16.08.17

Kde jsou hory, kudy jsme šli

Název mám vypůjčený z textu písně Hory od Zrní (k poslechnutí je na konci příspěvku). Zdá se, že ti chlapci dobře vědí, o čem to na horách je. Že to nejsou jenom krásné výhledy a sportovní výkony, ale že je při té vší fyzické i psychické námaze člověk konfrontován i s těmi méně prezentovatelnými věcmi, které si v sobě nosí. Se svým stínem. Který se mnohdy stydí/bojí ukázat i sám před sebou.
A že tam toho může hodně nechat a odevzdat. Hory to unesou.

(fotky jsou z našeho letošního treku po Vysokém Atlasu na jihu Maroka)

Jeden z mála horských lesíků v průběhu naší výpravy

Coca Cola vládne světu! A není divu, máloco dodá sílu a zároveň vláhu po petisetmetrovem převýšení ve třiceti stupních....

Pohled ze stanu za večera. Kde je zavlažování, tam je zelená.

Moje vyrovnanost se pohybuje v cyklech. Jdou takto: jsem v klidu a mám pocit, že stojím na střeše světa, dosáhla jsem největšího poznání, jaké je v současné situaci dostupné. Konečně mám pokoj, žádné vnitřní napětí, rozpory splynuly hezky v jednotu, nikdo mnou nemůže otřást. Jasně. Do něčeho se pak pustím, vypadá to naprosto nevinně, třeba výlet do hor nebo cvičení jógové sestavy na 40 dní, dělala jsem to už několikrát a proto to tentokrát zvládnu bez zbytečných vyrušení, hezky stylem start-cíl s příjemným pohledem na okolí. Cítím se být dost v klidu na to, abych si dotyčnou činnost užila v nebeské pohodě a esteticky krásnou, jako jsou prezentované na fotkách na cestovatelských serverech a na facebooku. Kéž by.

Třeba touhle suťovou stěnu jsme se šplhali asi 6 hodin. Dvě otáčky klikaté cesty, posadit, vydýchat. Opakujte donekonečna.

ráno na terasovitých polích

Najednou stojím ve třetině kopce v horku, s těžkým batohem, funím jako stará parní lokomotiva a všechno, co jsem umravňovala a zametala pod koberec jde ven. Vztek na mou mizernou fyzičku, na sebe, že jsem se zase nechala zatáhnout do takového podniku, na osud vůbec; pochybnosti o sobě, pocity méněcennosti (vždycky jsem nejpomalejší a nejzadýchanější z celé výpravy), naštvání na ostatní - jak se jen můžou tvářit tak netečně a statečně, když já trpím jak zvíře jak po fyzické, ale zejména po psychické stránce? Určitě nedělají celé dny nic jiného, než že cvičí, aby se pak na horách mohli předvádět! Jinak to neni možný.
...
Pak se ukáže, že byli úplně stejně v háji, ale nemohli to dát znát. Pf. Jak potom má člověk vědět, na čem je?!


bude oběd!

pohled do centrálního Atlasu
Po mírné úlevě po večerním zakempení přicházejí pocity euforie z toho, že to vlastně není tak špatný a že jsem to nejen zvládla, ale i vyventilovala nějaké svoje vnitřní démony. Dáme si velmi uspokojivou večeři (jakékoliv teplé jídlo je v této situaci velmi uspokojivě). Ráno je nádherné, sluneční paprsky šikmé a zlaté, snídaně dá sílu a naděje, že tentokrát už to půjde dobře trvá kousek nad úpatí prvního prudšího svahu. Kde se zadýchám, začnu se dusit, svaly na nohou pálí tak, že další krok se zdá nemožný.

Ledovcové jezero Lac d'Ifni
A jde to nanovo. Postupně vyplují na povrch všechny, i ty nejmenší frustrace a ústrky, kterých se mi (byť třeba nevědomky) dostalo od důležitých členů rodiny. Mění se ve vzdor typu tohle nemám zapotřebí, nepotřebuju se tady takhle dřít a trpět, nepotřebuju už nikomu dokazovatm že za něco stojím. Za prvním kamenem končím a řeknu jim všem pěkně od plic, co si o takovém nesmyslném předvádění fyzických výkonů myslím! Koneckonců ve spoustě osobnostně rozvojové literatury se píše, že by měl být člověk na sebe hodný, dát si odpočinek když potřebuje a nehonit se za cíli, které jsou jenom cíli ega. No jo. Jenže to by člověk nikam nikdy nedošel, jak praví další množství seberozvojových příruček. Vzdor se mění na motivujícího sama-sobě-kouče, který oceňuje každý vyšplhaný metr a říká, to dáš, to zvládneš!

plachtící kososup


Pak se mi začne točit hlava z nadmořské výšky a všechno jde stranou, soustředím se hlavně na to, abych neomdlela a dohrabala se nahoru. A jsem tam. Vítr mě ofukuje, vidím nádheru a cítím posvátno. Vrchol je vítězství. Celý život směřoval do tohoto okamžiku.Odteď už půjde všechno snadno a večer si dáme u stanu horký mátový čaj.
Cestou dolů už nemám sílu na cokoliv jiného, než se držet na nohou a dávat pozor na vyviklané kameny - ztrácím koncentraci na výkon a před očima se mi žene celý můj život viděný přes černý filtr. Všechno se zdá nedostatečné, vztahy neuspokojivé, v životních výzvách jsem selhala. Jsem nanic a ještě ke všemu se tady táhnu šnečím tempem z kopce, tělo je při každém kroku těžké jako kámen a hrozí se sesypat ze svahu k ostatním kamenům a předbíhají mě němečtí hipstři s nožičkama jako špejličky a zápornou tělesnou hmotností.

mátový čaj při západu slunce


A pak, pár set metrů od místa, kde budeme spát, mě najednou přepadne myšlenka - kde se ve mě bere všechna ta negativita? V tu chvíli nedokážu říct, odkud přichází, ale vím, že to všechno špatné nejsem já, jsou to myšlenky, strachy, závěje úzkosti, které dokáží překrýt téměř všechny ostatní pocity a prožitky.

