12.08.16

Offline is the new luxury


V posledním roce jsem podnikla několik pokusů omezit svoje visení na internetu. Více či méně marných pokusů. Nakonec jsem se vždycky vrátila ke svému obvyklému neproduktivnímu čumění do rozptylující, vlnící se a neustále se proměňující virtuální reality. Rozbíjí moji pozornost na tisíce kousíčků, které se pak těžko shánějí dohromady k uskutečnění toho, co bych uskutečnit chtěla. Přečíst. Naučit se. A tak.
Pobytem tam také získávají na váze hodnoty, které tam panují - pestrost, vizuální atraktivita za každou cenu, neustále pozitivní sebeprezentace, přitažlivé a trefné krátké popisky. Hodnoty, které vůbec nesvědčí mému typu osobnosti, poruše pozornosti, o vrstvách pod osobností ani nemluvím. Toužím pak po okamžitém uznání, rychlém úspěchu, zadostiučinění...které ovšem není možné, protože žádná z rychlých alternativ není opravdová.


Nezatracuju internet, nechtěla bych žít úplně bez něj. Leccos usnadňuje a něco by bez něj ani nemohlo být. Udržuju se v kontaktu s kamarády, nakupuju věci, ke kterým bych se jinak nedostala. Nepotřebuju se vystavovat soustavnému pesimismu zpravodajství v televizi ani na internetu - facebook jako lidská síť zprávy přefiltruje a ty zajímavé naamplifikuje (trochu mi to připomíná rtPRC).

Jen je to stejné jako s ohněm - je to dobrý sluha, ovšem zlý pán.

Mnohokrát jsem se snažila vybřednout z této služby, přestat mu dávat svůj čas a energii, protože o ničem jiném to okounivé vysedávání není. Představuju si internet jako obrovskou entitu, jejímiž neurony jsou nejen počítače, servery a spojení mezi nimi, ale i naše mozky, které se účastní interakce s tím vším. Jsme součástmi obrovského organismu a poskytujeme mu něco ze své životní síly, stejně jako včely slouží svému úlu. Jen ještě nejsme tak závislí, tak připoutaní, tak asimilovaní jako včely, které by bez včelstva nepřežily. Rozhodla jsem se obrátit ten poměr, využívat internet ve svůj prospěch, střídmě a efektivně. Nedařilo se mi to.

Často se mi nedařilo odpoutat se a věnovat se něčemu tvůrčímu, protože činnosti v offline světě mi připadaly pomalé, nudné a šedivé. Chtěla jsem se uklidnit, zbavit se potřeby vysoké stimulace a rychlého uspokojení, protože jsem cítila, že mě to pomalu vysává. Víření a barvy nasytí mysl a nedovolí se věnovat pomalejším a trvalejším aktivitám. Snad jsem si vybírala nesprávné aktivity? Nemyslím si. V jednom období života, přibližně kolem osmnácti, jsem si zvykla se příšerně zahlcovat vším možným, žít v rychlém tempu, pravděpodobně jako reakci na neuspokojivý stav vlastního nitra, stále narůstající rozpor mezi tím, co jsem potřebovala (totiž smysl, opravdovost a potvrzení, že svět není jen materiální slupka) a tím, co mi bylo stále nevybíravěji vnucováno (že mám držet hubu a krok a snažit se o normálnost a materiální prosperitu). Prostě závislost jako každá jiná, naštěstí jen slabá.

A potom jsme jeli s tátou a bráchou do Alp. Nevím, v čem přesně se tenhle výlet lišil od mých předchozích nesčetných výletů. Možná to byla formulovaná touha po prostějším a pomalejším životě, možná byl už posun hodnot natolik výrazný, že překročil prahovou hranici. A možná jsem si konečně dovolila projevit samu sebe naplno, bez potřeby se korigovat, abych byla pro druhé přijatelnější. Pravděpodobně všechno dohromady plus mnoho dalších faktorů. Dalo by se říct, celý stav mně a světa v určitém bodě, do kterého jsme svou existencí dospěli, je příčinou dění v bodech následujících.


Ono takové každodenní patnásctisetmetrové převýšení s člověkem dost zacvičí, zvlášť když se posledních půl roku zcela nestydatě válel, a na povrch vědomí vyplují různé problémy. Pobývání v autě a stanu s omezeným množstvím věcí ukáže, že toho k životu potřebujeme vážně málo. Hlavně potřebujeme k životu čas, aby se tento nezvrhl jen v pouhopouhou zuřivou existenci, v zápas o urvání pár opravdových chvil v záplavě nutných zbytečností. Tohle všechno už jsem zažila a poznala, ale po návratu jsem vždycky pomalu a plíživě zklouzla zpátky, nezrealizovala vymyšlené plány, tok obvyklé existence mě opět pohltil.

Teď cítím, že je to jiné. Nečeká mě žádná obvyklá existence. Vyrážím na pouť, potom začnu chodit do práce, budu se stěhovat. Čtu knihy, které jsem dřív nečetla, a dokážu se na ně dívat, jako jsem se dřív nedívala. Snad tu příležitost dokážu využít a nesklouznout. Mám obrovskou chuť odpoutat se od služby internetu a cítím šanci to udělat. Jsem zvědavá, jestli to zvládnu a jak dlouho mi to vydrží.

Jak napsal kdosi do vrcholové knihy na hoře Eiskogel v Tennengebirge, Offline is the new luxury. 
(Taky tam stálo Pikachu was there i s obrázkem zmíněného Pokémona, ovšem protože Pokémony nelovím, můžu se s klidem soustředit na důležitější sdělení.)


31.07.16

Spondeo ac policeor

Odpromovala jsem. V samotném historickém Karolinu. Honosně to zní, viďte. A přitom je to (jen?) taková třešnička na dortu, rituál uzavírající strastiplnou i radostnou pouť. Není to cíl, je to součást cesty.
Odpřisáhla jsem si a mám obrovský latinsky psaný diplom z ručního papíru.

Byl to moc příjemný den. (I když termín tak blbě zvolenej, že někteří nemohli přijít.)










21.07.16

Co víc si přát?


Rostou borůvky, konečně jsem roztřídila fotky z minulého léta a kytku na promoci (ne svoji) jsem koupila v Zahradě na niti - tilandsii v aeráriu, mám ráda kytky co vydrží, i když se o ně nestaráte. Inspirované toutéž Zahradou (a ještě spoustou dalších míst a pinterestem) vznikly dvě kokedamy. Jedna mi visí v okně místo záclony. To je tak poetické! Tak příjemně jiné než kytky v květináči, hlavně v tom, že květináč neruší celkový dojem. Občas mě napadne, jestli se té kytce ze stálého točení dokola nemůže udělat špatně. Zcela iracionální, vím, že květiny nemají vestibulární ústrojí, ale stejně...co když mějí něco jiného s podobnou funkcí?


Po roce jsem resuscitovala síťování, které jsem se naučila loni v létě. Mezi námi, většina focených návodů na síťování je úplně nedostatečných, nedivím se, že jsem se to podle nich nikdy nezvládla naučit. Mám teď velký síťovaný plány.

Nutkání dělat něco užitečného, které jsem měla po státnicích, mě zcela opustilo...takže mi ty odložené věci jdou konečně dokončit. Některé myšlenky prostě potřebují dlouho zrát.




Tuhle růži jsem dostala před dvěma lety od Ondry. Zapoměla jsem ji odkvetlou ve váze, ona zakořenila a květy se znásobily, jsou pořád stejně bohaté. Je to taková pěkná připomínka, že některé věci, které jsou míněny na jedno použití, mohou dostat i další šanci.




<3 br="">

07.07.16

Přišel čas hodit za hlavu staré křivdy spáchané v nevědomosti, odpustit a jít dál.

Co jsem to vlastně chtěla vyjádřit?
Barvy léta v kopcích, pocit uchozených nohou nebo nesmírný rozměr krajiny v místě, kde České Středohoří přechází v nížinu; rozměr jak v prostoru, tak i v čase.




Hloubku modrého nebe, které se klene nad letně línou a krásnou krajinou, zatímco debatujeme o tom, že kvantový princip neurčitosti je vlastně fajn, protože představa přesně vypočitatelného a předpověditelného světa je nudná až depresivní. A jíme třešně.


Pohled z jeskyně pod hrádkem, ve které nocujeme a vaříme večeři a velkou dírou v pískovcové stěně pozorujeme, jak vytrvale prší do louky plné rozkvetlých bílých miříkovitých rostlin. Zapadá slunce a lososově oranžové světlo vycházející ze škvíry v břidlicově šedých mracích barví trávu na nepopsatelnou šťavnatou zelenožlutou.

Vesnice působící dojmem, že samy vyrostly, spíše než že by je vystavěli lidé. Lilie v zahradách a květenství trav na loukách plná duhových kapiček rosy. Tady v noci tancovaly víly.

Dlouhou cestu deštěm a vzrostlým smrkovým lesem, na které nás poháněl nevyslovený záměr vyšplhat na hrad Kalich. Chůze v mracích a nedostatek dechu, špatné značení a příliš dlouhé kilometry. A potom odměna v pohledu na bouřku procházející údolím pod námi, duhové sloupy označující místo nalezení pokladu (poklady putují, zdá se), západ slunce za horou, nekonečně dlouhé stíny a mlha honící se pod vrcholem.



Máme každá svou vlastní soukromou kruhovou duhu kolem hlavy.


Spaly jsme na rozhledně, v jeskyni, na hradě Jana Žižky i na skále nad Labem a frekventovanou kupeckou stezkou. A ten závěrečný pohled na pohoří rozpouštějící se s nížině, prastaré kouzlo krajiny, kterou Christian Norberg-Schulz nazývá kosmickou, ten je důvodem, proč jsem tuhle cestu vybrala. (viz první obrázek)