Jarní dění a Cup of Jo

(Dcera našich kamarádů k nám poslala svou panenku na prázdniny. Skoro bych řekla, že panenka je předvoj toho, že k nám Ela bude chtít taky na prázdniny :)

Nejlepší nápady na to, co napsat, se mi honí hlavou když sedím v autobuse a jedu z domova na Kobylisy. Od nás jezdí na Kobylisy, kde přestupujem na metro, dva přímé autobusy - 152 a 145. Ondra preferuje 152ku, ale já mám radši 145ku, která jede částečně mezi poli a celkově vzato mi tolik nepřipomíná, že touhle  trasou jsem víc než 6 let jezdila v opačném směru do práce, ze které teď odcházím s hodně smíšenými pocity. Vybírám si před odchodem z Bohnic dovolenou, takže jsem teď dost doma. Taky už nejezdím an výcvik a dost jsem omezila služby, čímž se mi uvolnilo nečekaně mnoho víkendů. Nejdřív jsem z toho byla poněkud nervózní a opět jsem si připomněla, že práce je jedna z oblastí, kde si sama sobě dokazuju svoji hodnotu a když jí nemám (tolik), jakou mám teda hodnotu? Ale taky jsem si všimla, že je to mnohem míň silný než posledně, když mě náhodou zastihlo menší množství práce. 

Nojo, ale než dojedu domů nebo do práce, lehce znějící formulace a nápady se mi z hlavy vykouří a začínám zase těžkopádně od začátku. 

No. 

Na balkoně rozjíždíme první sezonu pokusu o zahradničení a Denisa rozjela kvasicí výzvu, do které právě teď kroupám zeleninu. Všechny parapety jsou plné květníčků s hlínou a semínky, které se schovávají pod provizorními skleníčky z mikrotenových sáčků. K mému překvapení ve stabilním vlhkém prostředí vyklíčilo úplně všechno včetně titěrných semínek máty a semenáčky utěšeně dál rostou. Je to zázrak, co ty kytky na jaře dokážou. 

Na Velikonoce jsme chtěli jít s kamarády na vandr, ale každou noc mrzlo a my jsme usoudili, že už nejsme tak ambiciózní co se vandrování týče abychom museli spát venku v mrazu, takže jsme šli na výlet z Bezvěrova do Bezdružic. Byli jste někdy v Úterý? Nebo v Branišově? Jestli ne tak doporučuju, sudetštější sudety asi neuvidíte. 

Pokračuju v dojíždění - čajů, nápadů, rozešitých projektů. Tuhle jsem jednu halenku došila a odložila, protože mi hotová vůbec neseděla, nejspíš proto, že díly střihu moc nepasovaly dohromady. Látky je mi líto, ale jinak jsem překvapivě ok s tím, že se jeden model nepovedl. Dojídáme prastaré marmelády (v roce 2015 jsem měla v létě záchvat vaření marmelád a s jeho důsledky se potýkáme doteď) a zásoby z mrazáku a různé moje pokusné nákupy "zdravých" pochutin z Bezobalu. Přečetla jsem scifi román a dvě knihy pamětí a mám radost z toho, že se zase můžu soustředit na čtení. 

Radost mám ještě z jedné věci, které těžko věřím. Určitě víc než 5 let čtu americký lifestylový blog Cup of Jo. Líbí se mi průřez témat, které jsou ženské, ale nikoliv laciné nebo bulvární a už jsem odsud načerpala spoustu inspirace. Před pár týdny napsali na Instagram, že prosí čtenářky o fotku sebe v oblečení, které nosí do práce krátké povídání k tomu. Napsala jsem jim, spíš z chuti se účastnit než s nadějí, že by mě mohly vybrat...a ony mě vybraly! Takže jsem v článku na Cup of Jo, věřili byste tomu? Udělalo mi to ohromnou radost, nemůžu ani napsat, že je to můj splněný sen, protože takhle daleko jsem ani nesnila :) 

Na fotce mám kardigan, který jsem si šila, je to Marlo sweater od True Bias a první věc, kterou jsem si ušila na svém novém stroji. Sedím u sebe v pracovně. Když jsem řekla naší recepční Daniele, která mě fotila, že se její fotka objevila v zahraničním periodiku, tak měla taky radost :)

Stejný místo, boží tencelové kalhoty, co jsem po roce došila a samospoušť. Na tomhle křesle sedí klienti, ale to moje není tak dobře osvícený.