prožívala beznaděj jednoho pána, který je existenciálně nešťastný, ale odmítá to připustit i sám sobě. Nechce s námi mluvit. Bezvýchodnost intelektuála, který ztratil možnost intelektuálního uplatnění. Pamatuju si podobné stavy. Pocit jsem přiživila při večerní procházce rozzářenou Prahou pomalým prohlížením výlohy knihkupectví a čtením lákavých názvů knih. Takový obrovský rozsah znalostí, které nikdy nestihnu obsáhnout. Které je možné znát, ale já je znát nebudu. Podobný případ, jako u toho pána. Cítila jsem to bolestivě až k nesnesení, pálivá úzkost bezúčelnosti vlastní existence viděné pouze rozumem, kterou jsem ale tentokrát pozorovala ze shovívavého nadhledu, jako objekt ke zkoumání spíše než vlastní prožitek. K tomu jsem přidala nadlimitní množství koled, žároviček a vůně svařeného vína. Pak jsem si zašla do univerzitního knihkupectví v Celetné a obohatila se o několik titulů s odbornou tématikou. Vyšla jsem na ulici a bylo to tu. Napnutá struna úzkosti se přetrhla a najednou jsem stála po kolena ve vánoční atmosféře. Rozjařené davy turistů už se nezdály tak nesnesitelné. Na nepříliš pěkném trhu před nákupním centrem jsem objevila pohádkový krámek plný báječných náušnic. Povídala jsem si se zelenovlasou Slovenkou, která celá promrzlá prodávala horké mandle v karamelu.
A teď se mám konečně vánočně. Za pět minut dvanáct. Domů vezu plný batoh dárků a z přemíry kofeinu se mi začínají odkrvovat prsty. Dneska půjdeme výjimečně domů dřív
Veselé Vánoce.


19.12.16

Depresárium



Spadla jsem do toho rovnýma nohama, z bizarní mánie ženského oddělení. Moje nové pracoviště je depresárium. Depresivní pánové se plouží po chodbách historické budovy příjmového oddělení. Nemám praxi mluvit s muži úplně o všem, teprve se to učím, nemít zábrany tam, kde bych je mít neměla. Zatím jsem pracovala pouze se ženami, což pro mě po stránce komunikace bylo mnohem snazší. 


I já jsem byla začátkem měsíce poměrně na dně. V šoku ze ztráty známého prostředí, kterou jsem si navíc způsobila sama, takže jsem to neměla na koho svést, jsem prolila spousty slz. Moje dutina lební obsahovala místo mozku rýmu. V Praze jsem si přišla nepatřičně. Cítila jsem se provinile za to, že by se mi tam mohlo třeba líbit, protože u nás doma se na Prahu bůh-ví-proč vždycky koukalo s opovržením. Spřádala jsem plány, jak koncem příštího týdne skončím, dám si na Vánoce volno a pak se vrátím zpátky do Dobřan. První dva dny jsem přežila zejména díky poměrně stupidní hře, kterou jsem si nainstalovala na mobil a hraním vyplňovala volné chvíle, které bych jinak využila k sebelítosti. Za pár dní bylo naštěstí po všem. Řečeno slovy Quentina z mého oblíbeného filmu Piráti na vlnách, myslím, že jsme měli vyplout už dávno. Doma už jsem nějakou dobu přesluhovala. Poněkolikáté za poslední rok se mi poměrně zásadně ulevilo, jako bych svlékla starou kůži.
Měsíc před Vánoci není zrovna optimální doba pro stěhování, ale příležitost se většinou nestará, jestli se to jednomu hodí nebo ne a jestli už má upečené cukroví. Celkem vzato si myslím, že jsem tuhle příležitost využila dobře. Mám pocit, jako bych proklouzla do jiné reality časoprostorovou skulinou, která byla otevřená jenom na krátkou chvíli.


Vymyslela jsem výbornou věc. Příští Vánoce si na Fler připravím už v lednu, dokud ještě přetrvává vánoční nálada, co víc, je posílená nostalgií po právě uplynulém. Přes rok budu mít dost času výrobky vyladit a nafotit. Vymýšlet vánoční sortiment v září mi přijde jako čirý nerozum. Letošní vánoční objednávky už jsem ukončila, stahuju se do svého soukromého prostoru uvnitř sebe, který nejvíc potřebuje vypucovat a zpříjemnit. Momentálně se snažím prostě (pře)žít a neřešit požadavky, které se kolem rojí, ovšem kromě dárků. Prožít poklidný předvánoční čas je dost těžkej quest, a to i za předpokladu, že člověk chce a něco pro to dělá.
Konečně po letech se můžu těšit z denní přítomnosti svého milého. Po večerech pijeme čaj a povídáme si dojmy z práce. Šli jsme spolu na pivo. Máme čas prožívat spolu každodennost. Je to báječné. A k tomu ty západy slunce a pohledy na údolí Vltavy ve fialovém oparu s jiskrami světel.




01.12.16

Proč odcházím.

Aby člověk zjistil, že se chce někam vrátit, měl by nejprve odejít. Já jsem si vždycky myslela, že chci zůstat v Plzni, protože to tu mám ráda. A že není potřeba odcházet. Doma se to tak říkalo. Člověku je nejlíp, když zůstane u rodiny, protože tam o něj bude nejlépe postaráno (a on se bude starat, kdykoliv rodina pískne, protože to je jeho povinnost). Myslela jsem si to taky, čistě z pudu sebezáchovy. Chtěla jsem odejít už po gymplu, studovat do Prahy, ale tehdy to byl jenom prchavý sen, který by mě mohl vysvobodit z nadvlády mojí mámy. Uskutečnění snu samozřejmě nebylo povoleno, s čistě racionálním odůvodněním, že přece nebudeme utrácet za školu v Praze, když v Plzni je medicína taky. Tak jsem zůstala. Další příležitost se mi naskytla po šesti letech, letos na jaře, když jsem se odhodlala požádat o práci v Bohnicích. Na pohovor jsem se dostavila s klidem a lehkostí a bylo to příšerné, protože sedm ostatních uchazečů bylo vážných a nadrcených, byli jak ti pověstní kohouti na jednom smetišti a bohužel jsme šli k pohovoru všichni najednou. Měli jsme se předvádět mezi sebou. Pokud mi něco opravdu nedělá dobře, tak je to konkurence ve skupině vrstevníků. Nevzali mě. Brala jsem to jako velkou křivdu a po prázdninách nastoupila do Dobřan, kde je přijetí do pracovního poměru téměř jistotou. V Dobřanech se mi vedlo nad očekávání báječně. Měla jsem štěstí na výborné kolegy ve všech profesích a naučila jsem se neskonale mnoho. Pokud jsem si předtím myslela, že bych se chtěla věnovat psychiatrii (ovšem nebyla jsem si jistá, zda to nejsou jen vznešené ideály, které praxe smete ze stolu a pak mě rozdrtí), teď jsem si jistá, že jsem si vybrala správný obor, který mě baví víc, než jsem si představovala.

V práci se mi dařilo skvěle. Psychiatrie je ale obor dost náročný, hlavně co se kontaktu s lidmi týče - s lidmi, kteří jsou podle běžných společenských měřítek často naprosto nesnesitelní, byť jsou v tom vlivem své choroby zcela nevinně. Velmi rychle se ukázalo, že pokud se necítím v pořádku já sama, nedokážu být trpělivá a nápomocná pro svoje pacienty. Začala se ozývat spousta témat, která jsem z různých důvodů předtím "řešila" zametením pod koberec. Tím nejvýraznějším, co se z pod pomyslného koberce vynořilo, byla nutnost nějak aktivně postavit k otázce, kde a s kým chci trávit svůj zbývající, mimopracovní čas. Chci se starat o dům, ve kterém si dost často přijdu jako vetřelec, dům, který mě tísní nahromaděnými vzpomínkami a ve kterém trávím večery hlavně proto, že čekám, až se zbylým členům domácnosti zachce mi dělat společnost? Váhavě jsem musela připustit, že ne. Že ačkoliv mám tátu s bráchou moc ráda, nechci kvůli nim živořit na místě, které mě už pár let paralyzuje a ve kterém funguju podle naučených vzorců z doby, kdy jsem se snažila vyhýbat mámině vzteku. Ve kterém jsem sledovala její utrpení, to jak pomalu umírala a nebyla schopná si to uvědomit. V domě, za který jsem po stránce vedení domácnosti už skoro deset let zodpovědná a nikdy to nebylo dostatečně dobře. Je tu celé moje dospívání, kdy jsem toužila po lásce, ale dostalo se mi jenom výchovy.  To všechno tady sídlí, v mojí hlavě tomu patří místo mezi našemi stěnami a já už s tím v jednom domě nechci být. Je to jako nadváha - aniž byste s sebou nesli cokoliv navíc, zatěžuje to váš pohybový aparát. Taková nadváha emocionální zátěže. Zjistila jsem, že nebude stačit ani odejít na druhý konec města, což jsem měla původně v plánu. Bude potřeba čas a vzdálenost, abych si udělala jasno, co jsem já a co je harampádí z rodinné minulosti, které jsem dostala od mámy a babičky a které tahám s sebou. Abych to haraburdí mohla nechat u cesty a nikdo další už se s ním nemusel zaobírat. Že nechci do naší rodinné pečovatelské ságy - kdy se všichni starají o ostatní aniž by se jich zeptali, zda o to stojí, ale málokdo je ochoten postarat se o sebe - zatahovat svého milého. Že chci, abychom si mohli alespoň nějakou dobu žít sami pro sebe.

Otázka ani odpovědi ovšem nebyly od začátku takhle pěkně formulované a vynořovaly se postupně mezi vlnami pochybností a utrpení přibližně před měsícem. V té době jsem už málem nedokázala vydržet sama se sebou a zažívala tu nejhorší úzkost, na jakou si pamatuju. To vše jsem záměrně posilovala čtením různých knížek, jógou a rozhovory se spízněnými dušemi, protože mi bylo jasné, že pokud tuhle otázku nevyřeším teď, potáhnu si ji s sebou ještě hodně dlouho a nakonec se ocitnu na úplně stejném místě, jen o pár zbytečných let starší. Byla to síla, protože poznání se nezjevuje v neutrálních psychologických termínech, ale skládá se z konkrétních pocitů a myšlenek, které nebývají zrovna růžové. Pravděpodobě ale nastal pro tohle poznání správný čas, protože všechno probíhalo jako po másle a když jsem se rozhodla, že zkusím ještě ve zkušební době skončit a opět zažádat o práci v Bohnicích, nenastal jediný zádrhel. Tentokrát mě přijali naprosto bez problému.

I přesto, že to takhle pěkně vím, mám obrovské výčitky svědomí, že nechávám rodinu samotnou. Jsem první, kdo se takhle svévolně odstěhoval někam dál. Moje babička je mistryně nenápadného citového vydírání a nejhorší na tom je, že se na ni za to nemůžu ani zlobit, protože to nedělá vědomě, je to její strategie přežití, kterou si za život vypracovala a je si jistá, že je plně v právu.
Postupně jsem se dopracovala k poznání, že jsem se vlastně starala a emocionálně angažovala tam, kde mělo být nejspíš postaráno o mě. Že jsem udržovala domácnost, působila jsem mámě jako důvěrnice, když se vracela zničená z práce, cítila jsem se osobně zodpovědná za výkyvy jejích nálad. Byla jsem u ní, když byla nemocná, když umírala, od její smrti jsem držela prarodiče a snažila se jim všemožně pomáhat, snažím se nějak stmelovat naši domácnost, protože táta s bráchou jsou občas jako odpuzující se magnety (a nezdá se, že by se na nápravě chtěli sami nějak aktivně podílet). V průběhu toho všeho jsem složila maturitu a vystudovala medicínu. Navíc jsem měla až do nedávna pocit, že jsem nic z toho nědělala dost dobře. A teď už nemůžu. Jsem strašně unavená. Už nemám sílu se starat. Nemám sílu podnikat malé kroky, které by změnily moji situaci postupně a zevnitř. Nechci nic vrátit a nechtěla bych, aby něco proběhlo jinak. Potřebuju teď chvíli klidu. Aby mě nechali jít. Abych sama sobě dovolila se nestarat.

A tak odcházím do Prahy. Zjistit, co je opravdu moje a co způsobily léta se hromadící zvyky. Bydlet se svým milým. Oddechnout si a vyzkoušet na pár let žití bez závazků (ještě/už mám na to koneckonců věk). Pláču nad tím, co nechávám za sebou, hlavně za všemi skvělými lidmi, které jsem v posledních měsících potkala. Zároveň se těsím, moc se těším. Dala jsem si šanci, o které jsem už nepředpokládala, že ji dostanu.

15.11.16

V proudu

Ráda bych napsala, že už je to všechno za mnou, protože hlavní dilemata už mám vyřešený.
Ve skutečnosti ale vězím přímo uprostřed proudu událostí, který mě za všech stran obtéká a kdybych se pokusila teď hned dostat na břeh, zničila bych všechno, co se tak pěkně rozběhlo.
Je to divný a pěkný, setrvávat v nejistotě. Nejdřív nuceně a pak stále více dobrovolně. Dává mi to mnohem více prostoru pro plné prožívání přítomnosti a méně pro proflákání stále stejných večerů. Ony už totiž žádné podobné večery nemusejí být. Budou úplně jiné večery.
Chci opustit dusivou jistotu a zkusit to posvém. Po našem. Snad mi budou okolnosti nakloněny.
Je dost uklidňující si připustit, že nějaké ty ambice ve mě přece jen zbyly, i když jsem se vší silou snažila jich zbavit, a že bylo zbytečně přemoudřelé se tvářit že ne. Chci zkusit jít někam, kde je perspektiva, ne jen jediná možnost. Potřebuju si něco odžít, abych to nepřenášela dál.
A tak mám zítra dovolenou a jedu na pohovor. Tam, kam mě už jednou nevzali. Tentokrát vidím svoje šance trochu nadějněji.

Stay tuned.