Koniklece

 Viděla jsem poprvé koniklece na přírodních lokalitách. Nedokázala jsem si úplně představit, jaké budou, na jakých místech rostou...znám je jenom ze zahrad. Přijeli jsme autem, kousek popošli k "přírodní památce". Kopeček mezi polem a loukou, kde mezi bochníčky po zimně proschlo trávy rašily květy konikleců. Jako by nic. 

Navštívili jsme dvě místa a překvapilo mě, že na každém rostly úplně jiné koniklece. Na prvním (Klučov) byly vyšší rostliny s tmavě bordó květy, které připomínaly převislé zvonky. Působily na mě stydlivě, skromně, opatrně. To na druhém kopci (Trnava u Třebíče) se koniklece vůbec nestyděly, koukaly rozvinutými květy k obloze a rostly v trsech. Květy přecházely od světle růžové přes světle fialovou až k modré. Koniklece na obou místech byly nádherné, působily na mě jako zjevení z jiného světa. A jsou tak měkké a hebké na dotyk! Nechtěl by někdo vyrobit plyšový koniklec?

Když jsem se konečně rozhodla, že z množství svých zálib se teď budu víc věnovat focení, začaly mi stávkovat oba foťáky, takže jsem všechno fotila na mobil (který jsem si ale vybírala s přihlédnutím ke kvalitě fotoaparátu, takže dobrý). Nikdy nevím, jestli mám tyhle zádrhele na cestě k cíli brát jako výzvu nebo jako znamení, že jsem si vybrala špatnou cestu. Je mi jasný, že je na mě, co si vyberu, a vybírám si v naprosté většině případů, že je to jen drobná překážka nebo výzva, ale znejišťuje mě to uvažování, jestli jsem si náhodou neměla vybrat jinak. 

Naštěstí mým foťákům nebylo nic vážného. Bála jsem se, že se analogovému rozbil expozimetr, ale jen mu došly baterky. A digitální se nekamarádil s paměťovou kartou. S tou kartou byly odjakživa problémy, proto se taky jmenuje Kverulant. Současný problém je ten, že když nechám kartu delší dobu zapojenou v Macu, foťák na ni nechce zapisovat, dokud ji nezformátuju v počítači, co běží na Windows. Pch!

Soudtrack: z Pulp Fiction