25.03.17

Jen se tak projít ránem

To stojí za všechny strasti uplynulých týdnů. Nespěchat sluncem prozářeným ránem, těšit se tím, jak některými ulicemi svítí slunce a v jiných je stín a čerstvé ranní světlo odráží jen okna vrchních pater. Jít zrána poloprázdným městem a pozorovat rašící keře a kvetoucí sakury. Nabilo mě to, abych mohla celý den sedět ve staré vile v parku, k tomu, abych si s překvapením stále znovu a znovu uvědomovala svou nenadálou a pro mě až děsivou životní funkčnost a kompetentnost. Já, která jsem se vždycky cítila zaostávat za všemi ostatními, zpomalená a zavzatá v životních okolnostech jako ryba v medu. Je to divný. A je to super. Dorovnávám zpoždění.

Po krátkém záchvatu blahého tušení prožitém na záchodě Linky Bezpečí jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata do psychoterapeutického výcviku. Všechno se to pěkně skládá, když je ten správný čas.
A pak jsem ve zlatém večeru jela tramvají a šla pěšky domů. Ticho, samota a praní prádla. Chvíle ničeho nutné pro to, abych zase mohla mít/být ráda. Dodělávání restů, jezení punčového dortu a zákadní sebeúdržba.

Guilty pleasure dnešního dne jsou kompotované mandarinky. Na chia pudinku i samotné. Možná ne tak úplně guilty, ale rozhodně pleasure.

Pak je tu tenhle díl komixu Sarah's Scribbles, který tak nějak vyjadřuje moje trable s úklidem.


A tenhle rytmus kroků posledních dní. Navádí mě k úlisným myšlenkám. Dance little liar.



13.03.17

Víkend v parku

Chodím na kurz krizové intervence, takže v Bohnicích trávím i víkend. Baví mě to. Sedíme na příšerně neergonomických konferenčních židlích (ze kterých po pár hodinách bolí celé tělo) ve vile z přelomu minulého a předminulého století a slunce nás provokuje skrz pruhaté záclony. Občas kolem projede blikající sanitka na příjem a pak k nám na oddělení. Prožíváme situace. Někdy je to živé a paralyzujcí. Modelujeme hovory, sedíme zády k sobě, abychom se neviděli, a děláme, že si telefonujeme. Role v hovoru dokáže člověka úplně pohltit. V tu chvíli jsem bezradným dítětem, které hledá zastání. Je tak snadné vrátit se v čase zpátky. Mám strach, že se už nehodím na přátelské povídání s lidmi. Ale spíš je to jenom (mo)mentální indispozice. Když jsem v koncích, používám cizí slova. Večer piju víno a utrácím zcela s rozmyslem. Jsem blázen do avokáda. Chodím domů s podivuhodně jasnou hlavou. Práce je v posledních dnech těžká a je jí hodně, ale ani mi to moc nevadí. Až na je vidět, že jste tu krátce, paní doktorko při projevu jakékoliv empatie v nevhodnou dobu. Primáři jsou taky lidi, všechno to chápu, ale to neznamená, že mi to nemůže vadit. Líbí se mi chodit samotné na vizitu a vykecávat se o nemedicínských tématech. Ale šířeji vzato, cokoliv přijde na přetřes je důležité. Šlechtické tituly, cítění vlastní změny i transsexualismus. Když je rozum oslabený, vystupuje na povrch intuice a to se pak dějí věci. Neví se, odkud téma přišlo, ale je tady. Náhodou zcela zapadá do kontaxtu. Já ale vím svý. Líbí se mi být lehce přisprostlá a nekorektní. Protože život takovej je. I když se popíše odborně.

Když dojdou duševní síly, je čas pozorovat , co se děje za oknem.



10.03.17

Probouzení

Probouzení lísek. Probouzení všeho. Každoroční zázrak, jako bych to zažívala poprvé.












 Budu si muset koupit makroobjektiv. Nevidím to jinak.