Možná prostě leží na dně studny mojí duše a potřebují se dostat ven, aby se voda mohla zase vyčeřit a být hluboká a průzračná. Za roky života tam negativity napadalo nepočítaně, buď náhodou, nebo jí tam někdo naházel zcela cíleně. A musí se někudy dostat ven.

V horách ji vítr rozfouká.

Vrcholovka z J'bel Toubkal, 4165 m n.m.


14 komentářů:

BezKofeinu řekl(a)...

Až budu za týden šplhat po Julkách, vzpomenu si na tebe a tenhle článek, a pokusím se svou negativitu jemně vyfiltrovat a zároveň přijmout. Takže to dopadne tak, že budu na všechny a všechno nadávat :D Pozn.: Maroko ti závidím. Byli jste na čas i v Rabatu, nebo jste se vydali vyloženě do hor?

Anonymní řekl(a)...

Jak výstižný :)) Vtipný (nebo spíš smutný) je, že tenhle proces prosakování temných vod z hlubin studně mé negativity do vědomí zažívám prakticky při každém "sportovním výkonu" jako je šlapání kopce na kole, běh...Zvláštní, jakou moc má pohyb, vyčerpání...stačí pár mžiků a ty hráze proti záplavám spodních vod, které si budujeme sami před sebou v klidných dnech, se protrhnou jak papírovej filtr na kafe. Stále se ptám, jestli je ta má studna bezedná a nebo se jednoho dne vyčistí tím, že to svinstvo postupně všechno vybublá... Díky za tvůj blog, jedno z mála virtuálních míst, na kterých vnímán opravdovost. Z.

P řekl(a)...

-ty odrazy v ledovcovém jezeru^^

(-němečtí hipsteři s hubenýma nožičkama:DD)

Nedůtklivá řekl(a)...

Krásně si shrnula myšlenky, které mě přepadají na jakémkoli namáhavějším výletě kamkoli. :D Ale stojí to za to, ne? :))

Iris řekl(a)...

Já taky nadávám, potichu i nahlas, pak když dolezu až nahoru a vím, že mám to nejhorší už za sebou, tak je mi to skoro až blbý...Ale musí to ven prostě. A kdybych měla vypočítat, kolik zhoubných chorob a vývojových anomálií jsem si už diagnostikovala jako vysvětlení pro můj mizerného fyzickej výkon - nespočet!

V Maroku jsme startovali a končili v Marrákeši, a je rozhodně zkušenost, která stojí za to. Velmi orientální, nikdy jsem nic podobného nezažila.
Užij si Alpy! (já jsem z nich včera přijela) ;)

Iris řekl(a)...

Vůbec nevím, jak je to anatomicky možný. Můj femur je tlustší než jejich stehno s kompletní výbavou svalů a měkkých tkání!

Iris řekl(a)...

Většinou ano :)
Poměrně dost mě těší číst, že to takhle má víc lidí, že se jim každej větší výkon mění v psychoterapeutické sezení...Bez terapeuta, poper se s tím sám :D

Iris řekl(a)...

No to mě taky, běhání už jsem prakticky vzdala, protože to ode mě vyžaduje železnou psychickou disciplínu - držet si tyhle pocity od těla, a to pravidelně.
Zrovna jsem absolvovala Alpy poměrně vražedným tempem a musím s uspokojením konstatovat, že hrůznost a nepříjemnost vynořujících se obsahů se od minule o dost snížila. Tak si myslím (a myslela jsem si to i před tím), že se ta studna jednou musí vyčistit. Ale jak dlouho to bude trvat asi dost záleží na tom, kolik a co všechno leží na dně.

Děkuju, jsem ráda, že to tak vnímáš, snažím se psát opravdově. Mám pocit, že pátrat po svém prožívání, mapovat jej a na rovinu o tom psát je to nejpřínosnější (a vlastně jediné autentické), co můžu světu dát - to zní trochu pateticky :). Jsem šťastná, když to někomu pomůže nebo jej to inspiruje na jeho vlastní cestě.

Misa řekl(a)...

Boží vyprávění, jako bych se v těch horách viděla :D
Jih Maroka, zajímavá destinace, nikdy mě nenapadlo tam hledat treky...to je fakt skvělý, jak je země rozmanitá a pořád je co objevovat ♥

Iris řekl(a)...

No mě právě taky ne, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu (protože jsem v té době byla tak vyřízená, že jsem nebyla ve stavu cokoliv plánovat). A byla to pecka, docela náročný, ale dalo se, jak to bylo hodně vysoko, tak byla i teplota docela k žití. A ty hory jsou krásný, úplně jiný, než co jsem dosud viděla...

iluzionistka řekl(a)...

Nádhera, taky se na Atlas už nějakej ten rok chystám a tohle mě přesvědčilo :)

Iris řekl(a)...

Doporučuju a jsem potěšena :)

Cestovní pojištění řekl(a)...

Mazec výlet. Daleko lepší dovolená jak nějaké válení u moře. Dost často bývá na podobných místech někde ukrytá cache. Pořádáte někdy geocashingové výpravy? :)

Iris řekl(a)...

My kešky nesbíráme, je to dobrodružství i bez nich :) někteří kamarádi jo.