Tělo

Na úvod se zeptám: poslouchali (spíš poslouchaly) jste podcast Sádlo? Na jaře kolem něj byl docela humbuk, ale teď se mi zdá, že trochu zapadl. Je to síla. Autorka Ridina Ahmedová nic nekomentuje, jenom nechává jednotlivé ženy, aby mluvily o tom, jak se vidí a jaké problémy se svým tělem mají. 

Dlouho jsem si myslela, že mám zdravý přístup ke svému tělu. Že si z dětství a dospívání až tak moc nenesu. Že problémem je moje nadváha, protože normální, hezké a zdravé je být hubená. A protože neodpovídám ideálu krásy, je úplně normální, že nejsem se svým tělem spokojená.

Tohle jaro jsem o těle přemýšlela při poslechu výše zmíněného podcastu. Zjistila jsem, že některý věci nebyly moc ok. Pamatuju si, jak jako malá ležím ve vaně, máma mi napouští vodu a říká: dělá se ti na břiše pneumatika. Máma pořád říkala, že když byla na střední, nebyla hezká, ale byla aspoň vysportovaná. Za nich bylo normální, že děti pořád někde lítaly venku a byly vychrtlý. Ne jako my. Aspoň že máme dvůr, na který nás může vyhnat. A tak dále. Nojo, už jsou ti ty kalhoty zase malý přes zadek. Když ty máš ty silný nohy.

Získala jsem dojem, že s těmahle prsama (75 GG/ 70 H) nemůžu nosit žádný oblečení, co by nezdůrazňovalo pas. Když jsem si v Orsayi vyzkoušela něco, co bylo volnější, máma se zhrozila, že to snad nemyslím vážně, protože v tom vypadám jako krabice. Když si probírám svoji minulost, kromě mámy mi nikdo neřekl, ani nenaznačoval, že bych byla tlustá. Většinu vyššího gymplu jsem nosila krajně příšerný vlněný kalhoty s nažehlenýma pukama po mámě, protože jsem nechtěla, aby za mě s kecama utrácela, když jsem zase přibrala, a stejně jsem neviděla jedinou možnost, jak se cítit hezky. Všichni kluci, do kterých jsem byla platonicky zamilovaná, nebo kteří se mi líbili ve filmech, byli na křehký tichý holčiny (o jednom si teď myslím, že byl gay, ale nedokážu to ověřit, protože žije někde v Asii a nemá sociální sítě). Já jsem zdědila postavu po babičce a po tátovi. Mám velikost 44 (ta by šla zmenšit), snubní prstýnek velikosti 62 (ten se mi asi zmeništ nepodaří) a boty 42. A to jsem dopadla ještě dobře, táta má prsty dvakrát takový, jako já. O fyzické křehkosti si můžu nechat zdát a v mojí mluvě není příliš rozvážné elegance ani tajemna. Prásknu na sebe, co vím. Z nějakého důvodu jsem si z dětství odnesla dojem, že když je někoho všude plno, je to jenom jeho nevychovaností, nikoliv temperamentem. A nechtěla jsem být drzá a nevychovaná. Zrovna na tebe není nikdo zvědavej.

Moje tělo je plný různých divných vjemů. Brnění, pálení, třeštění, pocit prázdnoty, plnosti, cukání, neklid, napětí...pro spoustu z nich nemám ani slovo. Ruší mě od soustředění, přitahují pozornost. Někdy ve snaze se soustředit zadržuju dech a pak jsem překvapená, že nedýchám. Když se špatně probudím, jako bych pak celý den koukala na svět s odstupem a těším se hlavně na to, až si znovu lehnu. Vylaďování tělesného cítění alespoň do míry, kdy můžu většinu dne fungovat, je pro mě náročná a ne úplně prozkoumaná disciplína. Nejradši sedím na zemi nebo v pololehu někde na sedačce. Celodenní pobývání v prostředí, kde je jedinou možností spočinutí sezení na židlích mě vyčerpává a způsobuje mi velkou fyzickou nepohodu. Takže jsem si vybrala práci, při které se hlavně sedí, že.

Přečetla jsem, stejně jako můj kolega Honza z ambulance, knihu Konec stárnutí. Objednala jsem si nějaké sloučeniny, které autor doporučuje ke zlepšení kondice těla; Honza se mě od doby, co jsem mu to řekla, pořád ptá, jestli na sobě něco pozoruju. Několik měsíců jsem mu říkala, že jsem na pokraji zhroucení, ale kdoví, kde bych byla, kdybych to NMN nebrala. Na začátku září jsem vylezla na Hochkönig (2941 m n.m.), výstup s převýšením asi 1700m nahoru a to samý dolů. Skoro 12h chůze. Nahoře jsem si dala polívku a pivo a bylo mi hej. Neměla jsem tušení, že moje tělo tohle zvládne.