Mám potřebu psát, vypsat se z toho jak mi je, ale cítím se prázdná, cítím, že nemám moc co říct. Minulý týden jsem se postupně nahodila do pracovní reality. Pocit ze všech těch dní mám takový jalový, bez chuti. Zase je pro mě těžký představit si, že mě jednou bude něco bavit, protože teď se pro nic nadchnout nedokážu. Vidím před sebou jenom stejnost, takhle nějak si představuju socialismus. Štve mě to, ale ani to naštvání nedokáž pořádně procítit. Oproti tomu když mám terapii (po Skypu), dosahuju nepoznaných hloubek pocitů a přítomného okamžiku, úplně tu přítomnost cítím mezi prsty. Po pár hodinách se ale vracím k odcizení.
Překvapilo mě, že mi chybí setkávání s lidmi. S kamarády, s kolegy, posezení u čaje nebo vína. Viděla jsem samu sebe jako někoho, kdo lidi kromě nejbližších vlastně nepotřebuje. To už ale dávno není pravda. Často mě napadne, že bych po práci někomu navrhla, že si zajdeme do kavárny, pak mi dojde, že nemůžeme. Že bychom se neměli setkávat, že jsou kavárny zavřené. Chybí mi možnost objetí, náhodné doteky při konverzaci. Těším se až zase uvidím lidem do obličeje. Chybí mi vidět jak se kdo směje, jak krčí nos, jak se ušklíbá.
Těším se až budou lidi moct být zase lidi a ne potenciálně infekční objekty.
Možná to všechno zase příliš teoretizuju, jak je mým zvykem.
Možná jsem prostě smutná.
Překvapilo mě, že mi chybí setkávání s lidmi. S kamarády, s kolegy, posezení u čaje nebo vína. Viděla jsem samu sebe jako někoho, kdo lidi kromě nejbližších vlastně nepotřebuje. To už ale dávno není pravda. Často mě napadne, že bych po práci někomu navrhla, že si zajdeme do kavárny, pak mi dojde, že nemůžeme. Že bychom se neměli setkávat, že jsou kavárny zavřené. Chybí mi možnost objetí, náhodné doteky při konverzaci. Těším se až zase uvidím lidem do obličeje. Chybí mi vidět jak se kdo směje, jak krčí nos, jak se ušklíbá.
Těším se až budou lidi moct být zase lidi a ne potenciálně infekční objekty.
Možná to všechno zase příliš teoretizuju, jak je mým zvykem.
Možná jsem prostě smutná.
 |
| Že je centrum bez turistů se mi líbí, ale že je opuštěný už moc ne |
Ten první odstavec mě zasáhl.. jak to někdo může cítit dost podobně (protože stejně to nejde) a ještě to přesně formulovat slovy.. dovolím si se začíst do Vašeho blogu...
OdpovědětVymazatračte dál...
VymazatDobrý den, Jitko, srdečně Vás zdravím a chci se zeptat, jestli je možné se připojit k penpals, jak jste zmiňovala v jednom z předchozích příspěvků a na instagramu. Ráda bych Vám poslala pomalý papírový dopis. Děkuji za odezvu a mějte se jarně! Veronika z Prahy
OdpovědětVymazatVeroniko, budu moc ráda. Napište mi svůj email a já vám pošlu svoji adresu.
VymazatJitko, děkuji a připojuji e-mail: veronika_z@hotmail.com
VymazatMám to podobně. Pracovně se u mě nic nezměnilo, v domácnosti bydlím s přítelem už dlouho a nic mi vlastně nechybí. To, že potřebuju k životu přátele, lidi, to už vím nějakou dobu. I já, jako milovník přírody a introvert, ve společenství asi nějak vidím smysl. Najednou je svět jalovej, žádný pocity z ničeho, žádný nový myšlenky.
OdpovědětVymazatPřijde mi, že všichni co se z té situace snaží něco vytěžit jako by přešlapovali na místě a recyklovali. To nový asi ještě neuzrálo (a ještě aby uzrálo, po měsíci!)
VymazatKdyby mělo uzrát, jistě by bylo potřeba dýl. Teď se mi po hospodách a kinech furt ještě stejská!
VymazatVčera na vejletě objeveno jedno otevřený okýnko. To bylo něco. Já nechci tvrdit, že člověk chodí na vejlety kvůli hospodám, ale když už to předkové český turisti tak pracně vybudovali, měli bychom pochodeň jejich kulturně-naturálně-gastronomický tradice nýst dál, ne?
No já jsem rozhodně pro! Turistiku po různých pohostinských zařízeních jsem objevila teprve nadávno a nechtěla bych o ni přijít. Takže poctivě nakupujeme pivo z okolních pivovarů a dáváme si kafe kde mají otevřeno.
Vymazatno vidíte a já to mám úplně jinak. Jsem ráda, že se svět zpomalil, že na sebe máme víc času, že pořád nedrnčí telefon a že mně netlačí nestihnuté termíny. Člověk může jít do lesa, a když si dobře vybere je tam klid, nikdo tam nehuláká. Ve čtvrtek kolem mně prošla srnka. Nádhera. A hospody mi zatím nechybí vůbec, naopak, neslyším žádný hluk z hospody co máme přes ulici.
VymazatRozumím. Mě to zpomalení taky vyhovuje, předtím jako bych žila časově na dluh a teď si to vybírám. Jen mě mrzí ta nucená izolace od ostatních. (A spousta dalších aspektů nouzového stavu, o kterých se nechci rozepisovat)
VymazatZdravím celé fórum,
OdpovědětVymazatcelá tato ještě nedávno hodně bizarní a nepředstavitelná situace má ale i pár pozitiv,
třeba sonda do sebe sama,zjištění, co mi chybí až když to nemám
a za normálního stavu třeba plné zuby... je to o vyváženosti.
Možná si začneme vážit "obyč" věcí a je vidět, že bez spousty ještě nedávno
must have se dá docela v pohodě obejít...možná i dobrá průprava na časy
po epidemii, bude to trvat dlouho, než se zase dostaneme na "nesnesitelnou
lehkost bytí". Ta situace je tak bezprecedentní a občas těžká, že na zakolísání
mysli má snad nárok každý, i odborník na duše.
Bude líp!
Vidím to tak, že na různé pocity provázející tuhle bizarní situaci má právo každý, “odborník” neodborník. Pocity prostě přijdou v reakci na situaci. Není to o tom nemít strach nebo necítit pochybnosti, spíš jednat s vědomím, že ten strach a pochybnosti mám. Bát se a přitom si myslet že se nebojím a že jednám logicky a bez vlivu emocí je dost velká past.
VymazatTo je pravda, musím si tu past pamatovat a držet od těla, ale současně se musím tvářit, že se nebojím
OdpovědětVymazata jednám logicky - pracuji na záchranné službě. Celkem mile mě překvapuje uvědomělost lidí,
když vstupujeme do domácnosti, roušky tam mají nasazené všichni členové. Nevím jak jinde,
Valašsko je jen malý vzorek populace a docela se děsím práce v terénu v celotělovém obleku
v letních měsících, snad to bude brzy za námi.
Držme se navzájem...