Trochu bizár, ale bez něj to není ono




Sedím na terase pronajatého bytu v Brně s výhledem na Špilberk. Piju vodu ze džbánku, protože víno mi už došlo a piva jsem vypila u stánků na Svoboďáku dost. Stmívá se, je 27°C a ráno mě v 5 vzbudí tramvaje a protivní hluční holubi na střeše. Měla bych jít spát, ale venku konečně začíná být teplota k žití, takže to asi nevyjde. Je mi fajn. Jsem v Brně zase na výcviku. Těžko se mi vyjadřuje, jak to v tuhle chvíli s psychoterapii mám, ale je mi jasný, že svoji původní představu, jak bych měla vypadat jako terapeutka (tj. klidná, důstojná a slušně sedící) už těžko naplním. Čím víc jsem svá, tím míň v klidu jsem. Pocitově držím pohromadě, naštěstí, ale to co říkám, mi nedává moc smysl. Tělu věřím víc než tomu, co vykládám. 

Brno je moje prázdninový město. Pokaždé, když tu jsem, zažívám proměnu sebe sama. Hlavně se oddávám psychoterapii a společenskému životu pod vlivem alkoholu. Mluvím jako smyslů zbavená, ale nezdá se mi, že by to někomu z mých kolegů vadilo. Lidi v ulicích na mě působí, jako by každý večer slavili život. V Praze jsou napjatí a řeší práci. V pondělí jsem se prošla kolem Novomlýnských nádrží a Pálavou. Přemýšlím o možnostech abstinence na Jižní Moravě. Myslím, že jsou minimální.



Předminulý víkend jsme jeli s Ondrou na víkend do Mostu. Čas tam pro mě plynul jinak, pomalu jako teče med. Líbilo se mi trávit čas ve městě, které nepočítá s turisty a nesnaží se jim nic prodat. V hotelu s námi bydlelo několik německých dělníků a všude byla spousta prostoru, který neměl kdo zaplnit. Esteticky mi vyhovují ideje architektury 70. let a až kouzelně na mě působí její tragická realita - krásně to páni architekti vymysleli, ale nenašlo se dost socialistických občanů, aby jejich vizi přivedli v život. Dlažbou na velkoryse projektovaných náměstích prorůstá tráva a panely se drolí. 
Na kopci ale mají super minipivovar a na zdejším rozsáhlém hřbitově jsme objevili skutečně bohatou sbírku netřesků, které ještě nemáme. Pořád mi nejde pochopit, že tu kvůli uhlí zbourali středověké město. Je pravda, že jsme v lockdownu koukali na MOST! i na Svět pod hlavou, ale panelové krajiny mám v sobě uložené už od mala. Vyrostla jsem v domku na kraji sídliště, ale chodila jsem do panelové školy a moje kamarádky bydlely v paneláku. Máminy kamarádky ze střední žily v podkrušnohoří a z výletů ta nimi si pamatuju pichlavou trávu a břízy na sídlištích a letní bezčasí, které tam panovalo před 20 lety stejně jako teď.  

V Brně jsem to tentokrát pojala ve velkém stylu. Bydlím v mezonetovém bytě s původním meziválečným dřevěným obložením a střešní terasou. Zkusila jsem balení ve stylu Capsule wardrobe...líbí se mi, že nemusím tolik řešit, co přesně si obleču. Objednala jsem se poprvé v životě na manikúru a z výsledku jsem nadšená. Zatímco návštěvy kadeřnictví mě úplně nenadchly, manikúru si asi budu chtít v životě nechat. Až do tohoto týdne mě nenapadlo, že se mi moje nehty budou tak líbit. Mám svoje ruce ráda, ale dlouho mi bylo trochu trapně za jejich velikost - snubní prsten mám velikosti 62 a sterilní rukavice potřebuju stejné velikosti, jako statní chirurgové (7,5-8). Ruce kamarádek, které jsou drobnější, vedle mých působí jako dětské. S delšími rudými nehty se mi ale moje ruce moc líbí. 



Vnitřně se srovnávám se změnami, které teprve přijdou. Po půl roce stráveném na Bulovce je mi Bohnické dění celkem protivné. Půjdu víc do ambulance, ale nemám tušení, čím zaplním celou pracovní dobu. Ale nevadí mi to, naopak - poprvé po měsících cítím zvědavost, co přinese budoucnost a napadá mě spousta plánů, které bych chtěla zrealizovat. V létě ale budu dělat nezbytně nutnou práci, budu žít jako by léto nemělo skončit a pak uvidím. Zasela jsem spoustu bazalky, ke které mě to letos táhne. Pojedeme na Sicílii. Jak jsem se celkově rozpohybovala, cítím zase naději, že stihnu splnit všechny studijní povinnosti, skončit základní část výcviku, odatestovat a osvobodit se tím od systémů vzdělávání. Ve 30 letech, prosím pěkně! 

Když na kostelních hodinách odbila jedenáctá, rozplakala mě báseň, kterou jsem četla na internetu. Brečela jsem zatímco jsem snášela nádobí z terasy po příkrých schodech do kuchyňky a oči mě pálily z toho, jak slzy rozpustily pot a pleťový olej a společně mi natekly zpět do očí.

What time will you be home?

Komentáře

  1. Mně strašně pomohlo, když jsem se od představy důstojné, klidné a hlavně vše znalé terapeutky osvobodila. Nějak jsem postupně zjistila, že pacienti profitují daleko víc, když jsem svá. Akční, emotivní, někdy trošku ironická... Asi záleží na tom, jestli nám na pacientech záleží. A to nám uvěří možná spíš, když jsme i jinak autentické a své. Ale trvalo mi to teda skoro 15 let, se k tomuto vědecky nepodloženému názoru propracovat a nebát se ho praktikovat.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky