Trápí mě, že mě lidi nechápou...nebo už ne?
Touhle větou vystihl Tomáš Klus ve svojí písni Dopis jeden hluboce lidský a univerzální pocit.
Trápí mě, že mě lidi nechápou.
Uvědomila jsem si to, když si mě jedna skoro-moje bývalá pacientka přidala na instagramu (nečekané, ale očekávatelné nebezpečí pohybu na internetu pod vlastním jménem) a já jsem si přečetla tuhle větu v záhlaví jejího profilu.
Pamatuju se, že mě to taky trápilo. Cítila jsem se úplně fyzicky odříznutá od svého okolí, od kterého jsem potřebovala přijetí a porozumění a oni se ke mě chovali jako k nějaké setové kopii mladé holky. Přece jsem uvnitř úplně jiná! Jaká? No to těžko říct. A v tom byl pravděpodobně ten kámen úrazu. Nechápala jsem se ani já sama. Jak bych se mohla pochopit, když jsem byla hnízdo tvořících se protikladů? Jak jsem to mohla vyjádřit, když doma mě učili držet hubu a krok (a následně se užírat, že lidi nereagují jak bych si představovala)?
Vzpomněla jsem si na jeden ze svých raných výtvorů zaznamenaných tady na blogu před devíti lety. Je to patos, ale takhle jsem se tehdy fakt cítila. Jako bych uvnitř sebe měla ledovec a od lidí okolo mě dělila zeď mocnosti opevnění Vyšehradu.
Říct nahlas bych to ale nezvládla ani za nic.
Nedokázala jsem svoje prožitky svému okolí zkomunikovat. Očekávala jsem, že porozumění přijde samo nebo z drobných náznaků.
Bylo to jedno z nejděsivějších omezení mého života - jak nějak srozumitelně předat svoje prožívání světu tak, aby je vzal na vědomí? Bylo to pro mě důležitý. A víte co? Pořád je. Pořád mám potřebu se vyjádřit, ukázat, co je uvnitř, spojit to s tím, co je navenek. Být sama se sebou zajedno, tak bych to nazvala. Je to jeden z důvodů, proč pořád píšu blog.
Snažím se a zlepšuju se v navazování kontaktu se sebou i okolím, a mám co zlepšovat, pořád jsem na začátku. Ale pokaždé se divím, jak to funguje, jak je mi líp a i mi to v mezilidských kontaktech líp funguje.
Nejsem vždycky srozumitelná, ale nevzdávám to a zkouším vysvětlovat znovu.
Protože touha po porozumění a blízkém spojení se sebou a současně i s ostatními lidmi je příliš silná na to, abych se na tu námahu vykašlala a užírala se sama v sobě.
Trápí mě, že mě lidi nechápou.
Uvědomila jsem si to, když si mě jedna skoro-moje bývalá pacientka přidala na instagramu (nečekané, ale očekávatelné nebezpečí pohybu na internetu pod vlastním jménem) a já jsem si přečetla tuhle větu v záhlaví jejího profilu.
Pamatuju se, že mě to taky trápilo. Cítila jsem se úplně fyzicky odříznutá od svého okolí, od kterého jsem potřebovala přijetí a porozumění a oni se ke mě chovali jako k nějaké setové kopii mladé holky. Přece jsem uvnitř úplně jiná! Jaká? No to těžko říct. A v tom byl pravděpodobně ten kámen úrazu. Nechápala jsem se ani já sama. Jak bych se mohla pochopit, když jsem byla hnízdo tvořících se protikladů? Jak jsem to mohla vyjádřit, když doma mě učili držet hubu a krok (a následně se užírat, že lidi nereagují jak bych si představovala)?
Vzpomněla jsem si na jeden ze svých raných výtvorů zaznamenaných tady na blogu před devíti lety. Je to patos, ale takhle jsem se tehdy fakt cítila. Jako bych uvnitř sebe měla ledovec a od lidí okolo mě dělila zeď mocnosti opevnění Vyšehradu.
Říct nahlas bych to ale nezvládla ani za nic.
Nedokázala jsem svoje prožitky svému okolí zkomunikovat. Očekávala jsem, že porozumění přijde samo nebo z drobných náznaků.
Bylo to jedno z nejděsivějších omezení mého života - jak nějak srozumitelně předat svoje prožívání světu tak, aby je vzal na vědomí? Bylo to pro mě důležitý. A víte co? Pořád je. Pořád mám potřebu se vyjádřit, ukázat, co je uvnitř, spojit to s tím, co je navenek. Být sama se sebou zajedno, tak bych to nazvala. Je to jeden z důvodů, proč pořád píšu blog.
Snažím se a zlepšuju se v navazování kontaktu se sebou i okolím, a mám co zlepšovat, pořád jsem na začátku. Ale pokaždé se divím, jak to funguje, jak je mi líp a i mi to v mezilidských kontaktech líp funguje.
Nejsem vždycky srozumitelná, ale nevzdávám to a zkouším vysvětlovat znovu.
Protože touha po porozumění a blízkém spojení se sebou a současně i s ostatními lidmi je příliš silná na to, abych se na tu námahu vykašlala a užírala se sama v sobě.
 |
| To jsem takhle jednou v neděli ve službě našla na chodníku srdce |
Komentáře
Okomentovat