04.02.15

Náhled


Někdy minulý týden jsem si uvědomila, že mám svaly neustále stažené (flexory v hypertonu, abych tak řekla po svém), nedokážu se pořádně povolit, uvolnit. Začala jsem postupně praktikovat uvolnění a posilovat zbytečně rozvolněné. Před spaním chvíli ležet na zádech natažená, ačkoliv nejraději spím v embryonální poloze popřípadě v nepopsatelném klubku skrčených končetin. Nechat plynout. Dýchat zhluboka. Křečovitě nemyslet na cíl běhu, když se mi vlastně běží příjemně. Pozorovat a nespěchat. Touhla pozorovací fází jsem si prošla několikrát, ale teď je v ní ještě něco navíc. Stihnu toho míň, ale mnohem víc ve mně ulpí. Kochám se a divím, žasnu nad poletujícími chomáčky sněhu a zemi pokryté ledovými flitry při noční cestě od autobusu jako bych je viděla poprvé. A možná, že je poprvé opravdu vidím. Tímhle pohledem.

Žádné komentáře: