04.05.17

Čtyři stadia rozkladu

Nacházím se v pracovně dost náročném životním období. Nedokážu s tím nic moc dělat, protože se přemíra práce a nemoci kolegů hrnou nezávisle na mém přičinění. Využívám tenhle čas k tomu, abych během komunikace s ostatními, psaní zpráv a urovnávání konfliktů zůstávala u sebe, vnímala svoje vnitřní procesy, stav energie a pocity v těle a naučila se zmapovat fáze postupující únavy. Je hodně užitečné si tohle na sobě vypozorovat. Myslím, že to může být přínostné pro všechny, ale pro lidi jako jsem já, senzitivní, snadno zahlcené vjemy, a v důsledku toho s poruchou pozornosti, je to životně důležité. Představuje to součást poznávání svých hranic a možností.
Jako malá jsem zažívala úděsné stavy vyčerpání. Pokud mě nějaká činnost hodně zaujala, věnovala jsem jí bezhlavě veškerou svou energii...a protože jsem neuměla vnímat signály těla, únava přišla nepovšimnuta a bez varování následoval naprostý propad, útlum, kdy jsem se nemohla skoro pohnout, promluvit. Když si pomyslím, že bez diagnozy ADHD z pedagogicko psychologické poradny by mě učitelky klidně mohly hodnotit jako hloupou a nepozornou, podle toho by vypadaly moje výsledky a pozdější možnosti uplatnění...když pomyslím na všechny ty děti, které neměly nebo nemají takové štěstí jako já...běhá mi z toho mráz po zádech.
Při pomyšlení na dětství, kdy jsem se cítila jako slepý námořník, který se snaží plout po rozbouřeném moři a bojovat se silami mimo jeho chápání, mi běhá mráz po zádech dost často, ale o tom třeba jindy.

Co chci říct - je důležité, aby se každý naučil zacházet sám se sebou. Znát svoje plusy a minusy, neubližovat si snažením se o nereálné cíle, ale také nenaplňováním svých možností. To jsou dovednosti, které se mnozí z nás, obávám se, že většina, ve škole ani doma nenaučili. Přitom ke spokojenému životu přispívají mnohem větší měrou, než kupříkladu složitá zákoutí větné stavby, které nás naopak učili velmi zarytě.

A teď už můj soukromý seznam stadií únavy.

Stadium první - Drhnutí o dno.
Představuju si životní energii jako vodní tok a já po něm pluju v lodičce. Občas můžu zapádlovat, vynaložit vlastní sílu, abych se dostala na jiné místo nebo snáze sjela obtížný úsek. Kdo jel někdy řeku na kánoi tak ví. Ovšem s přicházející únavou vody ubývá a loďka v některých úsecích začne drhnout svým dnem o dno říční. Jsou to takové ty stavy, kdy všechno plyne jak má, pracuju, jsem mistr, a náhle, v jednu chvíli...je to nějaký divný. Těžší. Co šlo předtím snadno dá najednou víc práce. A pak se z mělčiny odrazím a plynu dál. Je to jenom takové malé varování, že energie vysychá.

Stadium druhé - Troska
Troskovitost je takový ten stav, kdy už není síla na žádné aktivity na víc. V práci/škole funguju, ale pokud přijde něco navíc, prezentace, úkol nebo přesčas...jde to  f a k t   p o m a l u   a   n e s o u s t ř e d ě n ě. Když chci jít běhat, skončím v půlce kopce, protože organismus odmítá vydávat nesmyslně energii navíc, když už tak trpí nedostatkem. Přesvědčování hlavou, že mentální energie se od té fyzické trochu liší a že když nebudu cvičit, budu za chvíli jako koule, nemá pražádný efekt. Protože na účinné přesvědčování je třeba té mentální síly. Která není. Ale pořád se ještě dá fungovat.

Stadium třetí - Kapr v medu
V tomto stadiu už bývají postiženy i běžné denní činnosti. Vykonávám je  p o m a l u  a s velkou námahou. Připadám si jako kdyby se vzduch změnil na med nebo jinou kapalinu s velkým odporem proti pohybu. Na všechno je třeba se soustředit, trvá to dlouho, stojí to hodně sil, musím se aktivně hlídat, abych nepáchala pitomé chyby a podala byť je průměrný výkon. Nic nejde samo nebo s minimální námahou, protože v nádrži sil už pípá rezerva a zdravý rozum napovídá, že je třeba si na tři dny lehnout, nic nedělat a prospat se. Tohle už je poměrně závažné varování, kdy se i přes zjevné vnější úkoly a tlaky většinou zastavím a snažím se si ulevit, protože kdybych přešla do další fáze, přineslo by to víc škody, než užitku.

Stadium čtvrté - Vegetativní
Většinu sil vyčerpá jen prostá existence. Dokážu jen sedět/ležet a vnímat informace přicházející z okolí. Stav nastává postupně, nejprve v podobě několika desítek minut trvajících oken v průběhu dne, kdy dokážu jen civět do zdi. Do celodenního trvání jsem se dostala za svůj život jenom dvakrát, obojí bylo v průběhu minulého roku - před státnicí z gynekologie a pediatrie.Ne, že by stav sám byla až tak nepříjemný. Ale pocit utíkající příležitosti, postupného ubývání času potřebného ke zvládnutí důležitého úkolu, ten je k nesnesení.

kostra je odsud

2 komentáře:

jo.ma.te.pu řekl(a)...

juj! ..to je fakt, ten pocit únavy, ba až vyčerpania z rôznych vnemov poznám ..a moc krásne slová v profile som tu objavila ..tiež mám rada to opravdické a nie iba 'ako'. Ďakujem .oO°°o.

Iris řekl(a)...

I já děkuji :)