Byla jsem Host Radiožurnálu

Dostala jsem možnost jít mluvit do rádia. Ne já konkrétně, ale napsali si o některého doktora z ambulance, aby šel promluvit do Radiožurnálu o krizových situacích. Původně jsem se zařekla, že pro ambulanci budu psát články s odbornou tématikou, ale do rádia ani televize nepůjdu.

Když mluvím před lidmi, bývám většinou dost nervozní, zadrhávám se, nemluvím tak lehce a plynule jako když jsem v klidu. Ale po velmi krátké chvilce uvažování jsem si řekla, že když to nezkusím, tak neuvidím, jestli to zvládnu. A že už mám plné zuby toho, že se bojím mluvit na veřejnosti. Zvládnu mluvit s kamarády, pacienty, na skupině...tak proč bych nezvládla tohle.

Nemluvím jako kniha - spíš jako naspeedovaná webová stránka plná odkazů, jak mi myšlenky přepínají a řetězí se a mě samotné dá práci udržet linii hovoru, protože mě cestou napadá tolik věcí! To, co můžete slyšet na nahrávce, se velmi blíží tomu, jak normálně mluvím. Snažit se mluvit jinak (tj. rozvážněji nebo dokonce spisovně, jak někdo v komentářích podotkl) a k tomu ještě mluvit o něčem bych nezvládla.

před rozhovorem

Přesto jsem s tím rozhovorem spokojená, po nervozním začátku jsem se zvládla sebrat natolik, že jsem byla i trochu spontánní. Ráno (co ráno, už večer) před rozhovorem jsem se cítila jak před zkouškou. Byla jsem dost nervozní, ale když jsem si vzpomněla na svoje zkušenosti ze zkoušek, zjistila jsem, že to nakonec vždycky dopadlo líp než jsem čekala a to mi dodalo naději.

Po rozhovoru jsem si jela na takové vlně adrenalinu, že mi vydržela půl dne. Postupně mi začaly přicházet reakce od kamarádů a známých, pozitivní reakce. Jsem za ně vděčná. Spolu se skutečností že jsem zvládla hodinu mluvit v rádiu můžou za to, že jsem ráda že jsem nabídku přijala.

po rozhovoru

Sestříhaný záznam rozhovoru si můžete pustit tady: