Už zase hořím

Strávila jsem víkend v jiném světě. Leží v jednom údolí pod dozorem hradu Kašperk a platí v něm trochu jiná pravidla a hodnoty než ve světě, kde normálně žiju. Duší tohohle místa je Brennear, kterou jsem si představovala různě, žádná představa ale nebyla dostatečná.
Lidé i psi tady žijí v domku, kde je spousta předmětů vlastnoručně vyrobených a díky tomu mají smysl, který těm koupeným chybí. Co může být přírodní přírodní také je, od stropu visí svazky bylin a různých věcí a vaří se na kamnech, ve kterých hoří oheň.
Na procházku chodí tolik koní, kolik jde lidí, tři psi a tři kozy.
Z jednoho kopce na druhý běháme jako by nic, když je potřeba. Zvířata musí vždycky dostat krmení a je k nim přistupováno s důsledností a láskou.
Přenášení dříví, loupání balíků (rozmotávají se jako role toaletního papíru), keltský kamenný kruh na zahradě. Spousta jídla, spousta smíchu a společné spaní u krbu.
Znovu se ve mně zažehl oheň, který hoří v oblasti solárního plexu a způsobuje, že se těším na každý další okamžik, zapaluje myšlenky a přináší inspiraci. Nevnímala jsem ho do minulého týdne, kdy vyhasnul a zbylo po něm jen velké studené prázdno. Dnes ráno se ale oheň zase vrátil.
Je to svět prostý a drsný, ale zároveň poetický a plný možností, které se skrývají za každým stromem.
Určitě jsem jej nenavštívila naposled.

Díky, Jantar.