11.12.18

Píšu

Od té doby, co jsem se naučila psát, si představuju, že napíšu knížku. Téma případného díla se od mých šesti let poněkud vyvinulo, ale reálně jsem zatím napsala několik povídek a spousty fragmentů, které už pozbyly platnosti.

Mimo případnou literární tvorbu ale píšu překvapivě hodně. Denně. Dalo by se říct, že kromě mluvení se živím i psaním (protože, vzato do důsledku, pojišťovna mi zaplatí až za tu zprávu, kterou z rozhovoru sepíšu). Napíšu stránky denně celé stránky textu, který má někdy i hlavu a patu. Zprávy z vyšetření, z psychoterapie, vyjádření pro tuhle a tamtu instituci. Všechno tohle psaní má ovšem společné to, že styl a vnitřní strukturu v něm není kladen důraz. Dost často v odborných textech vynechávám ve větách slovesa nebo alespoň sloveso být, píšu v trpném rodě, nad nelogickým řetězením různých větnách členů, které ani nedokážu pojmenovat, často taktně zavírám oči.

Píšu si deník, ne denně, ale často. V zápiscích deníkových mi jde ale také spíš o obsah než formu, zachycuju významy a myšlenky, stěžuju si, uvažuju, terapeutizuju a často je text velmi jednotvárný co se slohu týče. Nezřídka si vystačím na celou stránku se slovesy mít a být, případně ještě něčím označujícím posun. Jo a ještě "zjištila jsem" a "uvědomila jsem si".



Když to tak po sobě čtu, zdá se mi, že imaginární pes je zakopán ve slovesech. Ačkoliv disponuji košatou aktivní slovní zásobou, s těmi slovesy nějak neumím zacházet. Nejsem si s nimi jistá. A nejsou to právě slovesa, která dodávají dynamiku, která umožňují vztahování? Hm? Moc mě nepřekvapuje, že právě v těchto oblastech se v životě necítím úplně jistá.

Dalším nešvarem, který u sebe vnímám, je označování různých skutečností a věcí jako TO a následné mluvení/psaní o nich jako o TOM. TO bych taky ráda omezila.  

V poslední době posílám taky dost ručně psaných dopisů. Několik odvážných žen odpovědělo na mou výzvu k dopisování, a s nimi si teď píšu. 
To vám je zajímavá věc, tohle dopisování. Je to úplně jiné než zdánlivě podobný email, už jen proto, že každou nepřesnost v emailu můžu smazat a přeformulovat, kdežto v dopise tak maximálně škrtnout, když na ni přijdu dostatečně brzy. Mám pocit, že si nesmazatelným psaním pro oči někoho dalšího kultivuju projev. Učím se předávat skutečnou myšlenku, pocit, záměr, ne jenom nutnost. Snažím se vytvořit útvar, který má začátek, konec a vnitřní strukturu, chci, aby na sebe všechny tyhle části alespoň trošičku smysluplně navazovaly. Struktura a plynutí významu a děje je další věc, se kterou mám problémy. Ne nadarmo bylo mým nejoblíbenějším slohovým útvarem líčení.

Dopisy, na rozdíl od ostatních výše zmíněných zápisků, píšu protože chci, ne proto, že potřebuju. Teď mě napadlo, že podobnou funkci jako dopisy pro mě mají i příspěvky na blog. Jen dopisy jsou osobnější, soukromější.
Jsem ráda, jsem se do psaní dopisů dala. Třeba se časem vyvine i do psaní něčeho dalšího.

27.11.18

Primitivo

Se zimou přichází temnota, usazení, zpomalení. U mě temná noc duše, znovu a jinak. Víc na dřeň. Odhazuju zbytečné okolky.

Osvobození.

Vrhla jsem se nadšeně do práce s kovem.


Zařídila jsem si k tomu i nový účet na fleru. Jmenuje se Arisu a kov. Přijďte, chcete-li, a kochejte se.


Tohle je série malých náušnic nazvaná Primitivo. Španělsky a italsky to znamená původní, prvotní, základní, prvobytný. Prvotní tvary, ze kterých všechno vychází.

Myslím na Caminho primitivo, první trasu poutní cesty do Santiaga de Compostella. Plánuju, že vyrazím.



Už na jaře.



Jsem totiž na místě, kde běžné psychohygienické metody nefungují.


12.10.18

Pohledy z podzimu

 Skoro se mi chce říct "bez komentáře", ale nedá mi to :)

Taky mě napadá, jestli se za ty roky v názvech příspěvků neopakuju. Občas se přistihnu při geniálním a originálním nápadu, a pak zjistím, že něco podobného jsem napsala (a dost často i dopsala) už dřív.

Ale dost řečí.

Výhled na Cetru Krizové intervence PNB z balkonu poránu. Sluneční paprsky pronikají mazi žlutými listy ořešáku. Porady se ale už na balkoně dělat nedají. Ráno je moc zima a po poledni tam nízko stojící slunce praží tak, že se tam nedá existovat, kafe nestydne a čokoláda se roztéká
 ,
Ráno cestou ze služby. Mlhu miluju. Připadám si jako zabalená do nadýchaného plédu.
cestou z Dejvic na Letnou u ambasád

dům na Letné, kde sídlí klub karatistů
Plamének plotní ve zlaté hodině. V Troji cestou z práce.
Psí víno na plotě areálu PN Bohnice


balonky a strop vyložený kávovými pytli v Kavárně Orient na Kobylisích, odkud pochází většina mnou vypité kávy, zejména ve formě flat white

08.10.18

Chcete si se mnou psát?

Moc ráda píšu rukou. Když si můžu vybrat, volím pro psaní plnicí pero a barevný inkoust - stejně jako můj bratr a můj partner. Jsme taková rodina psavců.

Píšu si deník (o tom možná někdy podrobněji), recepty, nápady, poznámky. Líbí se mi samotný proces psaní, jak pero klouže po papíře, jak zanechává rozhodnou tenkou stopu. Každý tah je jiný, neopakovatelný.
Je zajímavé pozorovat, jak se mi mění písmo v čase; ať již v horizontu let nebo jen v závislosti na náladě.

S kamarádkami si píšeme dopisy do budoucnosti. Napíšeme dopis a adresátka ho může otevřít až po roce/dvou/pěti/... Čtení je pak zajímavá sonda do vlastní nebo cizí minulosti. Musím se smát (laskavě :) ) jak jsou naše předpovědi směrem do budoucnosti občas pošetilé.
Někdy píšu dopis do budoucnosti i sama sobě.




Už dlouho ve mě zraje nápad. Chci si s někým psát, hezky postaru, na papíře. Zkoušela jsem to s kamarády, ale nějak nám to nevychází.

Tak si říkám.

Chtěl/a by si se mnou někdo zkusit psát dopisy? Mě by se to líbilo. Jestli se vám můj nápad líbí a cítíte se na to, napište mi na mail jméno a adresu a uvidíme, jak se to vyvine.

irisss11@gmail.com

27.09.18

Co mě zaujalo: Černá labuť

Už dlouho jsem nebyla z žádného čtení takhle nadšená.

Knížka o tom, na čem se zakládají naše předpovědi budoucnosti, jak chatrné jsou a jak je brát s rezervou.

Je to svižný, chytrý a pořádně nafoukaný, ale ten člověk má všechny trumfy na své straně proto, aby si před světem trochu přihřál polívčičku!

(ten donut na obálce není, jenom se mi k tomu barevně hodil)