Y2K - noční jízda nostalgií

Vzpomínám na to, co už jsem zažila. 

(obrazový doprovod - fotky z poslední doby)

11. září 2001 jsem byla na základce. Pamatuju si to ráno, když jsme v ranním vysílání ČT, které jsme sledovali u snídaně, viděli, jak letadla narazila do věží World Trade Center. Jak máma říkala, že si za to Američani můžou sami, protože se serou do věcí, do kterých jim nic není. A jak jsme pak ve škole drželi smutek a zástupkyně ředitele nám ve školním rozhlasu vysvětlovala podrobnosti té tragédie . Taky si pamatuju, jak jsme se měli asi ve třetí třídě naučit členy vlády a naši všechny neznali...a já jsem si říkala - jak to můžou nevidět, vždyť je to tak důležitý!!! Viděno z pohledu dneška - byli  fakt dobří, že i bez internetu znali aspoň někoho. 

Na základce jsem se cítila hodně sama, občas mě šikanovaly spolužačky a já jsem byla dost nemocná. Moc jsem vztahy neuměla. V první třídě mi operovali nohu, možná to mohl být zhoubný nádor, ale nebyl. Pak jsem hodně somatizovala, bolelo mě břicho, hlava, měla jsem křivý záda a nohy plné bradavic, pořád jsem chodila po různých vyšetřeních, vnímala jsem, jak je z toho máma unavená a otrávená, jaká je se mnou práce, jaké jsem obtížné dítě. Na své dětství vzpomínám hlavně jako na dobu, kdy se mě pořád někdo snažil k něčemu natlačit a od jiných věcí zase odstrašit, celé to bylo prodchnuté takovou divnou hrůzou, že když nebudu poctivá ve škole a důsledně dělat kroužky (což důsledně moc nešlo, protože jsem byla malej šílenec s ADHD), tak se nevyhnutelně zvrhnu a špatně skončím. Mám i hezký vzpomínky, které se ale vynořují až poslední dobou. Až později jsem zjistila, že máma se v té době léčila s depresí a fakt to pro ni muselo být hodně náročné, na druhou stranu ale asi její deprese do všeho jen přilévala beznaděj.

 

V roce 2002 jsem se dostala na gympl. Pro mě úleva od zbytečného puntičkářství základní školy a hlídání na každém kroku. Začala jsem jezdit autobusem sama přes celé město. Našla jsem si kamarádky. Máma pracovala v knihovně, kam jsem často po škole chodila a četla jsem si tam dívčí časopisy (i když bych to nepřiznala). O prázdninách 2004 jsem si na diskotéku na svým prvním táboře půjčila od kamarádky bokový džíny se třpytkama a plastový kruhový náušnice, co jsem po nich hrozně toužila. Třpytky všude. Teď je to tady všechno zas. Krátký trika, co jsem tehdy nemohla nosit, protože by mi údajně nastydly ledviny. Bokový kalhoty, grafický linky a třpytky. Cítím se divně, že jsem na vlastní život zažila jeden fashion cyklus. Ráda bych vás teď oblažila fotografií sebe, jak nosím některý z těch výše zmíněných divných trendů, ale už jsem taky dost zkušená na to abych věděla, že to, že se něco nosí neznamená, že to musím nosit i já. Takže crop top ano, ale přes šaty. Třpytivý líčení - shut up and take my money!

Ty dívčí časopisy jsem četla taky proto, že jsem moc nevěděla, kam se vrtnout. V dětství jsem schroustala všechny encyklopedie o přírodě, které v knihovně byly, ale na přechodu z dětské do dospělé sekce knihovny jsem se zasekla. V dospělém nebyly knihy tak jasně vymezené, obsahovaly spoustu odborných výrazů a já jsem moc nevěděla, jak začít a kam se dát. Možná tahle nejistota jen předznamenávala přicházející období, kdy jsem (přirozeně) řešila hlavně sama sebe a svoje místo na světě a byla jsem z toho všeho dost nešťastná. Chodili jsme s Michalem na dlouhý procházky po okolí, jezdili na Eurorebus a vědomostní olympiády a já jsem se snažila pochopit, co to všechno znamená. Zase až v poslední době jsem si vzpomněla, že na nižším gymplu jsem se měla vlastně fakt hezky. Už jsem byla docela samostatná, ve škole jsme s holkama háčkovaly a pletly náramky, blbli jsme, život byl fajn. Postupně ale přišly taneční, který pro mě byly dost hrozná zkušenost, pamatuju si hlavně dotyky těch umělých a škrábavých látek, ze kterých byly naše šaty a totálně polyesterový obleky a zpocený ruce kluků, se kterými jsem tancovala. Lidi spolu začínali chodit a já jsem začínala být víc a víc v háji. 

V roce 2008 se všude mluvilo o krizi (zase Američani a jejich nenasytnost, chápete), ale já jsem žádnou krizi neregistrovala, protože mi bylo 17 a měla jsem dost práce sama se sebou. Přibližně v té době jsem si založila tenhle blog, z prvních příspěvků si můžete udělat celkem obrázek, co jsem řešila a jakej byl můj zájem o svět. Psala jsem výkřiky do tmy, zprávy o svém zoufalství, které nikdo neviděl. Ve skutečnosti jsem tak marná nebyla, s tátou jsme si hodně povídali o tom, co se ve světe děje. Táta dělal na vojně výzbrojního důstojníka a zajímal se o 2. světovou válku a dalších konflikty. Taky jsem věděla, že máma nebyla moc nadšená z vývoje Česka po sametové revoluci. Pohybovala se mezi pólem, že za komunismu se žilo líp, když člověk držel hubu a krok (ble.) a tím, že Havel to posral, když komunistickou stranu nezakázal. Postupně jsem ale zjistila, že nešlo o komunismus jako takový, co se jí na minulosti líbilo, ale o zdánlivou jednoduchost světa, kterou totalitní režim navozoval. Některá dilemata za lidi uměle vyřešil a spoustu lidí a pohledů na svět, které nezapadaly do oficiální ideologie prostě uklidil tam, kde nebyli vidět a slyšet. 

Jenže v době, kdy mi bylo 17, jsem mířila do svého největšího depresivního propadu, moje budoucnost mi přišla pořád beznadějnější, až jakoby úplně zmizela, a štvalo mě vpodstatě všechno, co jsem v životě měla. Svůj - velmi úspěšný - rok 2010, kdy jsem skončila 3. v národním kole biologické olympiády, pak jsem se kvalifikovala na mezinárodní BiO, tak jako bokem jsem odmaturovala, dostala se na medicínu, z mezinárodní olympiády v Koreji přivezla stříbrnou medaili a začala studovat medicínu jsem prožila v nějakém zvláštním transu, kdy jsem se zároveň cítila úplně marná a neschopná, skoro jsem nespala, protože jsem pro úzkosti nemohla, ale taky jsem dělala hrozný hovadiny a pařila jsem úplně do mrtva, abych vůbec cítila, že žiju. Měla jsem pocit, že to je moje poslední šance na to si něco užít. Taky jsem se na zimu propadla do bezútěšného stavu, kdy jsem se je ploužila ulicemi, cítila se sama, v hlavě mi nepřetržitě jely myšlenky a pokračovala jsem dál jenom z hrůzy, co by se stalo, kdybych zastavila. 

Od té doby už bylo všechno jenom lepší.

Říkám si, jak to tak píšu, proč si většinu svého života pamatuju s takovou nepříjemnou pachutí úzkosti a nedostatečnosti. Zvenku viděno se mi dařilo, měla jsem úspěchy. Skoro mi přijde, že po každém úspěchu máma vyvíjela větší a větší nátlak na to mě rychle nacpat zpátky do každodenního života, za každou cenu, s přehnaným důrazem na práci v domácnosti, abych si moc nezvykla žít mimo domov, abych třeba náhodou nezpychla a nechtěla odejít, abych věděla, kde je moje místo. Úspěch je třeba přejít a moc i ho nevšímat. Důležitý bylo se soustředit hlavně na to, co se nedaří a co je problém. Neochota mojí mámy a babičky se vyrovnat s tím, že realita neodpovídá jejich představám (které byly často úplně, ale úplně mimo reálné možnosti všech zúčastněných) a taková nepříjemná zatvrzelost v trvání na svém neumožňovala radovat se ani žít lehce. I radost byla vždycky na sílu. Ke každému důvodu ke spokojenosti se vždycky našlo tisíc věcí, na které se dalo stěžovat. 

