Radosti dlouhých nocí

Zatímco světlo se běhěm dne mění a vlivem toho mám pocit plynoucího času, noc je bezčasí. Jednolitá temnota propíchaná a naředěná neměnnými světly svíček a žárovek. Mám pocit, že se můžu zimní nocí pohybovat tam a zpátky v čase a vlastně to nic neznamená.

Den před tím Štědrým jsem se naštvaná vydala na koncert. Špatné nalazení mě postupně opouštělo s tím, jak vlak vyjížděl z města a zbytek divných nálad opadal cestou do kostela. Najedou jsem se ocitla na faře a pak před otázkou: Nechceš si s náma zazpívat? Nikdy jsem nezpívala jinde než u ohně nebo pro radost kdykoliv mě napadne. Stála jsem ve sboru a při pohledu do not mě neustále napadalo, co budu proboha zpívat, když ani nepoznám, který tón svého hlasu ke které notě přiřadit.
Byla to nejkrásnější Česká mše vánoční mého života. V pasážích sólistů jsem bloudila pohledem po narvaném dýšinském kostele, v tu chvíli jsem nechápala, jak může někomu stačit jenom poslouchat. Ten večer se pak ještě hodně zpívalo a domů jsem se vrátila až na Štědrý den. Nejlepší začátek vánočních svátků, jaký bych si ani nedokázala představit. Sdílení chvil s lidmi, se kterými mi pojí většinou jen ta chvíle. Ale s některými i mnohem víc. Přátelství.

Stojím u malého rybníčku uprostřed stráně. Oloupávám stébla sítiny a jejich pórovitý bílý vnitřek pouštím po vodě, zatímco nebe svítí tak křiklavou světle modrou barvou, že z ní při delším pohledu bolí za očima. Přemýšlím o plynutí, protože ten den jsem už několikrát narazila na ve svých úvahách na zavřené dveře, kdykoliv jsem se dotkla tématu vyššího smyslu. Stejně jako včera a předevčírem. Nechávám vyšší smysl být a těším se z vlnek na hladině.

Přivodila jsem si těžkou intoxikaci pohádkami (průměrně dvě denně) a vlivem ní na mě přišly překvapivé úvahy. O lásce, pravdě a rodině. Nevím, jak z toho kolotoče myšlenek ven. Čtu farmakologii a Cílka a do noci píšu. Pouštím si před spaním Zrní za účelem odpojení ozubených koleček mysli od ozubených koleček reality, jinak to totiž nejde.

Jdu po okraji pole se zmrzlým ozimem a mraky nad hlavou jsou jako teplá vlněná deka. V lese nad hájovnou se kus mraku propadá o úroveň níž a dál pluje k severozápadu spolu s ostatními, připomíná kýl lodi při pohledu zespoda. Žijeme na dně moře a mraky jsou hladina. Co je dnes nad ní?

Probudím se do polospánku a i se zavřenýma očima cítím, že mě můj milý pozoruje. Jistota trvá jenom krátce, protože zase usnu dřív, než se stačím přetočit na druhý bok.

Stojím v zámeckém parku opřená o obrovský platan s oloupanou kůrou. Takový platan má vlastně pořád lupénku. Koukám nahoru, neuspořádaná splěť černých siluet dělí popelavě šedé nebe na spoustu drobounkých faset a mezi nimi visí černé kuličky platanových plodů. Někdo zavolá jako páv naříkající nad svou marnou nádherou. Nikdy mě siluety opadaných stromů tolik nefascinovaly.

Stojíme uprostřed mostu a houpeme se v kolenou. Lana pruží a kluci vykládají o rezonujících mostech. Evča mlčí a přikyvuje, ale ví o tom své.

Ležíme v posteli, spolu a přitom každý zvlášť, a nekonečně dlouho si povídáme. Noc je šedavě městská. V bezčasí je nekonečno velice blízko.