16.08.17

Kde jsou hory, kudy jsme šli

Název mám vypůjčený z textu písně Hory od Zrní (k poslechnutí je na konci příspěvku). Zdá se, že ti chlapci dobře vědí, o čem to na horách je. Že to nejsou jenom krásné výhledy a sportovní výkony, ale že je při té vší fyzické i psychické námaze člověk konfrontován i s těmi méně prezentovatelnými věcmi, které si v sobě nosí. Se svým stínem. Který se mnohdy stydí/bojí ukázat i sám před sebou.
A že tam toho může hodně nechat a odevzdat. Hory to unesou.

(fotky jsou z našeho letošního treku po Vysokém Atlasu na jihu Maroka)




Moje vyrovnanost se pohybuje v cyklech. Jdou takto: jsem v klidu a mám pocit, že stojím na střeše světa, dosáhla jsem největšího poznání, jaké je v současné situaci dostupné. Konečně mám pokoj, žádné vnitřní napětí, rozpory splynuly hezky v jednotu, nikdo mnou nemůže otřást. Jasně. Do něčeho se pak pustím, vypadá to naprosto nevinně, třeba výlet do hor nebo cvičení jógové sestavy na 40 dní, dělala jsem to už několikrát a proto to tentokrát zvládnu bez zbytečných vyrušení, hezky stylem start-cíl s příjemným pohledem na okolí. Cítím se být dost v klidu na to, abych si dotyčnou činnost užila v nebeské pohodě a esteticky krásnou, jako jsou prezentované na fotkách na cestovatelských serverech a na facebooku. Kéž by.

Třeba touhle suťovou stěnu jsme se šplhali asi 6 hodin. Dvě otáčky klikaté cesty, posadit, vydýchat. Opakujte donekonečna.

ráno na terasovitých polích

Najednou stojím ve třetině kopce v horku, s těžkým batohem, funím jako stará parní lokomotiva a všechno, co jsem umravňovala a zametala pod koberec jde ven. Vztek na mou mizernou fyzičku, na sebe, že jsem se zase nechala zatáhnout do takového podniku, na osud vůbec; pochybnosti o sobě, pocity méněcennosti (vždycky jsem nejpomalejší a nejzadýchanější z celé výpravy), naštvání na ostatní - jak se jen můžou tvářit tak netečně a statečně, když já trpím jak zvíře jak po fyzické, ale zejména po psychické stránce? Určitě nedělají celé dny nic jiného, než že cvičí, aby se pak na horách mohli předvádět! Jinak to neni možný.
...
Pak se ukáže, že byli úplně stejně v háji, ale nemohli to dát znát. Pf. Jak potom má člověk vědět, na čem je?!


bude oběd!

pohled do centrálního Atlasu
Po mírné úlevě po večerním zakempení přicházejí pocity euforie z toho, že to vlastně není tak špatný a že jsem to nejen zvládla, ale i vyventilovala nějaké svoje vnitřní démony. Dáme si velmi uspokojivou večeři (jakékoliv teplé jídlo je v této situaci velmi uspokojivě). Ráno je nádherné, sluneční paprsky šikmé a zlaté, snídaně dá sílu a naděje, že tentokrát už to půjde dobře trvá kousek nad úpatí prvního prudšího svahu. Kde se zadýchám, začnu se dusit, svaly na nohou pálí tak, že další krok se zdá nemožný.

Ledovcové jezero Lac d'Ifni
A jde to nanovo. Postupně vyplují na povrch všechny, i ty nejmenší frustrace a ústrky, kterých se mi (byť třeba nevědomky) dostalo od důležitých členů rodiny. Mění se ve vzdor typu tohle nemám zapotřebí, nepotřebuju se tady takhle dřít a trpět, nepotřebuju už nikomu dokazovatm že za něco stojím. Za prvním kamenem končím a řeknu jim všem pěkně od plic, co si o takovém nesmyslném předvádění fyzických výkonů myslím! Koneckonců ve spoustě osobnostně rozvojové literatury se píše, že by měl být člověk na sebe hodný, dát si odpočinek když potřebuje a nehonit se za cíli, které jsou jenom cíli ega. No jo. Jenže to by člověk nikam nikdy nedošel, jak praví další množství seberozvojových příruček. Vzdor se mění na motivujícího sama-sobě-kouče, který oceňuje každý vyšplhaný metr a říká, to dáš, to zvládneš!

plachtící kososup


Pak se mi začne točit hlava z nadmořské výšky a všechno jde stranou, soustředím se hlavně na to, abych neomdlela a dohrabala se nahoru. A jsem tam. Vítr mě ofukuje, vidím nádheru a cítím posvátno. Vrchol je vítězství. Celý život směřoval do tohoto okamžiku.Odteď už půjde všechno snadno a večer si dáme u stanu horký mátový čaj.
Cestou dolů už nemám sílu na cokoliv jiného, než se držet na nohou a dávat pozor na vyviklané kameny - ztrácím koncentraci na výkon a před očima se mi žene celý můj život viděný přes černý filtr. Všechno se zdá nedostatečné, vztahy neuspokojivé, v životních výzvách jsem selhala. Jsem nanic a ještě ke všemu se tady táhnu šnečím tempem z kopce, tělo je při každém kroku těžké jako kámen a hrozí se sesypat ze svahu k ostatním kamenům a předbíhají mě němečtí hipstři s nožičkama jako špejličky a zápornou tělesnou hmotností.

mátový čaj při západu slunce


A pak, pár set metrů od místa, kde budeme spát, mě najednou přepadne myšlenka - kde se ve mě bere všechna ta negativita? V tu chvíli nedokážu říct, odkud přichází, ale vím, že to všechno špatné nejsem já, jsou to myšlenky, strachy, závěje úzkosti, které dokáží překrýt téměř všechny ostatní pocity a prožitky.

Možná prostě leží na dně studny mojí duše a potřebují se dostat ven, aby se voda mohla zase vyčeřit a být hluboká a průzračná. Za roky života tam negativity napadalo nepočítaně, buď náhodou, nebo jí tam někdo naházel zcela cíleně. A musí se někudy dostat ven.

V horách ji vítr rozfouká.

Vrcholovka z J'bel Toubkal, 4165 m n.m.


10.08.17

Mám teď takový období. Spací.

 A povalovací.

V minulém měsíci prodělala naše domácnost velký skok vpřed a plavně vplula do moderní doby. Během jednoho týdne se objevil nově internet (to se dalo, v práci mi nefunguje jenom facebook, bez kterého je život častokrát příjemnější). Příbory (trochu horší, ale se třemi vidličkami a jednou lžící jsme dokázali týdny plnohodnotně jíst). A světla (naštěstí jsme se stěhovali v době, kdy bylo vidět nejdéle z celého roku a dýl jak do setmění jsme stejně málokdy vydrželi).


Internet používám zejména k nahrávání fotek a stahování Vražed v Midsomeru. Světlo zatím moc ne, protože zrovna neponocujem. Vlastně toho ani moc neděláme. Povalujeme se u zmíněného seriálu. Vaříme a jíme. Ondra mi ukázal film Jízda, který se mě velmi příjemně dotknul - protože byl úplně stejně flákací a absurdní jako moje nálada.

Konečně, konečně odpočívám. Začátkem léta jsem se místy podivovala, proč mě všechno stojí tolik sil a místy jsem se sama sobě ani nedivila, že tomu tak je. Když si čtu svoje deníkové zápisy z minulého roku, divím se, že jsem vůbec vydržela tak dlouho v tak zachovalém stavu. Všechny změny proběhly z vnějšího pohledu víceméně hladce, ale emocionální vypětí bylo strašlivé. Když si to čtu...uf. Bude mi trvat nějakou dobu než to všechno zpracuju, ideálně předtím, než přijde nová vlna dojmů. (Idealista).


Totiž...být zodpovědně (hyper)senzitivním introvertem není vůbec snadná věc. Mám ráda lidi. Fascinují mě. Když s nimi chci být nějak pořádně v konaktu, musím je pořádně pozorovat abych se na ně nějak naladila a neplkala si jen tak do prázdna. (Nedělám to nijak vědomě, jenom popisuju svoje vnitřní pochody pro účel porozumění z vnějšku.)

Ovšem pozorování dá dost práce. A když chce člověk pozorovat pořádně, sežere to hodně energie. Vnímání přítomného okamžiku je mi vlastní od mala, ale paradoxně jsem se ho musela nedávno znovu učit, protože jsem se ve jménu efektivity od přítomnosti zcela odstřihla. Přítomnost rozptyluje od takzvaných důležitých činností všeho druhu, zvláště když máte k tomu poruchu pozornosti (neboli citlivost ke všemu, co se v tu chvíli děje, ne jen k tomu, co je někým označeno za důležité). Když teď vědomě redukuju činnosti, zjišťuju, jak moc přes míru jsem jela, už od mala. Věnování pozormosti přítomnosti je hodně náročné, ale málokdo jej je schopen docenit, protože na první pohled není efektivní.

Asi ani na druhý nebo třetí, ale důležité věci nemusejí být jenom efektivní v ekonomickém slova smyslu.

07.08.17

Ultraokurková sezona

Takhle po obědě na mě vždycky přijde touha trochu se pošťourat v něčím prožívání. Ne, že bych toho měla v práci málo, ale prožitek z toho kazí dvě drobné skutečnosti.
a) daná žena po mě něco chce, takže buď zatlouká nebo se předvádí
b) nebo já chci něco po ní, takže buď přehání nebo zatajuje
Nekonečný příběh, něco jako evoluce nebo závody ve zbrojení.
Občas se povede nějaký pěkný rozhovor, ale když mám na starosti celé oddělení, 35 žen závislých na všech myslitelných drogách, není na ně tolik prostoru. Protože příjemný rozhovor potřebuje prostor. Nikam netlačit.

Tak se šťourám ve svých oblíbených blozích a stránkách, které ráda čtu, a čekám, kdo vyplodí něco hlubokomyslného, něco, co chce sám od sebe sdělit, protože ho to tížilo na duši.
A ono...nic. Všichni se někde válí a zamořují svými válecími fotkami sociální sítě a ti, co se neválí jsou v depresi z těch, co se válí. No, nedivím se ani jedné skupině.

Taky žádnou závratnou produktivitu nepředvádím a sama na sobě sleduju vznik a vývoj okurkové sezony.

my jsme holky z osmičky...u nás musejí mít doktorky brýle! :)

Taky se válíme. Povětšinou na gauči v práci, doma u Vražed v Midsomeru, ale někdy taky ve Stromovce, kde pozorujeme, co dělají okolní lidi. Někteří cvičí, věřili byste tomu?!


Ale já jsem z obliga, cvičím taky. Každé ráno stávám v 5:30 a dám si půlhodinku jógy. Zjistila jsem, že to tak nejlepší, že mám největší chuť cvičit...vlastně je to v létě jediná denní doba, kdy mám chuť cvičit. Takže já, noční pták, doborovolně vstávám o půl šestý. Hustý.

Tuhle jsem udělala radost sestřičkám tím, že jsem propustila jednu opravdu nepříjemnou pacientku, a ony mi za to převázaly nohu tak, abych vypadal hodně, ale hodně invalidně. Když kulhám, je to fakt efektní. Výhoda práce ve zdravotnictví je, že se na pracovišti vždycky najde něco sterilního na převaz.



Nestala se žádná děsivá nehoda, jenom jsem vystoupila na motorce na špatnou stranu a připálila se o výfuk. Stačilo půl vteřiny a zadělala jsem si na dva týdny zábavy s převazování. Druhé zranění jsem si vytvořila sama tak, že jsem si dělala pedikúru a ve chvíli nepozornosti jsem si zařízla skalpel do chodidla. Trapné, což o to.
Ale zase vypadám drsně!

V tomhle týdnu jsme měly s holkama v práci v plánu výrobu barefoot sandálů během pracovní doby, ale když nás tam tak vidím, jak se povalujeme v horku na židlích jako polovyfouklé duše z kol...nevím nevím.

Tolik zprávy z ultra okurkové sezony. 

01.08.17

To nejsou jen tak nějací jeřábi z potištěného papíru.


Jsou potištění textem Žalmu č. 23.


Zvláštní, milá zakázka.