PF 2026

 

Už jsem nebyla na bloggeru tak dlouho, že mi ho prohlížeč ani nenabízí v našeptávači, když napíšu blog. Neměla jsem nějak kapacitu. Líbí se mi anglické slovo brainspace, místo v mozku…tak to jsem neměla. Magdalénka začala v září lézt a s jejím samostatným pohybem se náročnost celé práce udržování dítěte naživu značně zvýšila. Se samostatným pohybe přišla plíživě (její :D) separační úzkost. Myslela jsem si, že na začátku prosince byl vrchol, ale když jsem ze sebe teď v úterý sundávala naříkající dítě, které se mě drželo zuby nehty, abych si mohla obléct košili a pak si ho zase vzít do náručí, napadlo mě, že to asi může být i intenzivnější. Hodně, ale pomalu a po kouscích, pletu. Zatímco zvuk šicího stroje Magdalénku spolehlivě přivábí a pak mám max 10 vteřin než se pokusí strčit prstíčky pod jehlu, pletení ji nezajímá. Zajímají ji klubíčka vlny, se kterými si dokáže dlouho motat. Upletla jsem k Vánocům bráchovi čepici a Ondrovi plstěné papuče, které překvapivě dost nosí. Chodím jednou týdně na odpoledne do práce. V druhé (nebo spíš chronologicky první) práci jsme v prosinci přešli na nový ordinační systém; trable s ním mi právě okupovaly většinu brainspacu…pořešila jsem to až po návratu z Vánoc, když jsem po uvědomění, že na Apple produktech nejde zprovoznit ani aplikace systému, ani elektronickým podpis od České pošty (mám Apple telefon, tablet i notebook) použila Ondrovo Dell a poslala první recepty měsíce. Co vám budu povídat, dost se mi ulevilo, že tuhle nemilou záležitost netáhnu do 

Říkám si, co teď s blogem. Často jsem ho používala jako prostor ke srovnání myšlenek a zpracování nějakých pro mě problematických témat. Jsem ale teď ve fázi života, kdy se mi vrtat do problematických témat nechce. Stačí ty, co se objeví samy. Tuhle jsem o tom přemýšlela, že vpodstatě od doby, kdy se mi udělalo dost psychicky dobře na to, abych se sebou zvládla něco dělat, což bylo kolem mých 20 let, jsem se neustále vzdělávala, přemýšlela, zpracovávala nějaké zážitky a emoce. S přestávkami 8 let jsem byla v terapii, kam jsem chodila ještě před porodem, protože jsem řešila nějaké pro sebe těžké rodinné věci. Chodila jsem na medicínu, k tomu pracovala, od roku 2015 mám živnost, pak jsem začala v práci, hodně pracovala, sloužila, pořád jsem cítila nutnost se někam posouvat. Tak jsem si říkala, že bych si mohla dát od toho snažení trochu prázdniny.  

Taky asi narážím na svoje nároky co se psaní sem týče. Byly doby, cca před deseti lety, kdy jsem sem nahrála cokoliv, co mi přelétlo hlavou. Ale k tomu teď většinou používám insta stories, které nasytí moji potřebu rychle něco posdílet. Napsala jsem pár delších textů a začala jsem mít pocit, že takhle by to teď mělo vypadat. Tímto tempem bych se asi měla časem dopracovat ke kvalitě a rozsahu esejů jako v New York Times nebo podobném periodiku. Což mi přijde absurdní, když to píšu. Ale tohle se v mé hlavě plíživě a nepozorovaně událo. Protilékem bude patrně snížit nároky. Done is better than perfect.

Navíc se v minulém roce odehrála spousta hustých věcí. Zásadní je samozřejmě to, že jsem se stala mámou. To mi teda taky přijde neuvěřitelný - před rokem bytost ještě nebyla na světě a teď už vymete celý byt a chystá se začít chodit. V červnu umřela moje milovaná babička. Jsem moc vděčná za to, že se s Magdalénkou potkaly. Babi už byla hodně nemocná, chtěla odejít, rozumím jejímu rozhodnutí a snažila jsem se být pro ni až do konce. Tyhle dvě události, narození a smrt, asi způsobily, že mnohem víc přemýšlím nad svou smrtelností a mnohem víc mě trápí plynutí času, kterého jsem si dřív příliš nevšímala. Později v červnu jsme začaly s Magdou chodit na rehabilitaci a cvičit Vojtovku, což jsem zezačátku hodně špatně nesla, ale bylo to docela krátké období a jsem ráda, že  jí cvičení pomohlo (ale taky jsem ráda, že už je to za námi). Taky jsme si s  Ondrou poněkud neplánovaně koupili zahrádku v nedaleké kolonii a Ondra na ní chce příští rok začít stavět chatu.

Nechce se mi teď se nikam hnát. Prožívám krásný, i když někdy náročný období života. Večer si lehnu vedle Magdalénky do postele, když usne, tak si hraju hru na mobilu nebo poslouchám pletací podcasty. Ani ke čtení knih se nemůžu moc dokopat. Něčemu ve mě se prostě nechce. Nemám mentální kapacitu se snažit, musím si ji nechávat na momenty, kdy je jí neplánovaně potřeba. Mám pocit jako kdybych byla na vodě a po dlouhé době úmorného pádlování volejem jsem najednou naskočila do proudu, který mě nese a já se koukám kolem a těším se, co bude dál. Taky cítím velkou vděčnost Ondrovi za to, jak se o nás stará. Většinu roku byla velká část starosti o náš byt a vaření na něm, abych se já mohla starat o Magdalénku. Všichni jsme zdraví, můžeme pracovat a cestovat, i když je to logisticky náročnější. 

Taky jsem ráda, že jsem vyřešila pár vlastně blbostí, co mi ale dost usnadnily život. Našla jsem skvělou kojící podprsenku, super šátkové nosítko a konečně jsem si objednala nové boty na zimní sezonu, pánské chelsea boots od Vagabondu. Jsou stejný jako ty, co jsem měla už pár let, ty ale už byly v dost zuboženém stavu a příjezd nového páru oslavily prasknutím podrážky. Což by mě jinak asi stresovalo, protože to jsou jediný nepromokavý boty co mám. No a taky jsem si 21.12. střihla ofinu, o tom víc jindy, ale jindy určitě bude, protože i po víc než dvou týdnech vnímám tento čin jako zásadní životní změnu.

Takže hádám, že teď budu psát o pletení a na jaře třeba o tom, co zasazuju na zahradě. A to mi teď nepřijde špatný. Ale asi i nějaký myšlenky k mateřství mít budu. 

Do nového roku nám všem a hlavně sobě přeju více spontánnosti a méně nároků, které brzdí proces (nároky, které posouvají a motivují si můžeme nechat)