Ten pocit...

Zajímavé, jak v sobě jedna písnička může skrývat klíč k celému životnímu období.

Sama v pokoji, seděla jsem, psala si s kamarády, četla a poslouchala, ale hlavně snila, snila o ideálním světě. O tom, že zítra se něco změní - cokoliv - a rozbije to bezcílnou racionální bezesmyslnost dalšího dne. Že se už vážně dokážu usmát na toho kluka s nekonečně čokoládovýma očima. Že on se usměje na mě. Že vyhraju v některé z vědomostních olympiád nebo kreativních soutěží a všichni mě budou obdivovat. Chtěla jsem pryč. Když potom některá z těch vysněných událostí přišla, nevěděla jsem, jak se s ní popasovat, protože mi cílená pozornost nedělala dobře. Taky jsem psala, byla to taková moje nevědomá terapie. Ještě teď mě mrazí, když si čtu věci z té doby, některé se dají najít na začátku tohoto blogu.

Ten pocit příjemně prázdných, ale osamělých večerů a nocí. Večerů, které pro mě přestavovaly jedinou svobodu v životě, jenž mě více či méně trýznil. Ve kterém jsem se cítila nedostatečná, defektní a neschopná naplňujících vztahů, které očividně všichni okolo měli. Ze svého pohledu neustále selhávající ve většině rolí, nezpůsobilá dosáhnout dokonalosti, kterou jsem si vytyčila. Jedině dokonalá budu akceptovatelná. Když nebudu dělat chyby, zasloužím si své místo na světě, máma mě nebude kritizovat a bude mě mít ráda...a když ne ona, tak alespoň někdo jiný. Přes všechny vrstvy, které na ni život nabalil, jsem nedokázala poznat, že mě moje máma měla ráda i tak. Že ze mě asi byla často nešťastná a chtěla pro mě to nejlepší - ze svého pohledu, který se ovšem od mé situace, povahy a zájmů dost lišil.

Můžu jen popsat, jak jsem se cítila. Konečně můžu, protože tehdy jsem se styděla za to, že bych si stěžovala, když se mi vlastně nic viditelně špatného nedělo, necítila jsem se v právu. Měla jsem pokřivené hodnoty - ačkoliv to třeba navenek vypadalo, že si sama sebe cením, pocit vlastní hodnoty pro mě byl velice vratký a každou chybou se snižoval, dokázala bych ho umenšit až do neexistence, kdyby snad měla přijít situace, že bych nárokováním svých práv mohla uškodit někomu jinému. Pak by totiž mohla přijít ke slovu zodpovědnost za skutky. Když se na sebe v té době s odstupem času dívám, asi jsem nebyla na první pohled příjemný člověk, možná ani na druhý a na třetí pohled; většina dobrého se skrývala pod tlustým krunýřem obranných reakcí, kterými jsem obrnila svůj vnitřní svět před zásahy zvenčí. Málo šlo ven, ale také málo dovnítř, vyvíjela jsem se jen velmi pozvolna, sama jsem se koupala ve svém rybníčku mladé a křehoučké osobnosti. Tuším, co bych si jako pozorovatel zvenčí o sobě myslela a o to vděčnější jsem svým kamarádům, že při mě v té době dokázali stát. 

Nepřemýšlela jsem o tom tehdy tak, jako o tom přemýšlím teď. Cítila jsem chybu jen v sobě. Strašlivou, principiální chybu člověka, který se nedokáže radovat z toho dobrého, co mu život přináší, nedokáže být spokojen ve většině vztahů, ve kterých žije, nerozumí světu a ani mu nikdy rozumět nebude, protože kdykoliv se do něčeho pustí, udělá to po svém, ale ne správně. Moc jsem si přála, abych dokázala mít radost z úspěchu a radosti druhých (protože to hodní, nesobečtí lidé mají, a já jsem chtěla být hodná a nesobecká holka) a pokaždé jsem byla zklamaná sama sebou, že místo toho lituju sebe a srovnávám se s jejich radostí a úspěchem. Obvinění ze sobectví pro mě byl strašák, nechtěla jsem být sobecká, snažila jsem se jej všemožně zastrašit, ale ono přicházelo a samo mě znovu a znovu usvědčovalo.

Nechci analyzovat, kdo co udělal špatně nebo dobře, protože obojího bylo hodně na všech stranách. Vím, že jsem dost obtížný jedinec, v dětství mě ovládalo ADHD, mám své vrtochy a zvláštnosti a když to tak po sobě čtu, asi i poruchu osobnosti, možná ne jednu. Co naplat, jsem to já a budu se sebou žít doufám ještě dlouho. Dokázala jsem se s pomocí svou a druhých lidí uzdravit do stavu, kdy cítím, že jsem přesně na tom správném místě ve světě i v životě a věci se dějí tak jak mají, ať už jsou na první pohled pozitivní či negativní.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se potom dokázala vymanit z pohledu na život, který jsem získala za oněch dlouhých večerů. Pocitu, že cokoliv, co se děje přes den je jenom pečlivě naprogramovanou úlitbou vnějším požadavkům, a proto se musím snažit vždycky o něco víc, něco svého, něco, co nebude zašněrované v účelné racionalitě dní, protože jen takové věci jsou opravdové. Že opravdový náboj, jedinečnou živost, si musím schovávat do mezičasů.
Teď už vím, že nemusím. Že nepotřebuju ponocovat, abych rebelovala proti ubíjejícím dním pod taktovkou někoho jiného. Ať budu žít jakkoliv, po svém, bude to správně.


Dneska jsou to dva roky ode dne, kdy moje máma umřela. Přesně ten správný večer k takovému terapeutickému usebrání a zároveň k tomu si připustit, že vztah mezi matkou a dcerou zdaleka nemám vyřešený a uzdravený. Jako asi žádný vztah matka-dcera v mateřské linii mojí rodiny. Máme před sebou všechny ještě spoustu práce.