Hello darkness, my old friend

Říkám si, že bych mohla něco napsat, aby blog neležel ladem, ale a) nechce se mi psát vůbec nic a b) na vypsání mi čekají dva formuláře T400 - jeden pro žádost o invalidní důchod a druhý pro prodloužení výplaty nemocenské. Jsem ráda, že jsem ráda. Na konci roku jsem byla hodně unavená, blbě jsem spala, v noc, kdy na Filosofické fakultě zemřelo 14 lidí jsem měla službu na krizovém centru a bála jsem se, že se tam najednou nahrne spousta traumatizovaných účastníků střelby. Nenahrnul se nikdo, krizoví interventi na místě zvládli situaci dokonale. Od září jsem taky každý týden vedla sama terapeutickou skupinu a to mi taky dávalo zabrat, ale taky mě to hodně těší. Nicméně jsem ráda, že jsem si od skupiny mezi svátky odpočinula. 

Vánoce jsme prožili v klidu, sami a pak s rodinami. 26. večer jsme tak trochu list minut šli do Stavovského divadla na Nebezpečné známosti, které mě dost bavily. 

Dostala jsem poukázku do piercingového studia, takže jsem si po letech váhání nechala píchnout další dírku. Na silvestra jsem sloužila a poté, co jsem si na nový rok skoro dala předsevzetí, že se už nebudu učit plést, protože mi to očividně nejde, koupila jsem si 2. ledna předpis na čepici a zkusila jsem plést...a ono to najednou jde! Vůbec to nechápu. V dětství jsem s tím bojovala, před dvěma lety jsem se naučila plést kostrbatou angloamerickou metodou. Teď jsem to vzala do ruky a najednou mi to jde obyčejně, kontinentálně. 

Další divadlo v lednu Pod Palmovkou Mlčení Bobříků. Bylo to vtipný, bylo to děsivý, klubové představení, které mě navnadilo na další produkci téhle scény. 

Jako často v téhle roční době ze mně padá jistá tíseň - tu nejtemnější část roku jsme zase přežili. Těším se na dovolenou a nervuju se z toho, abych stihla do odjezdu dopsat zápisy. 

Od klientů ze skupiny jsem dostala kytku!