21.02.17

(Bez)hraniční

Opět je tu ten známý pocit, že se něco nefunkčního uvnitř mě rozpadá. Tentokrát ovšem ve zcela novém hávu - fyzický pocit mravenčení v mozku. Jsem zvědavá, co se z toho vyklube.
Každý přehmat je pobídkou k revizi stávajícího stavu. Pomalu mapuju svoje osobní hranice. Tápám jako objevitelé neznámých krajin a tvořím mapu. Zdá se, že jsem na to opět kápla, zase úplně náhodou. Nebo ne tak úplně náhodou? (praktický tip: pokud si dobře vyberete, co se vám na facebooku zobrazuje a rozmýšlíte na co klikat, můžou k vám přijít opravdu užitečné věci). V poslední době se všímám, že důležité věci ke mně vždycky přijdou jako takové naťuknutí, pobídnutí, nabídnutí možnosti. Je to jako zaregistrování pohybu periferním viděním. Hrábnu po nich a ukáže se, že je to ono. Pokud to není ono, nezaujme mě to.
Takhle asi pracuje intuice, když se jí dá volnost a prostor. Je to docela těžké si přiznat (a co sobě, ale navenek!), že se nechávám vést něčím tak prchavým. I když jsem o existenci intuice přesvědčená - jakožto schopnosti snazšího přístupu do nevědomí, která nám umožňuje zachytit různé signály předtím, než překročí prahovou hranici vědomí - zdráhám se o ní mluvit jinde než mezi čtyřma očima. Mám ji trochu zdiskreditovanou různými sluníčkovými lidmi, takovými, kteří intuicí odůvodňují každý svůj vrtoch. Já nejsem sluníčkový člověk. Temnota mi přijde stejně důležitá jako světlo a obojí je třeba kultivovat, aby nebyly syrové a prvoplánové. (Světlo i tmu myslím obrazně, však víme nebo tušíme). Zatímco světlo umožňuje aspiraci k něčemu vyššímu, teprve přiznaná temnota dodává hloubku a zakořenění.

Ale abych to nezamluvila. Hranice. K hranicím jsem měla vždycky rozporuplný postoj. Hlavně proto, že jsem nikdy žádné neměla. Proto jsem je nenáviděla, omezovaly mě, byly umělé a nepřirozené, ale zároveň jsem je zoufale potřebovala. Nevěděla jsem, jak se s tím popasovat. Jemnou náhodou jsem přes náhodně na mě vyskočivší stránku Knižní upoutávky (mimochodem dost zajímavé tipy na knihy) dostala ke knížce od Rolfa Sellina o hypersenzitivních lidech. Zprvu jsem nad ní trochu ohrnula nos, protože vypadala jako další populárně psychologická publikace bez valného obsahu. Přeci jen jsem (ehm, skoro) profesionál v oboru, tvrdý data, pevně dané kategorie, atd, atd...no ale pořídila jsem si ji a našla jsem v ní něco nečekaného. Místo obvyklého pojednání na téma "jak je důležité si nastavit hranice" tam autor píše, jak svoje hranice poznat, naučit se je respektovat a posouvat. Bomba. Právě se zotavuju z jednoho z nejbrutálnějších psychických vyčerpání, které jsem si kdy vlastní vinou způsobila. Skoro jsem energeticky vykrvácela, několik dní jsem nemohla spát, jak jsem byla přetažená a zahlcená dojmy. Málem už jsem propadala beznaději, říkala jsem si, že pokud rychle, ale rychle nepřijdu na způsob, jak si udržet energii a všímavost zároveň, budu muset skončit s psychiatrií nebo s jógou. Buď se samou nezvládnutou všímavostí zahltím až k nefunkčnosti a potupně vyhořím, nebo se budu muset zatvrdit a vykašlat se na jógu, fenomenologii a spol. Střední cesta se v té situaci zdála být vzdušným zámkem.

