Rok v knihách - 2024

Zpětně jsem měla pocit, že jsem loni skoro nečetla...je zajímavé, kolik čtení se dá napasovat do jedné delší dovolené a každodenních cest městskou hromadnou dopravou. 

Tak pojďme na to. 

Matthew Perry: Přátelé, lásky a ten ohromný průšvih. Silný příběh a zároveň jedna z nejlepších knih o závislosti, kterou jsem kdy četla. Matthew Perry, inteligentní, kreativní a pak i bohatý člověk na svém příběhu velmi poučeně ukazuje, že závislost je strašná nemoc, která se vrací i přes obrovskou snahu a finance, které do léčby investoval. 

Terry Pratchett: Stráže! Stráže! + Muži ve zbrani + Hrrr na ně!. Čtení na dlouhé cesty a ležení na thajských plážích. Sam Elánius zaručuje dobrou zábavu!

Thomas Moore: Osobní náboženství. Můj oblíbený Thomas Moore navrhuje, jak si vytvořit svou osobní spiritualitu. Asi si to budu muset přečíst ještě jednou, četla jsem na cestách, přišlo mi to v tu chvíli super, ale přijde mi, že si z toho nepamatuju tolik, kolik by si na myšlenky tak bohatá kniha zasloužila. 

Irvin D. Yalom: Léčba Schopenhauerem. Klasika psychoterapeutické beletrie. Óda na skupinovou terapii, hezky popsaná skupinová dynamika a navíc jsem se dozvěděla dost věcí o Schopenhauerovi, o kterém jsem dosud nevěděla nic. 

Jakub Stanjura: Srpny. Knížku přinesla kolegyně do služby, přečetla jsem ji během jednoho odpoledne. Dobře napsaný, tísnivý příběh o tom, jak je snadné ztratit svůj vlastní úhel pohledu na život. Také o gaslitghtingu. 

Caroline Crianza Perez: Neviditelné ženy. Důležitá kniha, která na tvrdých datech ukazuje, jak jsou ženy a informace o nich vynechávány z běžného života. Aneb jak píše autorka: člověk je muž, žena je odchylka. Ženy nejsou zastoupené v datech zdravotnických výzkumů, a proto teď s překvapením zjišťujeme, že na nás některé léky působí jinak než na muže, různé nemoci se u nás projevují jinak, ale na medicíně se o tom neučí. Autorka píše o všech oblastech života včetně designu věcí, prostředí domů a měst, které jsou nakloněnější mužům než ženám. Čtěte, šiřte dál, ať se informace dostanou ke všem. 

Oldřich Vinař: Léky pro duši. Psychiatr napsal knihu o tom, jak za socialismu probíhala psychiatrická léčba. Stylisticky je kniha pochybná, odborně spíše zastaralá, ale mě přišla jako skvělý vhled do fungování zdravotnictví, psychiatrie a společnosti za socialismu. Bavilo mě ji číst, i když odborně jsem s autorem většinu času nesouhlasila. 

Eva Weissweilervá: Freudovi: Biografie jedné rodiny. Tak tohle bylo zajímavý. Cestou z Thajska jsme se zastavili na pár dní ve Vídni a tam navštívili Freudovo muzeum. S Freudem mám dlouhodobě problém, na něm i jeho teorii mi toho hodně vadí (zejména dogmatičnost), ale rozhodla jsem se, že zapracuju na tom, abych ho respektovala jako zakladatele oboru psychoterapie a génia, který objevil koncept nevědomí. Ve Freudově muzeu není moc věcí, protože většinu vybavení s sebou rodina vzala při emigraci do Londýna, kde jsou teď vystavené, ale něco tam je a spolu s poutavě vytvořenou expozicí a zajímavými texty nás to zabavilo na několik hodin. Po návštěvě muzea jsem zacítila jiskřičku sympatie s Freudem, ale hlavně mě zaujala jeho nejmladší dcera Anna, dětská psychoanalytička, o které jsem vůbec nic nevěděla. Googlila jsem, kde si o ní něco přečíst, a našla jsem tuhle knihu. Objednala ji na Trhknih.cz a pustila se do ní. Bylo to hodně zajímavé čtení o životě Freudových jako rodiny, o životě židů v Rakousku, o dění za války...nicméně po ní vnímám Freuda hlavně jako člověka, kterej je mi vrcholně nesympatickej. 

Stephen King: Psaní: Memoáry o řemesle. Baví mě číst, jak různí lidé uvažují o tom, co dělají, a tohle mě bavilo. Trochu autobiografie, trochu učebnice psaní. 

Oliver Burkeman: Čtyři tisíce týdnů. Knihu jsem si půjčila od kolegy. Při čtení mě bavila, ale teď zpětně nejsem schopná si vybavit nic konkrétnějšího co v ní bylo - kromě zjevného poselství, že náš čas na světě je omezený a proto si máme vybrat, čemu ho věnujeme. 

Dr. Pooja Lakshmin: Real Self Care. Kdežto tahle kniha mě bavila velmi. Praktická a důrazně napsaná. Hlavní myšlenkou je, že to, co nám je prodáváno jako "sebepéče" (např. wellness, jóga, kosmetické procedury) je falešná sebepéče, která jen konzumuje naše prostředky, ale nepřináší žádnou dlouhodobou pozitivní změnu. Skutečná sebepéče tkví v převzetí zodpovědnosti za svůj život a podniknutí určitých, často velmi nepříjemných kroků k tomu, aby ten život byl skutečně náš. Kdyby byla knížka dostupná česky, dávala bych ji jako povinnou četbu svým pacientkám. 

Dr. Emily Oster: Expecting Better. To takhle jednou profesorka ekonomie otěhotněla a zjistila, že o tom, co se v těhotenství má a nesmí koluje spousta fám, a to i mezi odbornou veřejností. Proto projela odborné články, udělala analýzy a výsledkem je tahle kniha. Autorka podává informace o rizicích a benefitech - nedoporučuje žádné chování, jen informuje. Říká, že podstatou ekonomického rozhodování je mít informace a podle nich se rozhodnout na základě svých hodnot a životní situace. Pro někoho je riziko 0,5% zanedbatelné a nebude se jím zabývat, pro někoho je zásadní a podnikne kroky k tomu, aby mu předešel. A to je skvělá myšlenka, kterou si odnáším do vlastní praxe. Knížka mi přišla velmi praktická, zbavila mě mnoha nejistot, zodpověděla otázky. Pokud čtete anglicky, velmi doporučuji.