Jako malá jsem zažívala úděsné stavy vyčerpání. Pokud mě nějaká činnost hodně zaujala, věnovala jsem jí bezhlavě veškerou svou energii...a protože jsem neuměla vnímat signály těla, únava přišla nepovšimnuta a bez varování následoval naprostý propad, útlum, kdy jsem se nemohla skoro pohnout, promluvit. Když si pomyslím, že bez diagnozy ADHD z pedagogicko psychologické poradny by mě učitelky klidně mohly hodnotit jako hloupou a nepozornou, podle toho by vypadaly moje výsledky a pozdější možnosti uplatnění...když pomyslím na všechny ty děti, které neměly nebo nemají takové štěstí jako já...běhá mi z toho mráz po zádech.
Při pomyšlení na dětství, kdy jsem se cítila jako slepý námořník, který se snaží plout po rozbouřeném moři a bojovat se silami mimo jeho chápání, mi běhá mráz po zádech dost často, ale o tom třeba jindy.
Co chci říct - je důležité, aby se každý naučil zacházet sám se sebou. Znát svoje plusy a minusy, neubližovat si snažením se o nereálné cíle, ale také nenaplňováním svých možností. To jsou dovednosti, které se mnozí z nás, obávám se, že většina, ve škole ani doma nenaučili. Přitom ke spokojenému životu přispívají mnohem větší měrou, než kupříkladu složitá zákoutí větné stavby, které nás naopak učili velmi zarytě.
A teď už můj soukromý seznam stadií únavy.
Stadium první - Drhnutí o dno.
Představuju si životní energii jako vodní tok a já po něm pluju v lodičce. Občas můžu zapádlovat, vynaložit vlastní sílu, abych se dostala na jiné místo nebo snáze sjela obtížný úsek. Kdo jel někdy řeku na kánoi tak ví. Ovšem s přicházející únavou vody ubývá a loďka v některých úsecích začne drhnout svým dnem o dno říční. Jsou to takové ty stavy, kdy všechno plyne jak má, pracuju, jsem mistr, a náhle, v jednu chvíli...je to nějaký divný. Těžší. Co šlo předtím snadno dá najednou víc práce. A pak se z mělčiny odrazím a plynu dál. Je to jenom takové malé varování, že energie vysychá.
Stadium druhé - Troska
Troskovitost je takový ten stav, kdy už není síla na žádné aktivity na víc. V práci/škole funguju, ale pokud přijde něco navíc, prezentace, úkol nebo přesčas...jde to f a k t p o m a l u a n e s o u s t ř e d ě n ě. Když chci jít běhat, skončím v půlce kopce, protože organismus odmítá vydávat nesmyslně energii navíc, když už tak trpí nedostatkem. Přesvědčování hlavou, že mentální energie se od té fyzické trochu liší a že když nebudu cvičit, budu za chvíli jako koule, nemá pražádný efekt. Protože na účinné přesvědčování je třeba té mentální síly. Která není. Ale pořád se ještě dá fungovat.
Stadium třetí - Kapr v medu
V tomto stadiu už bývají postiženy i běžné denní činnosti. Vykonávám je p o m a l u a s velkou námahou. Připadám si jako kdyby se vzduch změnil na med nebo jinou kapalinu s velkým odporem proti pohybu. Na všechno je třeba se soustředit, trvá to dlouho, stojí to hodně sil, musím se aktivně hlídat, abych nepáchala pitomé chyby a podala byť je průměrný výkon. Nic nejde samo nebo s minimální námahou, protože v nádrži sil už pípá rezerva a zdravý rozum napovídá, že je třeba si na tři dny lehnout, nic nedělat a prospat se. Tohle už je poměrně závažné varování, kdy se i přes zjevné vnější úkoly a tlaky většinou zastavím a snažím se si ulevit, protože kdybych přešla do další fáze, přineslo by to víc škody, než užitku.
Stadium čtvrté - Vegetativní
Většinu sil vyčerpá jen prostá existence. Dokážu jen sedět/ležet a vnímat informace přicházející z okolí. Stav nastává postupně, nejprve v podobě několika desítek minut trvajících oken v průběhu dne, kdy dokážu jen civět do zdi. Do celodenního trvání jsem se dostala za svůj život jenom dvakrát, obojí bylo v průběhu minulého roku - před státnicí z gynekologie a pediatrie.Ne, že by stav sám byla až tak nepříjemný. Ale pocit utíkající příležitosti, postupného ubývání času potřebného ke zvládnutí důležitého úkolu, ten je k nesnesení.
![]() |
kostra je odsud |
2 komentáře:
juj! ..to je fakt, ten pocit únavy, ba až vyčerpania z rôznych vnemov poznám ..a moc krásne slová v profile som tu objavila ..tiež mám rada to opravdické a nie iba 'ako'. Ďakujem .oO°°o.
I já děkuji :)
Okomentovat