Jakej je svět

Stává se mi to opakovaně. Do rozepsaného příspěvku si uložím nějaký zajímavý odkaz nebo nápad a představuju si, že *jednou*, brzo, k němu napíšu delší smysluplný text. V 99% případů se tak nestane. Pak projíždím svůj seznam sledovaných blogů a stýskám si, že blogosféra už asi opravdu umřela, když si uvědomím, že k tomu sama přispívám. Zejména svými nároky na sebe, že budu psát větší příspěvky, než na jaké mi stačí mozková kapacita. V poslední době se mi zase vrátila chuť šít, takže se spíš snažím zdokonalit šití šatů na ramínka, zatímco procesuju zážitky z psychoterapií, které jsem odvedla (můj supervizor si vzal dlouhou dovolenou). 

Takže jdu na to, napravit alespoň část svých závazků, které jsem si k tomuto prostoru dala.

 

Tenhle příspěvek měl být věnovaný rozboru článku, který jsem před časem našla na Seznamu. Uložila jsem si ho, protože mi přijde jako hvězda mezi všemi pochmurnými výpověďmi o stavu světa. Článek informuje o výzkumu, který se zabýval tím, proč mají lidé pocit, že se svět neustále morálně propadá. Ukazuje se, že je tomu tak ve všech historických epochách - lidé od doby svého narození "vnímají" úpadek morálních hodnot a predikují brzký zánik civilizace z důvodu rozpuštění struktury světa. Mohou za to dvě kognitivní zkreslení. První je způsobené tím, že v přítomnosti máme tendenci všímat si zejména negativních zážitků - v průběhu evoluce se ukázalo, že v nebezpečí přežijí ti ostražitější (zjednodušeně řečeno). V případě ukládání zážitků do paměti je ale situace zcela opačná, lidská paměť v průměru ukládá příjemnější vzpomínky, zatímco ty negativní vypouští. Dohromady tato zkreslení vytvářejí iluzi, že dřív bylo lépe a svět kontinuálně upadá. 

(zdroj)

V datech je tahle tendence zaznamenaná od 40. let 20. století. V literatuře všeho druhu ji ale můžeme najít napříč historií ve formě přesvědčení, které autoři buď napřímo nebo ústy svých postav artikulují. Když jsem si o tématu povídala s kolegou, vzpomněl si na historku o (snad) Aristotelovi, kterou slyšel ve škole - do praxe se tehdy zaváděl psaný text a velký filosof si stěžoval, že když lidé nebudou muset udržovat znalosti v hlavě, již tak líné lidstvo úplně zhloupne. Neodhadl, že předávání znalostí psanou formou se stane jedním z hlavních motorů pokroku. Nevím, jak moc historicky přesná tato historka je, ale pěkně ilustruje to, o čem článek mluví. Že v oblastech charakteru a morálky máme tendenci předpokládat, že bude pořád hůř. To, že u spousty problematických témat fungují velmi dobře kolektivní obranné mechanismy, které lidem umožňují nevidět a neřešit skutečně palčivé problémy, je téma na další práce. 

Přečíst si zprávu o výzkumu v tom článku mi ale pomohlo si trochu víc uvědomit, jak moc je naše vidění světa zkreslené jak vývojem lidského druhu jako takového, tak i naší osobní historií. Na téma nejistoty předpovědí mám ráda také práce Nassima Nicolase Taleba, který se zabývá předpověďmi v byznysu.

 Konec zprávy o stavu světa, který na tom morálně není pravděpodobně tak špatně, jak by se zdálo.