21.02.17

(Bez)hraniční

Opět je tu ten známý pocit, že se něco nefunkčního uvnitř mě rozpadá. Tentokrát ovšem ve zcela novém hávu - fyzický pocit mravenčení v mozku. Jsem zvědavá, co se z toho vyklube.
Každý přehmat je pobídkou k revizi stávajícího stavu. Pomalu mapuju svoje osobní hranice. Tápám jako objevitelé neznámých krajin a tvořím mapu. Zdá se, že jsem na to opět kápla, zase úplně náhodou. Nebo ne tak úplně náhodou? (praktický tip: pokud si dobře vyberete, co se vám na facebooku zobrazuje a rozmýšlíte na co klikat, můžou k vám přijít opravdu užitečné věci). V poslední době se všímám, že důležité věci ke mně vždycky přijdou jako takové naťuknutí, pobídnutí, nabídnutí možnosti. Je to jako zaregistrování pohybu periferním viděním. Hrábnu po nich a ukáže se, že je to ono. Pokud to není ono, nezaujme mě to.
Takhle asi pracuje intuice, když se jí dá volnost a prostor. Je to docela těžké si přiznat (a co sobě, ale navenek!), že se nechávám vést něčím tak prchavým. I když jsem o existenci intuice přesvědčená - jakožto schopnosti snazšího přístupu do nevědomí, která nám umožňuje zachytit různé signály předtím, než překročí prahovou hranici vědomí - zdráhám se o ní mluvit jinde než mezi čtyřma očima. Mám ji trochu zdiskreditovanou různými sluníčkovými lidmi, takovými, kteří intuicí odůvodňují každý svůj vrtoch. Já nejsem sluníčkový člověk. Temnota mi přijde stejně důležitá jako světlo a obojí je třeba kultivovat, aby nebyly syrové a prvoplánové. (Světlo i tmu myslím obrazně, však víme nebo tušíme). Zatímco světlo umožňuje aspiraci k něčemu vyššímu, teprve přiznaná temnota dodává hloubku a zakořenění.

Ale abych to nezamluvila. Hranice. K hranicím jsem měla vždycky rozporuplný postoj. Hlavně proto, že jsem nikdy žádné neměla. Proto jsem je nenáviděla, omezovaly mě, byly umělé a nepřirozené, ale zároveň jsem je zoufale potřebovala. Nevěděla jsem, jak se s tím popasovat. Jemnou náhodou jsem přes náhodně na mě vyskočivší stránku Knižní upoutávky (mimochodem dost zajímavé tipy na knihy) dostala ke knížce od Rolfa Sellina o hypersenzitivních lidech. Zprvu jsem nad ní trochu ohrnula nos, protože vypadala jako další populárně psychologická publikace bez valného obsahu. Přeci jen jsem (ehm, skoro) profesionál v oboru, tvrdý data, pevně dané kategorie, atd, atd...no ale pořídila jsem si ji a našla jsem v ní něco nečekaného. Místo obvyklého pojednání na téma "jak je důležité si nastavit hranice" tam autor píše, jak svoje hranice poznat, naučit se je respektovat a posouvat. Bomba. Právě se zotavuju z jednoho z nejbrutálnějších psychických vyčerpání, které jsem si kdy vlastní vinou způsobila. Skoro jsem energeticky vykrvácela, několik dní jsem nemohla spát, jak jsem byla přetažená a zahlcená dojmy. Málem už jsem propadala beznaději, říkala jsem si, že pokud rychle, ale rychle nepřijdu na způsob, jak si udržet energii a všímavost zároveň, budu muset skončit s psychiatrií nebo s jógou. Buď se samou nezvládnutou všímavostí zahltím až k nefunkčnosti a potupně vyhořím, nebo se budu muset zatvrdit a vykašlat se na jógu, fenomenologii a spol. Střední cesta se v té situaci zdála být vzdušným zámkem.

A pomoc přišla. Jak to tak čtu, asi bych na to všechno přišla časem sama, protože ke spoustě poznatků už jsem dospěla a k dalším mám našlápnuto. Ale objevit si Ameriku sám zabere vždycky víc času - je to větší dobrodružství, ale když je jeden v časové tísni, není to právě nejvhodnější postup. Poslední dva týdny zcela nekontrolované zátěže vygradovaly v pátek do stavu, který jsem naposledy zažila na nižším stupni základní školy - obrazu těžkého ADHD s nulovou schopností kontroly impulzů. Nedivím se, že základku nevnímám jako idylické období, byla jsem v tomhle prakticky denně a je to fakt neskonale nepříjemný stav bez možnosti sebekontroly. Bez možnosti úniku. Už delší dobu si myslím, že hyperaktivita není porucha sama o sobě, že lidé jí trpící jsou prostě citlivější k podnětům než jiní a hyperaktivita je reakcí na překročení jejich možností. Okolí toho od nich očekává tolik (a oni jsou dost zaměstnáni zpracováváním dojmů a kapacita jim nestačí), že prostě přestřelí do nekontrolovaného přebytku činnosti. Dělají co mohou a nakonec ještě nesou nežádoucí následky. Tentokrát jsem si to ověřila na vlastní kůži, vývoj i výsledek. Vlastně experimentální podmínky par excellence, člověk je pozorovatelem a pokusnou osobou v jednom, narozdíl od vnějšího pozorovatele může vnímat celou škálu prožívaného.
A světe div se, autor knihy naznačuje něco podobného. Když se podívám do historie naší rodiny, najednou se mi spojuje spousta různorodých fenoménů, o kterých jsem měla nejasné tušení, že souvisejí, ale nedokázala jsem najít společného jmenovatele. Lidé pohybující se naprosto nepředvídatelně od vědomé a jim vlastní vlídnosti do výbuchů hněvu a agrese. Ti, kteří byli tolikrát nuceni k překračování svých hranic, že o ně už v dětství přišli. Citliví, ale ztracení ve světě, nastavili si vlastní rigidní mantinely, které pak nedokázali opustit. Něco, z čeho jsem měla vždycky naprostou hrůzu, zvlášť když jsem si pamatovala, jak jsem tím trpěla; a pak jsem ve slabé chvilce nachytala sama sebe u podobných sklonů. S postupnou prací na sobě se cítím stále jistější sama v sobě, ale pořád jsou tu situace, vůči nimž jsem, jak se ukázalo, bezbranná. Takže proto mapuju hranice. Abych konečně zakořenila. Pro dobro sebe i okolí.

Knížku doporučuju k přečtení všem, kteří se cítí hodně citliví a mají pocit, že je svět přemáhá. Nebo těm, kdo chtějí porozumět někomu takovému ve svém okolí.
Rolf Sellin: Hypersenzitivní lidé mezi námi. Vysokí senzitivita - od minusu k plusu.

17.02.17

Z Temných nocí duše

"Moderní muži a ženy příliš často nechají svou jiskru, aby se zjevovala jinde, v životě někoho jiného - z toho se tvoří kulty osobností a celebrit. Když objevíte svou vlastní jiskru, mnoho částí, o nichž jste měli pocit, že jsou zraněné, se najednou uzdraví. Moderní psychologie se svými cíli pomáhat lidem, aby se přizpůsobili a cítili se normálně, nestačí. Musíme mířit za psychologii k duchovní vizi, v níž váš život může být spasen objevením posvátné jiskry. Uvědomuji si, že když doporučuji usilovat spíš o nadpřirozenost než o zdraví, jsem úplně mimo. Naše terapie věří spíš na zbavení se symptomů než na oživení jiskry a záře. Ale když vaše jiskra ozáří nebezpečný svět, může to přispět k uzdravení jak vás, tak světa."
(Thomas Moore: Temné noci duše)

