Inkubace

...aneb sbírka chatrných výmluv, proč jsem celý rok nic nenapsala. 

Přijde mi, že můj život je z hlediska vnějších událostí i vnitřního života poslední dobou, já nevím, nudný?Nenudím se, baví mě to co dělám, ale nemám skoro žádný problém sama se sebou. To je pro mě novinka. Jsem ráda, že roky terapeutické práce všeho druhu přinesly své ovoce. Vnitřní konflikty byly ale generátorem přetlaku (čti úzkosti), který ve mně vytvářel potřebu psát. Pořád mám vnitřní konflikty, ale už nestačí na to, aby mě samy o sobě rozpohybovaly. Začínám se učit pohybovat životem protože chci, protože mi dává něco smysl, ne proto, že musím, potřebuju, nemůžu jinak. Zvláštní. Jsem zvědavá, jak dlouho to potrvá. 

Taky jsem se rozhodla, že se nebudu stresovat z počasí. 

Tohle jsem napsala na začátku jara, krátce po návratu z dovolené v Thajsku. 

V následujících týdnech jsme po skoro roce a půl neúspěšné snahy otěhotnět začali chodit do centra asistované reprodukce. Všechny předběžné výsledky naznačovaly, že jsme úplně zdraví. Na jednom ultrazvuku doktor odhalil, že mám v děloze polypy, takže jsem šla na malou operaci, kde mi je odstranili. Nestěžuju si. Tak dobře jako po propofolu jsem se dlouho nevyspala. Následně doktor začal trochu tlačit na to, abychom už šli co nejdřív na inseminaci...byla jsem rozhodnutá ho na pár měsíců vyghostovat, protože mi ten tlak přišel nepříjemný.

Pak jsem si zlomila svinskou malou kostičku v chodidle. Šla jsem na balkon, ještě tam něco pouklízet, než vyrazíme na procházku. Místo do Botanické zahrady jsme jeli na Bulovku, odkud jsem se vrátila s berlema a sádrou pod koleno. Pohyb o francouzských holích byl náročnej. První dny jsem se budila z toho, jak mě bolely namožený ruce, ale nějak jsem si nedokázala odůvodnit, že bych měla zůstat na neschopence, když pracuju hlavou a ta je v pořádku. Sádru jsem měla na pět týdnů, o kterých jsem si na začátku myslela, že budou nekonečné, ale pak utekly docela rychle. Rozhodně dost rychle na to, abych nestihla přečíst žádnou anglicky psanou odbornou literaturu, kterou jsem si předsevzala přečíst. Zase jsem se ale docela pustila do pletení.

Než jsem stihla nohu pořádně rozchodit, otěhotněla jsem. Operace a gynekologická fyzioterapie, na kterou jsem chodila, přinesly své ovoce. Zpočátku mi to přišlo jako zhola nemožná věc, po roce a půl že by se to najednou podařilo? Bolelo mě břicho. Špinila jsem. Při každé návštěvě toalety jsem nutkavě kontrolovala, jestli nekrvácím víc. Potom jsem dostala progresteron a špinění přestalo. Kolem 8. týdne jsem už docela věřila tomu, že to vyjde.

V prvním trimestru jsem byla unavená a rozbrečela mě každá blbost. Někdy v létě jsme byli v kině na Vlnách a to mě úplně rozsekalo, od té doby jsem si dávala pozor, na co se koukám a co poslouchám, protože se mi s těhotenstvím zjevně dost oslabil filtr toho, co k sobě pustím. Úplnou náhodou se mi podařilo narazit na kolegyni, která by chtěla jít místo mě do ambulance. Hezky jsem si to plánovala, jak klidně dodriftuju do konce roku. Ve druhém trimestru jsem se cítila dobře, psychicky vyrovnaně jako nikdy. 

Dříve toho roku jsem dostala příležitost dělat lektorku v psychoterapeutickém výcviku, což byl můj velký sen. Domluvili jsme se, že se domluvíme, a celá záležitost na několik měsíců usnula. Myslela jsem si, že šlo spíše o nabídku s perspektivou pár let čekání, proto mě překvapilo, když se mi na konci léta garant výcviku ozval a začal plánovat, že bychom mohli v příštím roce začít. Ok, říkala jsem si, bude to zajímavý program na mateřskou. Na konci září věci nabraly rychlý spád. Něco se stalo mezi lektory ve skupině, která měla začínat tento rok, takže bylo potřeba skupinu převzít. Termín prvního setkání byl za míň než měsíc. Narychlo jsme dali dohromady lektorskou skupinu, následujících několik týdnů jsem kromě práce neřešila nic moc jiného než výcvik a v půlce října jsme zahajovali výcvikový běh. Uf. 

Pak se někam poděl listopad, kdy už jsem měla práce plný brejle a teď jsem tady, v prosinci, ve 35. týdnu těhotenství, ukončuju dlouholeté terapeutické vztahy s klienty a předávám ordinaci kolegyni, která už k nám nastoupila. Poslední dny na mě začíná doléhat fyzická stránka 3. trimestru. Ještě 1. prosince jsem zvládla prolézat celý den neshůdným lesním terénem a hledat dřevokazé houby a teď už se vleču jako svoje babička, protože se mi skřípnul nerv v kříži. Mravenčí mi ruce a do schodů funím. 

1.1. nastupuju na mateřskou a týden poté potřebuju odvést výcvikové setkání. Čekám, že ten další rok bude ještě zábavnější než tenhle, i když asi jiným způsobem.