15.05.18

Chvíle před nádechem

Když se zastavím, je mi nějak hrozně hrozně smutno. Co mě vlastně nutí viset na minulosti? Co mě nutí se přimykat k budoucnosti, jako by už existovala? Obě ty dvě prchavé veličiny mě k sobě táhnou mocnou silou, natahují mě jako na skřipec i přes mojí vůli. Je mi až trapný o tom psát, praktikuju přeci jógu, roky se zajímám o seberozvoj, měla bych vědět jak se uzemnit v přítomném okamžiku.

V přítomném okamžiku na mě již napsaná minulost a iluzorní budoucnost nemůžou. Jenže v přítomné okamžiku bych se nejradši zachumlala, spala nebo koukala před sebe za slastného kolébání se dopředu a dozadu. Chci si to dopřát, ale zároveň si to nechci dovolit. Jsem už unavená z rozplétání záhad minulosti a zároveň stavění základních kamenů budoucnosti (dost možná už dokončuju krovy, jen o tom nevím).

Na výcviku jsem objevila, že ignoruji emoce, protože se jich bojím, právě emoce jsou tím pojítkem s přítomnou chvíli. Čím víc se jim chci přiblížit, tím víc se nevědomky odtahuji, stávám se hlavou bez těla, bez citů, víc než kdy dřív. Vím, že je to jen přechodné, cítím ten šedý a mlčenlivý balvan strachu, který se vynořil kousek pod bránicí a pomalu stoupá nahoru, brzo už nebudu moct se mu vyhnout. Nejsem na to sama. Všechno tohle vím a přesto mám strach ztratit kontrolu.

Strach ze strachu, víme?

Strach, v tuhle chvíli moje základní emoce, který sedí jako gumová zátka mezi mojí hlavou a ostatními emocemi zašpuntovanými dole v útrobách. Strach složený z mnoha drobných, propletených vrstev, které dohromady tvoří hutnou a neproniknutelnou vrstvu. Strach z toho, že se nedokážu uživit, zaopatřit, že v nějaké životní etapě nebudu moct sehnat práci. Že zklamu svoje okolí, že budu žít jen napůl, že budu žít natrvalo v provizoriu, že se nedokážu správně postarat o rodinu, že zůstanu opuštěná, že mě vlastně nikdo z mého okolí nemá rád a všichni to je předstírají, že se stane něco zlého, že se nakonec ukáže, že jsem v hloubi duše špatnej člověk.




Pracovala jsem na jejich odstranění dlouho a byly doby, kdy jsem si myslela, že když svoje strachy popřu a nahradím jinými hodnotami, bude to fungovat. Že to zvládnu i z výše nadhledu a nebudu si muset špinit dny nepříjemnými prožitky. Pak jsem zjistila, že myslet  si můžu co chci, stejně je ve mě něco, co ve výsledku ty snahy sabotuje. Objevuju, na jakém základu stály všechny moje chválihodné snahy o lepší život. Teď tady stojím a je mi jasné, že nestačí si ty věci zanalyzovat a odmyslet. Pokud si je nezpracuju tím, že se dotknu těch pocitů, nepohnu se ani o píď a moje mysl bude strašit kolem jako duch, který se nemůže vrátit do těla.

Mám strach brečet. Mám strach odpočívat. Bojím se, že když jednou začnu, už nedokážu přestat. Že už nebudu ta funkční a silná žena, která to všem vždycky ukázala.

Ale víc se bojím toho, co by se ze mě stalo, kdybych do toho nešla.
Je v tom i touha spojit ty jednotlivé oddělené části.

A ta touha mě vede dál.

05.05.18

Vandrujeme

Fotky z prvního letošního vandru údolím Střely. Upekli jsme v/na ohni co šlo, navštívili 2 pivovary, koupali jsme se v řece. Spala jsem 2x pod širákem za svitu měsíce v úplňku.





Ocitli jsme se v první linii útoku pylů, ale s pomocí bezedných zásob Xyzalu a černého humoru se nám podařilo přežít.


A i když jsem občas zcela vážně uvažovala nad tím, že praštím s batohem tam kde jsem a na ten kopec se vaznv vyse*u, nakonec to bylo velmi poetické.





04.05.18

Rozpracováno...

Seděla jsem v kuchyni u stolu a dodělávala zakázku na Fler (mnoho, mnoho srdíček!) a těšila jsem se na to, až budu mít zakázku hotovou, odeslanou a budu o ní moct hezky poreferovat někde na sociálních sítích.



Docela mě to zarazilo. Co je to vlastně za zvyk, ukazovat jenom hotové, dokončené projekty? Chci být viděna perfektní? Možná mám obavu, že když ukážu něco rozpracovaného a pak to nedotáhnu do cíle, usvědčím tím sama sebe z toho, že jenom rozdělávám a nic nedokončím. Což je výtka, která mě pronásledovala celé dětství a dospívání, ty všechno jenom rozvrtáš a jdeš od toho, a rozhodně se jí nechci vystavovat znovu.

Jenže co když na to teď koukám jinak? Co když mi jde spíš o cestu, vyzkoušení, techniku, a konkrétní cíl je fajn, ale ne nejdůležitější?

Taky se trochu stydím, protože jsem se zařekla, že budu ukazovat věci opravdové, tak jak jsou, ale teď jsem se přistihla, že sice nelžu, ale taky úplně neříkám celou pravdu. Nechci diskutovat o tom, nakolik je možné druhým zprostředkovat vlastní prožívání, to teď intenzivně studuji ze všech směrů a předběžný závěr je, že ho nedokážu dost dobře zprostředkovat ani sama své vědomé mysli.

Je mi jasné, že každý profil na jakékoliv síti je určitý obraz vytržený z celkového bytí jedince, vždycky nějakým způsobem stylizovaný. Otázka je, jak chci stylizovat a jak moc chci být při tom upřímná. Jestli ten obraz vytvořit jenom z nejfotogeničtějších momentů nebo trochu riskovat domnělou důstojnost a trochu si podrýt svůj narcismus a ukázat i ty jiné věci.

Moje oblíbené razítko/šablonu monstery už znáte. Co s ní ale bude dál?

Protože, přiznejme si to, život je ve většině svých momentů nefotogenický, útržkovitý a nedává tak úplně smysl. To jen při pohledu v čase zpět se dá vysledovat tenká linka jakoby předem nakreslená, která spojuje životní události. Prezentovat myšlenku po myšlence, obraz po obrazu, povede v lepším případě k dadaismu, v průměrném k nudnému zahlcení a v horším k psychóze. Vnímat všechno tohle, užít si to a pak to zhustit v určitém (více či méně symbolickém) vyjádření, to je úkol, který sama sobě dávám.

Můj život sestává velkou většinou z rozpracovaných záležitostí. Neukliditelný byt ve stadiu čekání na skříň, sbírání praxe a znalostí k atestaci, nakoupené nářadíčko na vyšívání, mnoho plánů na nové origami, prázdná fotoalba a milion fotek a fotorůžky v krabici, vyrobená razítka a barvy na textil připravené k ozdobení látkových tašek, rozepsané blogové příspěvky, nápady inkubující se v myšlenkách...takhle bych mohla pokračovat donekonečna.

Srdce na dlani prostě...

A proto...víc toho, na čem pracuji, i když třeba nedodělám! Protože takový je můj život.

18.04.18

Ožívám.



Mám to s přírodou dobře synchronizovaný. 


Zatím nemám slov.


Ale v obrazech se vyjadřovat můžu.