A tak se až teď učím vyprávět si sama svoje dětství a dospívání jinak. Tak, že chyba nebyla vždycky jen ve mně, že spousta zážitků, se kterými máma nesouhlasila, byly vlastně super, a že i když jsem vyrůstala v úplné rodině v baráčku na předměstí, emoční zabezpečení a kompetence mojí rodiny nebyly nic moc a the struggle was real. Je mi líto, v jaký atmosféře se odehrávalo moje a bráchovo dětství a dospívání a nechci se tvářit, že je naše vina, že jsme si to neužívali. Jenže už taky vidím, že to není celý příběh. Přes to základní zklamání, že i kdybych byla dokonalá, doma na mě vždycky něco najdou, jsem měla štěstí na lidi. Měla jsem zážitky toho, že mě někdo vidí a slyší takovou, jaká jsem a co potřebuju. Tátovi v tomhle povídání moc prostoru nedávám, protože ve stěžovacím pamfletu si mnoho místa nevydobyl. Myslím, že díky němu mě všechna ta negativita a nároky mojí mámy, kterými jsem se cítila zaplavená, úplně neudolaly. 

Jak jsem dřív hodně četla, věděla jsem dost o nostalgii, aniž bych měla možnost ji zažít. Nedávno jsme s holkama z gymplu, se kterými máme občas se scházející spolek KOSOČTVEREČEK (původně jsme byly Pentagram, ale jedna z nás se odrodila těsně po gymplu) zjistily, že už se známe víc než 20 let. Vzpomínaly jsme na naše zážitky s láskou a humorem a mě napadlo, že ač jsem měla často sklon vidět nostalgii jako slabost a symptom prázdnoty života, může být i laskavá a zábavná. Dáváme ocenění příjemně prožitým chvílím tím, že na ně vzpomínáme. 

Vidět sebe a svý kamarády, jak se měníme na dospělý lidi, je trochu strašidelný, ale taky uspokojivý. Mám z nás radost, že jsme přežili, že jsme se neztratili. Oslavujeme navzájem svoje životní kroky a truchlíme nad ztrátami, ale někdy mi chybí ta sveřepost, se kterou jsme si mysleli, že víme jak to v životě je. Teď už to není zdaleka tak jasný a v životě vidím o mnoho víc odstínů na škále mezi dobrým a špatným, lidi s černobílým viděním světa mě popouzejí, ale stejně občas na chvíli podlehnu představě, že dřív to bylo snazší. Moje sebeúcta byla sice mnohem slabší, ale zakotvená v mnohem nevývratnějších přesvědčeních. Musím si aktivně vzpomínat na to, jak moc slabá byla a i když jsem ve zpětném pohledu měla třeba míň práce a povinností a víc energie, měla jsem taky míň svobody a celkově to vůbec nebylo lehčí. 

Minulý týden ke mně do ambulance přišla moje spolužačka z gymplu a kromě práce jsme trochu drbaly lidi, co známe. D. je dost posedlá představou úspěchu a sama sebe vidí jako ne moc úspěšnou, i když mě přijde, že to, co dokázala je vzhledem k prostředí, ze kterého vzešla, úplně megaúspěch. Popřála mi k pěkný kariéře. Mě to trochu zarazilo, protože by mě nenapadlo o sobě přemýšlet jako o extra úspěšným nebo aspirujícím člověku - koneckonců jedna moje kamarádka je předsedkyně spolku Mladých psychiatrů, kamarád píše knížky a podniká, další spolužačka pracuje na úřadu vlády a lítá do Bruselu častěji než já jezdím do Brna na výcvik. A tak dále. Pomohla mi líp si uvědomit sociální bublinu, ve které žiju, a jednu významnou změnu, která se ve mně udála. Většinu života jsem se cítila jako outsider, který je již z podstaty svého zaměření, povahy a původu předurčený k utrpení. A tak se už necítím.