Občasná bezradnost a dny Quentina Tarantina

 Mám tu připravený další článek o svém šití. 

Včera jsem ale poslouchala a přepisovala nahrávku sezení se svou klientkou v terapii. Klientka mluvila o tom, jak ji překvapilo a potěšilo, když jí její kamarádka řekla o tom, že má teď nějaký těžší období, a popisovala jí, jak toho přes den málo udělá a jak se u toho cítí. Pro hodně z nás je pokračující lockdown dost těžkým obdobím, z různých důvodů, mě nevyjímaje. Dneska je mi dobře, je mi ale jasný, že můj optimismus jede čistě na sluneční energii a jakmile se zatáhne, zapadnu zase do letargie. 

Napadlo mě, že se inspiruju svojí klientkou a popíšu vám, jak vypadá většina mých dní. Přijde mi fajn to udělat i proto, že při pohledu do internetového prostoru se mi zdá, jako by všichni jen dokončovali kreativní projekty, učili se novým skillům a cvičili jógu. A nemyslím si, že je to celá pravda. Každému, kdo se zvládá udržovat aktivní a jasné mysli to přeju, stejně jako těm, kteří odpočívají. Velmi ale pochybuju, že každý zvládá všechno z toho, co na mě denně vyskočí z instagramu, i když pokud je mi zrovna psychicky hůř, mám přesně ten pocit - že všichni s potěšením dělají něco pro ně dobrýho, jen já se ve výčitkách válím kde jsem se zrovna zastavila a už půl hodiny (kecám, hodinu) hraju na mobilu solitaire. 

Ráno se mi většinou nechce vstávat a když už se po polehávání v posteli seberu a vstanu, musím se dost rychle vydat na tramvaj, abych stihla dojet na Bulovku, obléct se do bílého a sednout si na hlášení na chirurgické klinice do poslední řady k topení, kde je mi horko. Ráno se docela často cítím beznadějně. První měsíc stáže jsem většinou chodila poctivě na JIP, protože mě to bavilo a měla jsem tam parťačku, kolegyni z Beřkovic. Když ale Kristýna skončila, přišla jsem o většinu motivace cokoliv dělat, protože stážisti jsou napůl neviditelní a nikdo se o ně nestará. Po hlášení se většinou nenápadně přesunu do šatny a tam hraju solitaire nebo sjíždím zprávy a čekám, jestli mě nezavolají na sál, zatímco jedna část mě mi vyčítá, že bych se měla zajímat o chirurgii, měla bych jít na ambulanci, a co se to se mnou sakra stalo. Potom se převleču a jedu domů. Minulý týden jsem se jednou šla projít kolem Vltavy pod Bulovkou a udělalo mi to moc dobře, ne každý den si ale dovolím udělat, co bych chtěla. S výčitkami, že se flákám, se táhnu domů, kde bych měla dodělávat práci do výcviku a studovat podklady k atestační práci, ale většinu času to nedělám. Ten konflikt "chci, ale zrovna teď nemám sílu" je dost silnej a úplně mě paralyzuje. Uleví se mi, když si otevřu některou knížku od Patti Smith a přečtu si tam: "místo toho jsem celý den seděla v kavárně a přemýšlela." Cítím pak, že v tom nejsem sama. Vzpomenu si, že kreativita někdy vyžaduje prostor a v tu chvíli jako by ze mě opadávala ta maloměšťácká upracovanost, kterou si s sebou táhnu z hloubi minulých století. 


Často taky nemám vůbec žádnou mentální energii na to vymyslet, co bych chtěla dělat, v hlavě prázdno, venku zima a soustředění mizerný. Některé dny šiju, některé nemůžu šití ani vidět. Můj hlavní projekt je srovnat si v hlavě a v prostoru, co budu dál dělat, trochu si uklidit ten bordel, který v sobě i ve svých věcech mám. Tenhle projekt se mi daří, ale je na dlouhou dobu a nepřináší okamžité uspokojení. Vím, že je potřeba dát si čas a nechat proběhnout procesy změny, často ale toužím po hektickém rozlítaném životě, kdy bych měla většinu času zaplněného prací a nevyčítala si, že nic nedělám (protože jsem přece byla v práci; to že z větší perspektivy můj život stojí na místě se dá v rozlítanosti snáze přehlédnout). Paradoxní, chybí mi to, co jsem před stážemi nemohla vydržet. 

Uvařím nebo ohřeju si oběd, odpoledne jsem veselejší, protože se těším na večer s Ondrou. Často si dobře vaříme a pak spolu večeříme, pijeme dobré pivo a povídáme si. Ve středu odpoledne chodím do ambulance, 3x měsíčně do služeb a někdy vypomáhat do Bohnic. I po třech měsících skoro každodenního tréninku je pro mě těžké odpočívat bez výčitek, pořád moje sebeúcta z velké části závisí na tom, kolik toho udělám. Z věčného posedávání a koukání do mobilu nebo počítače mě bolí svaly, hlavně na krku. Bolestně si uvědomuju, jak špatné držení těla mám a jak krátký a pokroucený krk jsem zdědila po babičce. Možná taky bolest cítím proto, že jsem citlivější ke svému tělu. Málo se hýbu a moc a dobře jím, takže přibírám. 

Skoro nečtu, dočasně mi došla trpělivost na psaný text, přeskakuju i delší popisky fotek na instagramu nebo příliš rozvleklé úvahy v článcích. Mám po krk všech těch názorů, které se všude rojí, ale taky se nemám ráda za to, že nechci poslouchat a číst, co si lidé myslí. 

Nejsem nijak zásadně naštvaná ani zklamaná z toho, jak teď žiju. Jen je to úplně jiný život než ten, na který jsem zvyklá. Navenek klidný a válivý, uvnitř mě probíhají emoční bouře jako nikdy předtím. Některé dny považuju za svůj hlavní úspěch, že jsem je úspěšně přežila. Často jsem smutná a naštvaná a chybí mi si jen tak pokecat s kolegy a po práci zajít na kafe. Pak mám zase radost, když se mi podaří upéct něco nového, vyžehlit nebo se rozhodnout, že pošlu dál nějakou věc, ke které mám rozporuplný vztah. 


S Ondrou jsme si někdy na začátku roku řekli, že se podíváme na všechny filmy Quentina Tarantina (alias Quarantina). Quentinovy filmy normálně nejsou úplně můj šálek čaje. Často mě svým vypravěčským stylem strašně štval. Postupně jsem si zvykla a viděla v něm krásu absurdity. Esenci amerických příběhů, které konzumuju jako guilty pleasure. Zpětně vidím, že jsme si plán na karanténní večery vybrali dobře. 

Víc se přikláním k focení, i když z posledních dvou filmů mám asi 6 fotek, zbytek se vlivem náhody a mojí nešikovnosti nevyvedl. Čtu o focení, přemýšlím o obrazech. Inspirovaná Lenkou Cisárovou zkouším fotit zátiší. První opatrné pokusy jsou fotky s limetou v tomhle příspěvku. Rozpačité, ale časem uvidíte lepší.


Je mi líp, když jsem si sepsala, jaké jsou teď moje dny. Nepřijdou mi už jako taková prokrastinační tragédie. Jestli jste dočetli až sem, děkuji vám, že jste se mnou měli trpělivost. Já ji sama se sebou občas nemám. 

Příště už bude šití :)


Komentáře

  1. Vždy tu obdivuju tu otevřenost.To je tak lákávé a inspirativní.Měla jste to tak vždy a nebo je potřeba se k tomu dopracovat?
    A ještě taková otázka(možná nevhodná)-nemáte nějaké doporučení na knihu o úzkostech?Jsem na křižovatce-vyhledat psychiatra,léky a nebo to ještě zkusit prolomit sama(na terapie chodím...)Děkuju,Miluše

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. K otevřenosti...nepíšu nic, co nechci napsat. Propracovala jsem se k tomu, že radši o sobě řeknu víc, abych byla pro ostatní transparentnější, pochopitelnější. Nechci být obětí toho, jak navenek působím.
      Knihu o úzkostech vám nedoporučím - ráda bych, ale žádná mě teď nenapadá. Myslím si ale, že jít si pro léky a třeba krátkodobě je brát jako podporu k terapii je snesitelnější, než se dlouho trápit úzkostí, dost často úzkost terapii zpomaluje a léky pomůžou k uvolnění a možnosti postupu tak, jak by to bez nich nešlo nebo až po dlouhé době.

      Smazat
  2. Mila Jitko! jak vidim, tak se zase az tak moc v medicine ve vztahu k mladym nezmenilo...Budte rada, ze jste neviditelna, za nas na nas napr. na chirurgii take kazdy pekl, ovsem,, "Na tu zidli si nesedejte, kolegyne, tam sedi Dr. Hubert". Podotykam, ze Dr. Hubert mel zrovna dovolenou a jina zidle tam nebyla, tak jsem stala kazde hlaseni oprena v rohu nad prazdnou zidli Dra Huberta. Posledni den pak Dr. Huber do prace doopravdy pribyl, tak jsem alespon jednou videla celou figuralni skupinu :-).Nu, stal se ze me anestesiolog, takze ted si sedim hezky ja ;-). Jenze v uplne jine zemi a u uplne jinych chirurgu.. . Radim, Takove chirurgy uplne odsrtknout jako "zmarenou casovou investici" a radsi si chodit pokecat s uklizeckmi, se sanitari a "zenami z kuchynky". Ja se vzdy zeptala, jestli nechteji s necim pomoct, ze se nudim. A dost casto z toho byla inspirativni setkani.. . Ale to s tou zidli to bylo v prvnim momente fakt jako rana do zubu...Tak se drzte. a vydrzte! Zdravi S

    OdpovědětSmazat
  3. A ze jsem se tak rozepsala.. :-) . Rozhodne si nedelejte vycitky, ze byste se mela zajimat o chirurgii. Neexistuje jediny duvod, aby se o chirurgii zajimal nekdo jiny nez (budouci)chirurg. Pro svuj klid na nocnich a sve budouci pacienty se naucte: laickou reanimaci, postup pri alergickych reakcich a postup pri aspiraci pevneho telesa. Hotovka a pak klidne ten solitaire :-). S

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mě chirurgie ve škole bavila, rozhodně víc než cokoliv spojeného s internou, kdybych si vybírala obor bez závislosti na životních plánech a pohlaví tak by to byla kardiochirurgie nebo intervenční radiologie ...ale nesnáším dlouhé stání, v rodině máme žilní insuficienci a nechce se mi vystavovat se záření. Taky mám ráda, když jde dodržovat pracovní dobu, což u intervenčních oborů moc nejde. Mám problém spíš s tím, že když jsem každému jedno a nikdo pro mě nemá práci ani čas něco vysvětlit, nakonec nevyhnutelně zvolím nejjednodušší řešení, tj. co nejdřív se ztratit.
      Jak říkala staniční na sálech: "je, to je hezký, že jste tady z psychiatrie...a k čemu vám to tady prosímvás je?" a já: "k ničemu, ale potřebuju podpis do logbooku"

      Teď jsem na neurologii, která je z půlky covidová jednotka a ta druhá půlka mě uvádí do deprese. Neurologie je pro mě jeden z nejdepresivnějších oborů vůbec. Přijde mi, že neurolog je hlavně svědek nevyhnutelného úpadku svých pacientů, se kterým většinou nemůže nic dělat. Ve škole mi přišla docela dobrá, protože jsme měli super vyučujícího a přišlo mi zajímavý, jak se dysfunkce mozku manifestují, ale čím víc klinických zkušeností mám, tím víc mi to přijde jako velká bída.

      Smazat
    2. Mila Jitko, Vy tedy mate program...v serii depre oddeleni Vam chybi snad jen revmatologie :-)Neprehledna diagnostika, prolinajici se syndromy, temer zadna cilena lecba, rozpad taktez, bolesti furt. Muzete si oddeleni vybirat, nebo jste pridelovani?
      Prekvapilo me, ze Vas, evidentne empatickeho a citliveho cloveka, oslovila kardiochirurgie/intervencni kardiologie. Obory, kde jsou ostre lokty a boj opravdu vsemi prostredky conditio sine qua non :-). Jestli nekteri chirurgove sociopaty byt mohou, kardiochirurg sociopatem byt musi! Piste prosim dale, Vas blog svou otevrenosti vyjimecny..Velmi casto mi pripomene, jak me "bolivalo" mladi...Dekuji a drzte se! Zdravi S

