Občasná bezradnost a dny Quentina Tarantina

 Mám tu připravený další článek o svém šití. 

Včera jsem ale poslouchala a přepisovala nahrávku sezení se svou klientkou v terapii. Klientka mluvila o tom, jak ji překvapilo a potěšilo, když jí její kamarádka řekla o tom, že má teď nějaký těžší období, a popisovala jí, jak toho přes den málo udělá a jak se u toho cítí. Pro hodně z nás je pokračující lockdown dost těžkým obdobím, z různých důvodů, mě nevyjímaje. Dneska je mi dobře, je mi ale jasný, že můj optimismus jede čistě na sluneční energii a jakmile se zatáhne, zapadnu zase do letargie. 

Napadlo mě, že se inspiruju svojí klientkou a popíšu vám, jak vypadá většina mých dní. Přijde mi fajn to udělat i proto, že při pohledu do internetového prostoru se mi zdá, jako by všichni jen dokončovali kreativní projekty, učili se novým skillům a cvičili jógu. A nemyslím si, že je to celá pravda. Každému, kdo se zvládá udržovat aktivní a jasné mysli to přeju, stejně jako těm, kteří odpočívají. Velmi ale pochybuju, že každý zvládá všechno z toho, co na mě denně vyskočí z instagramu, i když pokud je mi zrovna psychicky hůř, mám přesně ten pocit - že všichni s potěšením dělají něco pro ně dobrýho, jen já se ve výčitkách válím kde jsem se zrovna zastavila a už půl hodiny (kecám, hodinu) hraju na mobilu solitaire. 

Ráno se mi většinou nechce vstávat a když už se po polehávání v posteli seberu a vstanu, musím se dost rychle vydat na tramvaj, abych stihla dojet na Bulovku, obléct se do bílého a sednout si na hlášení na chirurgické klinice do poslední řady k topení, kde je mi horko. Ráno se docela často cítím beznadějně. První měsíc stáže jsem většinou chodila poctivě na JIP, protože mě to bavilo a měla jsem tam parťačku, kolegyni z Beřkovic. Když ale Kristýna skončila, přišla jsem o většinu motivace cokoliv dělat, protože stážisti jsou napůl neviditelní a nikdo se o ně nestará. Po hlášení se většinou nenápadně přesunu do šatny a tam hraju solitaire nebo sjíždím zprávy a čekám, jestli mě nezavolají na sál, zatímco jedna část mě mi vyčítá, že bych se měla zajímat o chirurgii, měla bych jít na ambulanci, a co se to se mnou sakra stalo. Potom se převleču a jedu domů. Minulý týden jsem se jednou šla projít kolem Vltavy pod Bulovkou a udělalo mi to moc dobře, ne každý den si ale dovolím udělat, co bych chtěla. S výčitkami, že se flákám, se táhnu domů, kde bych měla dodělávat práci do výcviku a studovat podklady k atestační práci, ale většinu času to nedělám. Ten konflikt "chci, ale zrovna teď nemám sílu" je dost silnej a úplně mě paralyzuje. Uleví se mi, když si otevřu některou knížku od Patti Smith a přečtu si tam: "místo toho jsem celý den seděla v kavárně a přemýšlela." Cítím pak, že v tom nejsem sama. Vzpomenu si, že kreativita někdy vyžaduje prostor a v tu chvíli jako by ze mě opadávala ta maloměšťácká upracovanost, kterou si s sebou táhnu z hloubi minulých století. 

Často taky nemám vůbec žádnou mentální energii na to vymyslet, co bych chtěla dělat, v hlavě prázdno, venku zima a soustředění mizerný. Některé dny šiju, některé nemůžu šití ani vidět. Můj hlavní projekt je srovnat si v hlavě a v prostoru, co budu dál dělat, trochu si uklidit ten bordel, který v sobě i ve svých věcech mám. Tenhle projekt se mi daří, ale je na dlouhou dobu a nepřináší okamžité uspokojení. Vím, že je potřeba dát si čas a nechat proběhnout procesy změny, často ale toužím po hektickém rozlítaném životě, kdy bych měla většinu času zaplněného prací a nevyčítala si, že nic nedělám (protože jsem přece byla v práci; to že z větší perspektivy můj život stojí na místě se dá v rozlítanosti snáze přehlédnout). Paradoxní, chybí mi to, co jsem před stážemi nemohla vydržet. 

Uvařím nebo ohřeju si oběd, odpoledne jsem veselejší, protože se těším na večer s Ondrou. Často si dobře vaříme a pak spolu večeříme, pijeme dobré pivo a povídáme si. Ve středu odpoledne chodím do ambulance, 3x měsíčně do služeb a někdy vypomáhat do Bohnic. I po třech měsících skoro každodenního tréninku je pro mě těžké odpočívat bez výčitek, pořád moje sebeúcta z velké části závisí na tom, kolik toho udělám. Z věčného posedávání a koukání do mobilu nebo počítače mě bolí svaly, hlavně na krku. Bolestně si uvědomuju, jak špatné držení těla mám a jak krátký a pokroucený krk jsem zdědila po babičce. Možná taky bolest cítím proto, že jsem citlivější ke svému tělu. Málo se hýbu a moc a dobře jím, takže přibírám. 

Skoro nečtu, dočasně mi došla trpělivost na psaný text, přeskakuju i delší popisky fotek na instagramu nebo příliš rozvleklé úvahy v článcích. Mám po krk všech těch názorů, které se všude rojí, ale taky se nemám ráda za to, že nechci poslouchat a číst, co si lidé myslí. 

Nejsem nijak zásadně naštvaná ani zklamaná z toho, jak teď žiju. Jen je to úplně jiný život než ten, na který jsem zvyklá. Navenek klidný a válivý, uvnitř mě probíhají emoční bouře jako nikdy předtím. Některé dny považuju za svůj hlavní úspěch, že jsem je úspěšně přežila. Často jsem smutná a naštvaná a chybí mi si jen tak pokecat s kolegy a po práci zajít na kafe. Pak mám zase radost, když se mi podaří upéct něco nového, vyžehlit nebo se rozhodnout, že pošlu dál nějakou věc, ke které mám rozporuplný vztah. 

S Ondrou jsme si někdy na začátku roku řekli, že se podíváme na všechny filmy Quentina Tarantina (alias Quarantina). Quentinovy filmy normálně nejsou úplně můj šálek čaje. Často mě svým vypravěčským stylem strašně štval. Postupně jsem si zvykla a viděla v něm krásu absurdity. Esenci amerických příběhů, které konzumuju jako guilty pleasure. Zpětně vidím, že jsme si plán na karanténní večery vybrali dobře. 

Víc se přikláním k focení, i když z posledních dvou filmů mám asi 6 fotek, zbytek se vlivem náhody a mojí nešikovnosti nevyvedl. Čtu o focení, přemýšlím o obrazech. Inspirovaná Lenkou Cisárovou zkouším fotit zátiší. První opatrné pokusy jsou fotky s limetou v tomhle příspěvku. Rozpačité, ale časem uvidíte lepší.

Je mi líp, když jsem si sepsala, jaké jsou teď moje dny. Nepřijdou mi už jako taková prokrastinační tragédie. Jestli jste dočetli až sem, děkuji vám, že jste se mnou měli trpělivost. Já ji sama se sebou občas nemám. 

Příště už bude šití :)