Touha

Přála bych si být potulnou básnířkou. Zbloudilou duší, která má jen svůj čas, věci, které unese a lidi, které potká. Chci chodit světem a zasazovat slova do krajiny. Tam, kam patří, kde se ujmou a vzklíčí v něco nového. Nemít očekávání a žádná očekávání neplnit. Cítit každý jednotlivý den, jeho krásu, ošklivost a jedinečnost. Jen jít a vyprávět o světě jak jsem ho uviděla – lidem, cestě, kamenům, zchátralým továrnám, stromům u krajnice. Být jako vítr, který si přijde a odejde kdy se mu zachce. Planout jako oheň, žhavě milovat a opouštět stejně snadno jako zhasne plamen. Žít jen pro poezii prchavého okamžiku.
Stačilo by udělat jeden jediný krok a už se nikdy neohlédnout. Vím, že bych to dokázala udělat, stejně tak dobře vím, že to nikdy neudělám. Nevydám se na cestu, na níž se člověk nemusí ohlížet; právě proto, že se ohlížet ani nesmí. Nemůže se ani zastavit, aby ho nedožitá a nedokončená minulost nechytila a nepřivedla k šílenství. Proto z té cesty není návratu. Nedokážu se vzdát všech svých snů pro jeden sen o svobodě.
Chci být potulnou básnířkou a vím, že jí nikdy nebudu. A proto ta touha tak krásně bolí.