A pomoc přišla. Jak to tak čtu, asi bych na to všechno přišla časem sama, protože ke spoustě poznatků už jsem dospěla a k dalším mám našlápnuto. Ale objevit si Ameriku sám zabere vždycky víc času - je to větší dobrodružství, ale když je jeden v časové tísni, není to právě nejvhodnější postup. Poslední dva týdny zcela nekontrolované zátěže vygradovaly v pátek do stavu, který jsem naposledy zažila na nižším stupni základní školy - obrazu těžkého ADHD s nulovou schopností kontroly impulzů. Nedivím se, že základku nevnímám jako idylické období, byla jsem v tomhle prakticky denně a je to fakt neskonale nepříjemný stav bez možnosti sebekontroly. Bez možnosti úniku. Už delší dobu si myslím, že hyperaktivita není porucha sama o sobě, že lidé jí trpící jsou prostě citlivější k podnětům než jiní a hyperaktivita je reakcí na překročení jejich možností. Okolí toho od nich očekává tolik (a oni jsou dost zaměstnáni zpracováváním dojmů a kapacita jim nestačí), že prostě přestřelí do nekontrolovaného přebytku činnosti. Dělají co mohou a nakonec ještě nesou nežádoucí následky. Tentokrát jsem si to ověřila na vlastní kůži, vývoj i výsledek. Vlastně experimentální podmínky par excellence, člověk je pozorovatelem a pokusnou osobou v jednom, narozdíl od vnějšího pozorovatele může vnímat celou škálu prožívaného.
A světe div se, autor knihy naznačuje něco podobného. Když se podívám do historie naší rodiny, najednou se mi spojuje spousta různorodých fenoménů, o kterých jsem měla nejasné tušení, že souvisejí, ale nedokázala jsem najít společného jmenovatele. Lidé pohybující se naprosto nepředvídatelně od vědomé a jim vlastní vlídnosti do výbuchů hněvu a agrese. Ti, kteří byli tolikrát nuceni k překračování svých hranic, že o ně už v dětství přišli. Citliví, ale ztracení ve světě, nastavili si vlastní rigidní mantinely, které pak nedokázali opustit. Něco, z čeho jsem měla vždycky naprostou hrůzu, zvlášť když jsem si pamatovala, jak jsem tím trpěla; a pak jsem ve slabé chvilce nachytala sama sebe u podobných sklonů. S postupnou prací na sobě se cítím stále jistější sama v sobě, ale pořád jsou tu situace, vůči nimž jsem, jak se ukázalo, bezbranná. Takže proto mapuju hranice. Abych konečně zakořenila. Pro dobro sebe i okolí.

Knížku doporučuju k přečtení všem, kteří se cítí hodně citliví a mají pocit, že je svět přemáhá. Nebo těm, kdo chtějí porozumět někomu takovému ve svém okolí.
Rolf Sellin: Hypersenzitivní lidé mezi námi. Vysokí senzitivita - od minusu k plusu.

17.02.17

Z Temných nocí duše

"Moderní muži a ženy příliš často nechají svou jiskru, aby se zjevovala jinde, v životě někoho jiného - z toho se tvoří kulty osobností a celebrit. Když objevíte svou vlastní jiskru, mnoho částí, o nichž jste měli pocit, že jsou zraněné, se najednou uzdraví. Moderní psychologie se svými cíli pomáhat lidem, aby se přizpůsobili a cítili se normálně, nestačí. Musíme mířit za psychologii k duchovní vizi, v níž váš život může být spasen objevením posvátné jiskry. Uvědomuji si, že když doporučuji usilovat spíš o nadpřirozenost než o zdraví, jsem úplně mimo. Naše terapie věří spíš na zbavení se symptomů než na oživení jiskry a záře. Ale když vaše jiskra ozáří nebezpečný svět, může to přispět k uzdravení jak vás, tak světa."
(Thomas Moore: Temné noci duše)