Tělo



Na úvod se zeptám: poslouchali (spíš poslouchaly) jste podcast Sádlo? Na jaře kolem něj byl docela humbuk, ale teď se mi zdá, že trochu zapadl. Je to síla. Autorka Ridina Ahmedová nic nekomentuje, jenom nechává jednotlivé ženy, aby mluvily o tom, jak se vidí a jaké problémy se svým tělem mají. 

Dlouho jsem si myslela, že mám zdravý přístup ke svému tělu. Že si z dětství a dospívání až tak moc nenesu. Že problémem je moje nadváha, protože normální, hezké a zdravé je být hubená. A protože neodpovídám ideálu krásy, je úplně normální, že nejsem se svým tělem spokojená.

Tohle jaro jsem o těle přemýšlela při poslechu výše zmíněného podcastu. Zjistila jsem, že některý věci nebyly moc ok. Pamatuju si, jak jako malá ležím ve vaně, máma mi napouští vodu a říká: dělá se ti na břiše pneumatika. Máma pořád říkala, že když byla na střední, nebyla hezká, ale byla aspoň vysportovaná. Za nich bylo normální, že děti pořád někde lítaly venku a byly vychrtlý. Ne jako my. Aspoň že máme dvůr, na který nás může vyhnat. A tak dále. Nojo, už jsou ti ty kalhoty zase malý přes zadek. Když ty máš ty silný nohy.

Získala jsem dojem, že s těmahle prsama (75 GG/ 70 H) nemůžu nosit žádný oblečení, co by nezdůrazňovalo pas. Když jsem si v Orsayi vyzkoušela něco, co bylo volnější, máma se zhrozila, že to snad nemyslím vážně, protože v tom vypadám jako krabice. Když si probírám svoji minulost, kromě mámy mi nikdo neřekl, ani nenaznačoval, že bych byla tlustá. Většinu vyššího gymplu jsem nosila krajně příšerný vlněný kalhoty s nažehlenýma pukama po mámě, protože jsem nechtěla, aby za mě s kecama utrácela, když jsem zase přibrala, a stejně jsem neviděla jedinou možnost, jak se cítit hezky. Všichni kluci, do kterých jsem byla platonicky zamilovaná, nebo kteří se mi líbili ve filmech, byli na křehký tichý holčiny (o jednom si teď myslím, že byl gay, ale nedokážu to ověřit, protože žije někde v Asii a nemá sociální sítě). Já jsem zdědila postavu po babičce a po tátovi. Mám velikost 44 (ta by šla zmenšit), snubní prstýnek velikosti 62 (ten se mi asi zmeništ nepodaří) a boty 42. A to jsem dopadla ještě dobře, táta má prsty dvakrát takový, jako já. O fyzické křehkosti si můžu nechat zdát a v mojí mluvě není příliš rozvážné elegance ani tajemna. Prásknu na sebe, co vím. Z nějakého důvodu jsem si z dětství odnesla dojem, že když je někoho všude plno, je to jenom jeho nevychovaností, nikoliv temperamentem. A nechtěla jsem být drzá a nevychovaná. Zrovna na tebe není nikdo zvědavej.

Moje tělo je plný různých divných vjemů. Brnění, pálení, třeštění, pocit prázdnoty, plnosti, cukání, neklid, napětí...pro spoustu z nich nemám ani slovo. Ruší mě od soustředění, přitahují pozornost. Někdy ve snaze se soustředit zadržuju dech a pak jsem překvapená, že nedýchám. Když se špatně probudím, jako bych pak celý den koukala na svět s odstupem a těším se hlavně na to, až si znovu lehnu. Vylaďování tělesného cítění alespoň do míry, kdy můžu většinu dne fungovat, je pro mě náročná a ne úplně prozkoumaná disciplína. Nejradši sedím na zemi nebo v pololehu někde na sedačce. Celodenní pobývání v prostředí, kde je jedinou možností spočinutí sezení na židlích mě vyčerpává a způsobuje mi velkou fyzickou nepohodu. Takže jsem si vybrala práci, při které se hlavně sedí, že.

Přečetla jsem, stejně jako můj kolega Honza z ambulance, knihu Konec stárnutí. Objednala jsem si nějaké sloučeniny, které autor doporučuje ke zlepšení kondice těla; Honza se mě od doby, co jsem mu to řekla, pořád ptá, jestli na sobě něco pozoruju. Několik měsíců jsem mu říkala, že jsem na pokraji zhroucení, ale kdoví, kde bych byla, kdybych to NMN nebrala. Na začátku září jsem vylezla na Hochkönig (2941 m n.m.), výstup s převýšením asi 1700m nahoru a to samý dolů. Skoro 12h chůze. Nahoře jsem si dala polívku a pivo a bylo mi hej. Neměla jsem tušení, že moje tělo tohle zvládne.





Komentáře

  1. ahoj krásko, tak tohle téma se mě dotklo. jsem zcela jistě o generaci až dvě starší, teda nejmíň - a vidím, že je to u tohohle jedno. Taky jsem slýchala podobné věty, a některé nezapomenu nikdy. Taky jen od mámy. Navíc jsem brzy přišla o tátu, takže jsem neměla žádnou jinou zpětnou vazbu. Velikost prsou v pubertě stejná, ale já se snažila, aby si toho nikdo nevšiml. Byla jsem prostě strašně brzy holka krev a mlíko. Dost mě pobavilo, když jsem se od spolužačky po 50 letech dověděla, jak mi ostatní holky záviděly prsa i zájem kluků . Já se tím trápila celý život. paradox. Ale měla jsem i období po porodu, kdy jsem zhubla a byla kost a kůže a prsa odešly asi o tři patra níž, to mi zase moje máti řekla, že mám se sebou něco dělat, ptž ona má ve svém věku hezčí prsa než já.. tak tohle si taky pamatuju těch 40 let. Často přemýšlím, proč se mi nedostalo víc povzbuzení, ono to totéž bylo i se vzděláním. Mám ekonomku, ale tak nějak jsem nikdy neslyšela, že mám na víc. Což asi člověk potřebuje. Nemám ráda ten americký styl pochval a povzbuzování, ale mi třeba ta trocha chyběla. Myslím, že já u syna šla správnou cestou.. Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, díky, žes mi napsala svou zkušenost. Asi to vážně nebude záležitost v jaké jsme generaci ale jaký měly naše mámy vztah k tělu a jejich mámy a tak...myslet na to a nepředávat to dál.

      Vymazat
  2. Milá Jitko. Děkuji za Vaše příspěvky, vždycky mě potěší, když "Vás" otevřu a je tam nový. Tento mě dostal natolik, že reaguji. Jsem taktéž o generaci starší. V dětství tlusté dítě, kolem osmičky se to tak nějak srovnalo do lehké nadváhy, pak jsem vykydla na intru a z lehké nadváhy se opět převtělila do té těžké. U mě to byl spíš otec, kdo mi odebíral jídlo z talíře atd atd. Dodnes hodně komentuje a posuzuje lidi podle toho, jaké mají tělo a to bohužel i ty nejbližší, takže svými poznámkami dokáže tnout i do duší svých vnuček. Mezi 16 - 17 jsem se do toho opřela a dosáhla podváhy, kterou jsem si držela několik let, dnes si myslím, že mě lízla anorexie. Pak jsem začala trochu víc jíst a přišla opět koule, protože jasně, tělo zareagovalo a začalo si syslit to, co mu bylo dlouho odpíráno. Vadilo mi to. Od našich jsem se odstěhovala 300 km (tento odstup si stále držím), zažila bouřlivé období, ale byla jsem vnitřně se sebou velmi nespokojená, nesebevědomá, prostě rozsekaná, z čehož jsem se dostala do deprese. Té opravdické, což je vlastně taky Váš obor. Deprese sežrala nějaký ten tuk, ale držela se mě jako klíště asi tak 25 let. S antidepresivy jsem fungovala, v podstatě bez pocitů štěstí radosti, s občasnými kolapsy. A s váhou dle BMI normální, ovšem s tím, že jsem typ hruška s výrazným spodkem a naprosto nevýrazným, spíš žádným vrškem.... , což teda do spokojenosti se sebou sama daleko. Po posledním (doufám, že to tak zůstane) totálním zhroucení ke kterému došlo přesto, že jsem se dle p. doktorky krmila antidepresivy 3 tisíciletí, se to ve mě nějak přerovnalo (ne samo, ale asi z pudu sebezáchovy a souhrou náhod jsem se dostala k paní s přesahem nevědeckého charakteru) a k dnešnímu dni jsem již min. 5 let bez léků. Moje sebevědomí nedosahuje závratných výšek, ale už si obléknu krátké šaty (teda ke kolenům), legíny, džíny na tělo ...... no a nahoře blafuji podprsenkou s prsama. Je mi na světě mnohem líp a to i přes momentální ne dobré období, ale to je o něčem jiném. Děkuji Vám za Váš otevřený blog. Nacházím v něm vyjádřené mnohé z toho, co jsem v životě zažila a cítila. Hana.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi z toho smutno, když čtu o tom, jak nám vzhled kazí vztah k sobě...těší mě, že jste si teď k sobě cestu našla. Děkuji za komentář, jsem ráda, když se ozvete, že nepíšu jen tak do prázdného chladného éteru :)

      Vymazat
  3. Tělo různých vjemů mívám s železnou pravidelností před Vánocemi. Dřív jsem panikařila, protože fyzické projevy byly opravdu výrazné. Teď už vím, že je to z vyčerpání. Jeden rok kromě jiného extrémní pálení jazyka. Fakt psycho.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pálení jazyka zní jako dost hrozná zkušenost, zvlášť když nevíš, z čeho to je. Mívala jsem před Vánoci pravidelně různé záněty v krku, komplikace se zubama, jednou jsem dokonce byla akutně na CTčku, protože mě začala bolet jizva po operaci nohy. Ale nic se v ní nedělo. Poslední roky, když máme s Ondrou Vánoce po svém, už žádné nemoci nemám (musím zaklepat!)

      Vymazat
  4. Mila Jitko. Podkast "Sadlo" jsem si poslechla. V necem jsem se poznala, neco jsem prozivala stejne, neco jinak. Mluvila jsem na toto tema s mnoha muzi. Vetsine se opravdu devcata s velkou nadvahou nelibi. Proste nezabydluji jejich eroticke predstavy. Ale vetsinou je nijak nezesmesnuji, nevysmivaji se jim, ani se jich nestrani. To prave peklo si delame samy. Samy sobe nebo sobe navzajem. Tezka tloustka neni primarni prebytek kalorii. Je to primarni nedostatek (sebe)lasky. Diky za kazdeho dobreho psychiatra/psychologa, ktery takto trpicim pomuze najit v sobe tu silu mit (se) rad. Speku a sadla se lze zabavit snadno, nic na tom neni. Prijem a vydej. Bariatricky vykon, semaglutid, liposukce. Moznosti nove doby. Ale udrzeit motivaci, vyplnit tu prazdnotu, najit nahrazku za ty prijemne pocity, nesklouznout do hladoveni, nevidet vsude jen zrcadla. Otrhnout se od lidi, kteri si z vasi indispozice udelali nastroj moci... to uz je o dost tezsi.
    Drzim vsem bojujicim palce. Zdravi S

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když to je právě to, že většina děvčat v tom podcastu ani těch, co se trápí tělem, nemá nějakou těžkou nadváhu. Spíš přemrštěné představy o tom, jak vypadá správné tělo. Plus metabolické příčiny, nebo u nás nežádoucí účinky psychiatrických léků - nedivím se pacientům, když je kvůli nadváze vysazují. Jak nám teď říkali na hypnóze - hlad je i emoční.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky