07.12.09

Zamrzlým nadějím

Je konec.

Jsi anděl za mořem a já musela zůstat tady na zemi.
Jako Pandořina schránka. Obtěžkána prvotním hříchem, na nějž nevěřím. Snad je to trest za to, že se snažím orvat strom poznání, jako když hladový poutník trhá třešně v sadu a stahuje větve pořád níž a níž, aby na ně ze země dosáhl. Přála bych si mít tvoje křídla.

Je noc.

Pořád jen noc. Slunce zůstává za horou a nechává noc, aby budila v lidech zvíře. Moje zvíře je lačné po krvi, a proto se pustilo do mě samé. Játra. Plíce. Slezina. Srdce. Už jenom chvíli a bude mi to jedno. Až sní poslední sousto a zemře hlady. Zemřu taky. Stanu se jedním ze strnulých stromů na tváři zasněžené tundry. Jednou z Pandořiných skříněk.

Je zima.

Hájím tvůj blednoucí obraz proti mrazivému uragánu času, který za sebou zanechává jen pláň ledových soch bez tváře. Bloudím mezi knihami, snažím se najít útěchu v myšlenkách. Mizí ve mně, jsou jako hřejivý proud čaje, který nemůže nikdy najít dno, o které by se zastavil a začal plnit prázdnou nádobu. Nemohu se jich nabažit, neboť jsou tím jediným poslem smyslu, který mi ještě zbývá.

Je konec.

Konec.
Hledám křídla, která by mě vynesla z téhle ledové pustiny. Křičím na stíny procházející kolem, ale ony se ani nezastaví. Ani se neohlédnou. Čas otálí. Brousí si nůž a živí se mojí hrůzou. Čeká. Zabíjí všechny ptáky, kteří se odvážili až sem. Všechny city. Chci cítit.
Chodím pořád do kruhu.
Vidím tě, jak procházíš v minulosti, kterou zima vytlačuje dál a dál.
Ohlédni se. Rozbij led.
Buď Prométheem.
Ukradni oheň bohům a rozpusť tenhle démonický prostor.
V ledu jsou zamrzlé moje touhy.
Tanči se mnou.
Křič.
Ještě je čas.
Vrať se.
Prosím

1 komentář:

Adekja La Fey řekl(a)...

Brrr... Překrásně vykresleno... Až se tomu snad nedá říct překrásně. Jsou jistá místa, kam bych se nikdy nechtěla dostat a jsou jisté pocity, které bych nemusela cítit často. Vystihla jsi obojí. Ale ještě jednou - nádherné. Poklona, má drahá.