Jezero

V předvečer zkoušky z onkologie jen sedím a pozoruju, co se děje uvnitř mojí hlavy. Myšlenky proplouvají poklidně jako loďky po jezeře, zatímco se slunce pomalu blíží k západu. Nic se neděje, jen pod hladinou se splétají proudy a čekají, až budou moci ovlivnit situaci. Zítra, po zkoušce. Zatím jen posouvají lodičkami a čekají na svou příležitost. Stopy na hladině, brázdy rozbíhající se do všech stran. Potkávají se, interferují, vytvářejí maxima a minima. Kolem srdce cítím klid. Nebývalý klid. Jako bych se vznášela v příjemně teplé vodě. Myslela jsem si, že mi onkologie přinese utrpení, ale zatím to vypadá spíš na úlevu. Neznámou, báječnou úlevu. Vědomí, že proti některým věcem nelze dojít vítězství, takže není povinností plýtvat na ně energii. Zároveň to není zakázáno. Svoboda, svoboda vlastního osudu. Plynu pod hladinou a myslím na Heideggera, jak ve volném čase štípal dříví.
Existuju v malém světelném pokojíčku vymezeném světlem lampičky, které se odráží od zkoseného stropu. Nic jiného teď není. Jen tenhle myšlený prostor a v něm natěsnané ozvěny předchozích dnů. Omnia mea mecum sedent. Hromady knih čekající na přečtení. Složené i nesložené origami. Broušené skleněné kapičky náhrdelníku. Lahev vody s patentním uzávěrem, na jejímž dně už možná raší nějaké mikroskopické rostlinstvo. Čaj a kapesník, deník s arabeskovým motivem na deskách a poškrábané psací pero. Každý z nich trpělivě, plný napětí čeká, až se mu budu moci zítra věnovat. Stejně jako ty proudy uvnitř. Protože dneska večer se nemůžu věnovat obvyklým věcem. Ne, mám se přece učit. Ale potřeba tvorby je tak silná. A tak tvořím jinak.

Komentáře

Oblíbené příspěvky