10.02.17

Zatím mě nečekejte

Poslední dobou jako bych chodila v dešti, který postupně houstne a když si v očekávání sucha stoupnu pod střechu, ukáže se, že se schovávám pod okapem a za límec se mi lejou proudy vody. Čím víc se snažím vnitřně uklidnit a ulevit si od přetlaku prožitků a dění, tím víc se ztrácím a zamotávám. Cokoliv, o čem si myslím, že by mi mohlo pomoct, přidá další várku podnětů a otázek. Strávila jsem víkend cvičením jógy a místo uklidnění a uvolnění se cítím zahlcená vjemy a zjištěními. Normální zahlcující zážitky jsou většinou intenzivní hlavně zvnějšku, ale tady byla ještě cílená stimulace zevnitř. A dovnitř. Když jsem se šla projít do polí, byla mlha tak dokonale neprostupná, že jsem se na chvíli ocitla v bílém nekonečnu, uvnitř vlastní koule z mléčného skla. Sníh přecházel v mlhu a mlha ve sníh a rozbředávající běžkařské stopy se bez varování rozplývaly přímo přede mnou. Jógou a jinou kultivující introspekcí jsem si vybičovala všímavost takovým způsobem, že ani mě ani procházka tisíckrát viděnou cestou nenechá chladnou. Pozoruju život a nemám sílu na nic jiného. Myslím, že všechny události dostávají jiný smysl, pokud jsou pozorovány. Zážitek bílého nekonečna je něco úplně jiného, než nepovšimnutý mlžný den kdesi mezi poli. Věnování pozornosti je důležitý úkol.

 
Včera jsem se rozplývala nad dokonalým šedomodrým světlem a perfektní perspektivou pohledu na Nuselské schody. Každý okamžik je tak brutálně komlexní směsicí vjemů, že by jeho popis vydal na několik stran. Má tolik aspektů a každý z nich svou vlastní kvalitu. Asi to je obrana běžného vědomí, že všechny tyhle vjemy před bdělou pozorností skrývá a místo toho ji zaměřuje jako kužel v čase a prostoru, reflektorové vědomí ostré a úzké jako šermířův kord a stejně tak efektivní a účinné. Když s ním dotyčný umí zacházet. Posouvá jej na ose mezi minulostí a budoucností a zvláštní nekontrolovatelný přítomný okamžik zůstává často nepovšimnut. Moje vědomí je taď spíš jako kulovitá lampa v parku, zazelenalá od povlaku mikroskopických řas, která osvětluje rovnoměrně všechno ve svém rozsahu. Tohle jsem přece chtěla. Mnohokrát jsem četla a slyšela o nádherách bdělé pozornosti, ale nikdo se nezmínil o tom, že pro neuvyklou bytost je to práce na plný úvazek. Kam teď dál? Omezit vnímání, odstřihnout se, ignorovat a vnitřně se obrnit není cesta. To je útěk. Připadám si jako vzpěrač, který má na podvyživeném tělíčku jednu obrovskou naposilovanou paži. Chce to posilovat ubohou jednostranně vyvinutou pozornost. Nebo ještě víc upozadnit tu osobu, ego, které většinu pozorovaného musí ohodnotit, zaujmout k tomu postoj. To není morální ctnost. Je to nutnost. Hodnotí lampa to, co osvětluje? Zdá se, že nikoliv. Tudy asi vede cesta.




30.01.17

Rok v knihách - 2016

Zase tu je celoroční suma přečteného. S uspokojením sleduju, že se mi daří číst víc. Čím dál větší část zabírá odborná literatura a myslím, že bude ještě expandovat. Když mě to prostě baví.

David Mitchell: Atlas mraků. Komplexní poetičnost tohohle díla se nedá jednoduše popsat. Doporučuju k zažití. Pocit neskutečně opravdového ve mě postupně narůstal, rašil a zelenal se jako semenáček stromu, ale teprve až jsem přečetla postupně všechny první i druhé poloviny příběhů, vyrostl strom, nádherný, osobitý, opravdový. Je to nádherné. Pokud jste viděli film, vězte, že všechny obsažené příběhy jsou mnohem nejednoznačnější a rozporuplnější než si pamatujete, většina jich končí jinak, protože ve filmu z nich tvůrci povětšinou vytvořili snadno rozpoznatelný happy end.
Jiřina Šiklová: Omlouvám se  za svou nepřítomnost (dopisy z Ruzyně 1981-1982). Sbírka dopisů socioložky Jiřiny Šiklové z doby, kdy byla pro šíření nelegální literatury vězněna ve vazbě v Ruzyni pro mě představovala jednu z nejzásadnějších knih, které jsem v poslední době četla. Otevřela mi úplně jiný pohled na život, takový, kdy člověk netruchlí nad svým údělem, ať je sebehorší a sebenespravedlivější, ale snaží se každou situaci vědomě prožít a něco si z ní vzít. Protože si je sám sebou jist.
Miroslav Žamboch: Megapolis. Soubor povídek ze superhrdinského velkoměsta. Svižné, vtipné, škoda jen, že krátké.
Carlie Myss: Archetypy. Nic moc teda. Velmi populárně-naučné.
Deike Begg: Synchronicita - moderní pojetí. Nic moc teda. Jako sbírka kazuistik dobrý, ale nějaký přesah nebo shrnutí chybí.
Miroslav Žamboch: Dlouhý sprint s ozvěnou. Rychlý a dramatický příběh o tom, že když někdo zpočátku zcela nevinný oprávněně bojuje o vlastní přežití (na kterém nevidí nic závadného a touží jenom po tom, aby jej ostatní nechali napokoji), může tím připravovat půdu pro zničení celé země. Nejhorší na tom je, že to zničení bylo už dávno předpovězeno.
Jane Gaganová: Putování - tam, kde se setkávají šamanismus a psychologie. Zajímavé zahrnutí prožitku do psychologické práce.
H. Sawyerová: Intuitivní lidé. Tahle knížka byla spíš taková svépomocná příručka pro laiky, ale pomohla mi zbavit se viny ze ztráty jedné kamarádky. Neboť to byla psychopatka.
Stanislav Grof: Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii - pozorování z moderního výzkumu vědomí. Potřebovala jsem si před Transpersonální konferencí načíst něco Grofa, protože sem měla strach, že neporozumím jeho přednášce. Porozuměla jsem, neboť pan doktor hovoří pořád o tom samém. Ale transpersonální psychologie je zajímavá.
Jennifer L. Scottová: Madamme Chic aneb co všechno jsem se naučila v Paříži. Příručky typu "jak dělat něco jako někdo" se mi obvykle dost příčí.
Terry Pratchett: Podivný regiment. Potřebovala jsem si trochu zvednout náladu, na což je Pratchett nejlepší. V každém věku v něm lze objevit nová témata, tak mnohovrstevný je.
Susan Cainová: Ticho. Další z knih, která (pro mě) nepodává ani tak informaci o svém tématu, ale o tom, kdo píše. Představuje vpodstatě křečovitou obranu introverze, dokazuje na věděckých základech, že introverti jsou taky k něčemu dobří - místo toho, aby jejich existenci prostě uznala, čímž vlastně legitimizuje pochybnosti. Nejlepší obraz ovšem poskytuje o vývoji a stavu americké společnosti a jejích hodnotách. A to je občas fakt síla.
Miroslav Žamboch: Drsný spasitel. Klasika. Spousta mrtvých, hodně soubojů a drsných hlášek hrdiny alias namachrovaného odpadlíka společnosti. Můj oblíbený typ odpočinkové literatury.
Evžen Boček: Poslední aristokratka. Neskutečně vtipný deník ze života chudých šlechticů ve znovunabytém zámku. Záchvaty smíchu zaručeny.
Don Miguel Rodrigues: Čtyři dohody. Něco na tom bude.