      Smazat
    3. Máme v povinné předatestační praxi v kmeni internu, chirurgii a ARO a ve specializační části neurologii. Ještě mě potom čeká interna, tedy dva měsíce zahnívání na LDN v bohnické nemocnici.
      S těmi obory - asi hrálo roli to, že jsem neměla úplně představu, jak který obor v praxi funguje, líbila se mi ta elegance výkonů a to, že se je k nim třeba být manuálně zručný, což jsem. Empatie má tu nevýhodu, že v prostředí plném utrpení s sebou nese velkou míru pociťované bolesti a tyhle obory nabízejí (z mého pohledu člověka, který stojí mimo ně) možnost objektivizovat problém, vyřešit a posunout pacienta dál, jsou to vlastně technické obory medicíny. Vím, že mají své vlastní problémy, ale přišly mi jako pěkná možnost trochu redukovat nepříjemnou komplexitu bio-psycho-socio-spirituální dimenze zdraví jen na tu bio. Když jsem byla na praxích, chirurgové i intenzivisti mě bůhvíproč brali a nabízeli mi, jestli u nich nechci pracovat. Prý je mě na psychiatrii škoda :) Věděla jsem, že nechci dělat nic, co zavání internou (tam je míra bezmoci v péči obrovská a akorát bych si tím zavařila na svoje zdravotní komplikace) a kde se endoskopuje nebo se dělají zákroky bez umrtvení, protože to nedávám.
      Psát budu dál, to vím jistě. Zajímavá poznámka, že mládí bolí. Přemýšlím o tom.

      Smazat
  4. Tak nějak od prosince mi taky dochází ona mentální energie, většinu dní jsem absolutně neproduktivní (válí se mi tu nedodělaná práce z února) a nechce se mi nic; hlavně nic, co vyžaduje duševní práci, kterou moje zaměstnání bohužel vyžaduje prakticky stoprocentně. Číst jsem přestala skoro úplně - u učitelky literatury celkem problém. Dokopu se už jen k časopisům, občas k neumělecké literatuře, ale vůbec si teď nedokážu představit, že bych otevřela třeba nějaký rozvleklý román z 19. století, četla si ty naivní příběhy a úvahy a snažila se tvářit, že to ještě ve třiceti stále beru vážně. Přitom v jarním lockdownu jsem přečetla víc knih než za předchozí rok.

    Občas trpím výčitkami, že bych měla být ráda, že jsem nepřišla o práci a beru vlastně nejvíc peněz od doby, co pracuju. Bohužel to ale k uklidnění nestačí. Naprosto se mi změnila náplň práce a smutnou pravdou je, že mě to takhle vůbec nebaví. Světlejší zítřky jsou v nedohlednu. Zároveň si pokládám otázku, jestli mě to ještě bude bavit, až to bude "normální", a jestli by tahle krize nepřišla, i kdyby žádný covid nebyl. Jenomže měnit teď práci by bylo bláznovství, nehledě na to, že nemám tušení, co jiného bych dělala.

    Šití je momentálně jediná činnost, do které se alespoň někdy dokážu ponořit a dělat ji pořádně. Částečně je to asi proto, že u něj musím myslet jinak než třeba při práci, ta manuální činnost je navíc vlastně takovou meditací. Jiné strategie pro zvládání stresu, které jsem si během let vybudovala, už nefungují. Jít se projít do lesa? Vždyť je to vlastně víc stresující než procházet se po dálnici, jsou tam teď všichni. Psát si deník? Pomáhá tak na pět minut. Podívat se na film? Žádný mě nezajímá...

    Těším se na článek o šití ;)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No přesně! Fakt málo mě toho baví. Přijde mi, že hodně činností včetně čtení a každodenní práce na nějakém oddělení mě přestalo bavit už před nějakou dobou, akorát jsem si toho pro přílišné nasazení a rychlost života nestačila všimnout...

      Smazat
  5. Qarantina mi ještě přijde jako vysoce intelektuální zábava! U nás jsme začali koukat na telenovelu Slunečná na Primě.... :D takže asi tak.
    A tvoje momentální rozpoložení úplně chápu, připadám si nemožně většinu času.......
    Tak a teď ten o šití, ať se něco přiučím :D

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Za mě zatím nejlepší vychytávka, co jsem se naučila, jsou francouzské švy, znáš je? Vylepší vnitřek oděvu o 1000%!

      Četla jsem u tebe na blogu shrnutí roku 2020 a hrozně se mi líbilo, akorát ti tam nejdou přidávat komentáře, tak ho píšu sem :)
      Kdybys chtěla vyzkoušet domácí krém a nemáš emulgátor, tak se ráda podělím, mám velké balení které mě samotné vydrží na věky věkův.

      Smazat
  6. Najít v popsaném dni takovou tu poctivou prokrastinaci, to je skoro jako hledání jehly v kupce sena :) Teď bych skoro měla mít výčitky, že nemám výčitky, že toho stíhám mnohem míň :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Každej to má asi s prokrastinací jinak. Moje vrcholná prokrastinace vypadá tak, že dělám milion věcí a nic z toho nedokončím a večer skončím vyčerpaná s bytem plným bordelu a ničím hotovým.

      Smazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky