18.04.17

Malé radosti časného jara

Pozorovat, jak se každý den trochu nadzvedává dráha slunce po obloze. Jedno pondělí mě na vyšetřovně ještě oslňovalo a ve čtvrtek už jej stínil vršek okna. Pak se změnil čas a začalo období báječných dlouhých večerů.
Odskočit si pro čerstvou petržel k vietnamcovi do vlahého večera, zatímco se polévka vaří.
Cestou na oběd si nebrat kabát.
Nekorektní vtipy na poradě, ze kterých se primářce protáčejí oči tak, že by si mohla prohlédnout svůj mozkový kmen, kdyby v hlavě nebyla tma (ale stejně nám na ty vtipy nahrává)
Rozvláčná rocková píseň, u které si představuju, jak se vlním do rytmu, a tím pádem se cítím smyslně. A pak se vlním doopravdy a vypadám na ulici jako jedinec stižený nějakou bizarní neurologickou chorobou. Ale je mi to jedno.
Čokoládový nanuk s křupinkami, který mají v Lidlu jenom v době letního času.
Obrovská - ale fakt obrovská - nadýchaně rozkvetlá třešeň před oknem. 
Válet se na posteli u otevřeného okna zabalená v (zelené) chlupaté dece.
Jít v dešti, proplétat se mezi těžkopádnými lidmi s deštíky a cítit se volně.
Solitérní narcis.
Jíst hranolky s čedarem, povídat a vyvalovat se bez bot před restaurací v prvním opravdu slunečném večeru. Postupné rozkvétání stromů a střapatost trnkových keřů.
Vandrování. Konečně! Poklidné dny kolem potoka, záhony fialovorudých devětsilů a vysoká gastronomie páchaná u ohniště.




05.04.17

Já to prostě sežeru a budu se flákat!

Sedím na lékařském pokoji, sama, protože kolegyně odešla na jiné oddělení. Chybí mi.
Byla bych nejradši jenom v sobě, a přesto mám nejvíc práce ze všech. Jsem jako autistický dítě, přesycená dojmy počátku jara, několikeré změny prostředí v průběhu minulého týdne. Zase ten pocit ekvivalentní tomu, když se příšerně přejím a potřebovala bych se vyzvracet, ale ono to prostě nejde. Musím všecho strávit; pomalu, bolestně a za pochodu. To se mi děje v duševní rovině. Čím víc v sobě mám, tím méně to dokážu nějak formulovaně předat. Naučila jsem se už vědomě setrvat v nepohodlí a tím mu pomoct, aby samo odešlo, ale je to pořád těžký, s každým pokusem jinak. Zahlcení prožíváním, tak tomu říkáme. Co já se budu namáhat. Za sebezničení hnedka z počátku týdne mě nikdo nezaplatí. A i kdyby.

Konečně jsem si uvědomila a vyzkoušela na vlastní kůži, že zvolnit, když člověk nemůže jet v plném tempu, je spíš právo než luxus nebo výmysl. Nikoliv nedostatek vůle, ale dostatek předvídavosti. Zklidnění v jedné chvíli umožní produktivitu v jiné.
A tak si čtu v leže na posteli, kterou mám na pokoji. Při pití kafe z půllitrového hrnku s ulomeným uchem odkládám nohy na stůl. V pracovní době cvičím jógu a medituju (pokud se z pokojů neozývají nějaké hrozné zvuky, tak to jde). Pozoruju kvetoucí třešeň za okny - za těch pět dní, co jsem tu nebyla, zvládla všechna zeleň brutálně narašit. Zjistila jsem, že přinést si do práce víc jídla s plánem, že si občas odpoledne dám trošku, když budu mít hlad, nebyl úplně dobrý nápad. Pro mě je chuť horší než hlad. No co. Poučení pro příště.

A tak to tady zatím zvládám - sama, neatestovaná, skoro bez praxe. Všichni žijem a blázní jen někteří z nás. Když se dopředu nestresuju představama, přistihnu se občas, že mi práce činí potěšení i v těch svých částech, do kterých bych to neřekla. Třeba psaní na počítači. Rčení praví, že pokud si můžeš vybrat, jestli budeš mít pravdu nebo budeš laskavý, buď laskavý. Platí jak v přístupu k jiným, tak k sobě. A o tom to je. Opravdová laskavost je něco jiného než lenost nebo prázdné konejšení. Na první pohled nemusí vyhlížet vždycky pozitivně, ale nikdy není bezduchá.
Takže ten poslední kousek báječného tmavého chleba s quinoovo-rajčatovou pomazánkou prostě sežeru a pak se budu ještě chvíli flákat. Než zase zazvoní telefon.

25.03.17

Jen se tak projít ránem

To stojí za všechny strasti uplynulých týdnů. Nespěchat sluncem prozářeným ránem, těšit se tím, jak některými ulicemi svítí slunce a v jiných je stín a čerstvé ranní světlo odráží jen okna vrchních pater. Jít zrána poloprázdným městem a pozorovat rašící keře a kvetoucí sakury. Nabilo mě to, abych mohla celý den sedět ve staré vile v parku, k tomu, abych si s překvapením stále znovu a znovu uvědomovala svou nenadálou a pro mě až děsivou životní funkčnost a kompetentnost. Já, která jsem se vždycky cítila zaostávat za všemi ostatními, zpomalená a zavzatá v životních okolnostech jako ryba v medu. Je to divný. A je to super. Dorovnávám zpoždění.

Po krátkém záchvatu blahého tušení prožitém na záchodě Linky Bezpečí jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata do psychoterapeutického výcviku. Všechno se to pěkně skládá, když je ten správný čas.
A pak jsem ve zlatém večeru jela tramvají a šla pěšky domů. Ticho, samota a praní prádla. Chvíle ničeho nutné pro to, abych zase mohla mít/být ráda. Dodělávání restů, jezení punčového dortu a zákadní sebeúdržba.

Guilty pleasure dnešního dne jsou kompotované mandarinky. Na chia pudinku i samotné. Možná ne tak úplně guilty, ale rozhodně pleasure.

Pak je tu tenhle díl komixu Sarah's Scribbles, který tak nějak vyjadřuje moje trable s úklidem.


A tenhle rytmus kroků posledních dní. Navádí mě k úlisným myšlenkám. Dance little liar.



13.03.17

Víkend v parku

Chodím na kurz krizové intervence, takže v Bohnicích trávím i víkend. Baví mě to. Sedíme na příšerně neergonomických konferenčních židlích (ze kterých po pár hodinách bolí celé tělo) ve vile z přelomu minulého a předminulého století a slunce nás provokuje skrz pruhaté záclony. Občas kolem projede blikající sanitka na příjem a pak k nám na oddělení. Prožíváme situace. Někdy je to živé a paralyzujcí. Modelujeme hovory, sedíme zády k sobě, abychom se neviděli, a děláme, že si telefonujeme. Role v hovoru dokáže člověka úplně pohltit. V tu chvíli jsem bezradným dítětem, které hledá zastání. Je tak snadné vrátit se v čase zpátky. Mám strach, že se už nehodím na přátelské povídání s lidmi. Ale spíš je to jenom (mo)mentální indispozice. Když jsem v koncích, používám cizí slova. Večer piju víno a utrácím zcela s rozmyslem. Jsem blázen do avokáda. Chodím domů s podivuhodně jasnou hlavou. Práce je v posledních dnech těžká a je jí hodně, ale ani mi to moc nevadí. Až na je vidět, že jste tu krátce, paní doktorko při projevu jakékoliv empatie v nevhodnou dobu. Primáři jsou taky lidi, všechno to chápu, ale to neznamená, že mi to nemůže vadit. Líbí se mi chodit samotné na vizitu a vykecávat se o nemedicínských tématech. Ale šířeji vzato, cokoliv přijde na přetřes je důležité. Šlechtické tituly, cítění vlastní změny i transsexualismus. Když je rozum oslabený, vystupuje na povrch intuice a to se pak dějí věci. Neví se, odkud téma přišlo, ale je tady. Náhodou zcela zapadá do kontaxtu. Já ale vím svý. Líbí se mi být lehce přisprostlá a nekorektní. Protože život takovej je. I když se popíše odborně.

Když dojdou duševní síly, je čas pozorovat , co se děje za oknem.