Ruth Ozeki: Hledání přítomného okamžiku. Nádherný příběh odehrávající se ve dvou od sebe vzdálených časových rovinách, které se záhadně navzájem ovlivňují. Dvě ženy, z nichž jedna čte příběh druhé - spisovatelka žijící na ostrůvku u kanadského pobřeží a japonská teenagerka, která zápolí s hledáním vlastní identity v zemi, kde je identita určena kulturou. Jedna z knížek, která prohloubila mojí fascinaci japonskou mentalitou.
Vilma Kadlečková: Mycelium - Jantarové oči. Z vynoření z tohoto barvitě napsaného světa mívám několikadenní kocovinu. Tolik trpím za Lucase Hildebrandta, že mi přijde až moc skutečný.
Stanislav Grof: Dobrodružství sebeobjevování.
Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Další Japonsko, tentokrát viděné zevnitř, japonským autorem. Ani nevím, jak to popsat. Zvláštní, osamělé a velmi silné.
Paasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné. Hodně zajímavý, skoro až absurdní příběh o spolku spisovatelů z malého finského městečka. Hra. A pro mě zajímavý pohled na člověka - podle hlavní hrdinky by osoba neměla být vnímána pouze jako někdo, kým je teď, je třeba vzít do úvahy i to, kým byla a kým se teprve stane.
Alan MacFarlane: Japonsko za zrcadlem. Japonskou kulturu a život jsem musela hlouběji prozkoumat a tahle knížka je k tomu jako stvořená - napsal ji antropolog, který Japonsko dlouho studoval, mnohokrát navštívil a dokázal z toho vyvodit některé velmi překvapivé závěry o vnitřním i vnějším životě lidí této záhadné země.
M. D. Molton, L. A. Sykes: Matka, Hetéra, Amazonka, Médium - čtyři ženské archetypy. Zajímavé.
Sabine Richebächer: Život mezi Jungem a Freudem - životopis Sabiny Spielreinové. Na jméno Sabiny Spielreinové, Jungovy záhadné femme fatale, jsem narazila už několikrát, nikdy to ale nebylo v pozitivní konotaci (protože šlo přeci o nelegitimní vztah a ona byla opravdu nepřiléhavě temperamentní). Její vlastní příběh je stejně tak divoký, bláznivý a rozlítaný, a rozhodně ne šťastný. Zajímavý a přitažlivý ovšem rozhodně je.
Jiřina Prekopová: Když dítě nechce spát. Občas mě chytají takové záchvaty, že se nebudu umět starat o své děti, protože na kontakt s dětmi nejsem zvyklá, a to potom čtu takovéhle věci. Ne, že bych s Jiřinou Prekopovou ve všem souhlasila, ale přišlo mi to poučné.
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. Líbí se mi, že autor nenahlíží "psychopaty" jen z obvykle proklamované záporné stránky, ale nabízí i jiný pohled - že jsou životní situace nebo pracovní pozice, kde může určitá osobnostní patologie přinášet výhodu a být přínosem pro ostatní.
Karen Horney: Neurotická osobnost naší doby. Tady u téhle jsem si pořádně zatrpěla. Našla jsem se snad ve většině popisů (jak jinak, najdu se ve všem, co je trochu sugestibilní), navíc jsem ji četla v náročném období, ale ve výsledku je to jeden z podnětů, které mi pomohly se přestěhovat.
Evžen Boček: Aristokratka ve varu.
Dmitry Glukhovsky: Soumrak. O zkáze jednoho osobního světa. Nejhorší je, když v polovině apokalypsy musíte přestat, jít na pracovní pohovor a být celou dobu nervozní z toho, jestli fakt skončí, nebo se apokalypsu podaří zvrátit.
Michael Palin: Pravda. Překvapivě mnohovrstevný román jako úvaha o tom, co je vlastně opravdové.
Vilma Kadlečková: Mycelium - Led pod kůží. Je to na pokračování - teprve druhý díl z pěti; vesmír, intriky, psychotronici, všeho dosytosti.
Bernard Schwartz, John V. Flower: Jak selhat jako terapeut (50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta). Velmi praktická a přínosná kniha. 

26.01.17

Origami, zimní edice

Nově jsem začala zavěšovat parníčky na velké háčky a líbí se mi to.
A ten tmavě fialový papír! Náhodný poklad z Grandpapíru, je prostě dokonalý.