Únava a změny


Od doby, co mi skončila oficiální covidová izolace, se nemůžu dostat do svého tempa. Naštěstí chodím na stáž na Bulovkou, takže nepotřebuju podávat žádné pracovní výkony. Intenzivně vzpomínám na studium medicíny, protože náplň stáže spočívá hlavně v okukování práce jiných a postávání u stěny, případně uhýbání sestřičkám. Povídám si s ostatními stážisty a domů chodím zpravidla před polednem. Moje hyperaktivní představivost vymýšlí, co všechno bych mohla vytvořit, ale žádné další části mé bytosti se do tvoření nechce. A i ta představivost je taková unavená a povadlá. Nemám sílu ani na velké uklízení a zbývá mi víc bdělého času než energie k jeho vyplnění. 

Těžko se smiřuju s tím, že potřebuju hodně odpočinku. Přepadají mě výčitky, že nevyužívám volný čas, který mám, aktivně, produktivně. Ale výčitky postupně slábnou a utichají. Šedavé dny beze světla se slily do času, kdy můžou doběhnout nějaké procesy uvnitř mě. Cítím, že se blížím k dalšímu zlomovému bodu v životě, potřebuju si v sobě leccos uzavřít. Nejde o žádné nadpřirozené tušení - letos mi bude třicet a když to vyjde, budu na podzim atestovat. Po atestaci už nebudu vázaná prací v nemocnici na plný úvazek, je to pro mě takový milník, který si představuju jako záchytný bod ve hře Chcete být milionářem. Jen místo o peníze se tady hraje o kompetence k výkonu povolání. 


Oblíbeným kouskem uplynulých měsíců se pro mě stalo černé tričko s nápisem Stay Negative z Bohempie. Koupila jsem si ho na podzim a Covidem jsem se nakazila ještě než mi stačilo dorazit. Zjistila jsem, že jako motto mého depresivního ladění funguje stejně dobře. Cítím se vyhořelá a vyhaslá, ale nepíšu to abych vzbudila vaši lítost. Nechci, aby mě někdo povzbuzoval nebo léčil. Nedivím se ani, že jsem na tom jak jsem. To, jak jsem zvyklá v práci fungovat, stále s plným nasazením, ani k ničemu jinému vést nemohlo. Nepotřebuju zachránit, ale naučit se, jak pracovat a žít ohleduplněji ke svým zdrojům. 

Před Vánoci mě povolali zpátky do Bohnic na záskok, moc jsem se necítila na práci na dalším oddělení, ale chtěla jsem to udělat jako vždycky - hrábnout do zásob energie, odvést práci a pak se z toho někde vyspat. Vyděsilo mě, že už žádné zásoby energie nemám. Několik dní jsem probrečela. Dala jsem prostor svému zoufalství. Začala jsem řešit s vedením nemocnice, co se mnou mají za záměry a kdy půjdu k atestaci. Leccos se vyjasnilo. 

Je mi jasný, že musím postupně zase nabrat energii (ale sere mě to).


Prodala jsem spoustu svého oblečení. Probrala jsem fotky a nechala natisknout další pohledy. S Ondrou si povídáme u večeře a o víkendech jezdíme za rodinami. Mým nejambicioznějším projektem je úklid stolu a židle - když zvládnu roztřídit haldy knih, papírů a oblečení a najít pro ně místo, bude místo i pro mě u stolu. Hraju solitaire a poslouchám Leonarda Cohena. 

Třeba tady:


Komentáře

  1. Milá Jitko,
    moc ráda čtu Váš milý a upřímný blog. Vůbec se nedivím, že jste na tom tak jak jste. Obdivuji Vás, že v téhle době dokážete byť jen "jako stážista" v prostředí, kde se řeší psychologie. Mám dojem, že se o nás všechny pokouší NICOTA a není divu, že pomalu nemáme kde brát. Sama vím nejlíp, že utěšování nepomáhá, člověk se ve finále stejně musí prokousat vším sám. Jen Vás obyčejně chápu. Moc přeji, aby nám tahle cesta na horské dráze nahoru - dolů přinášela míň a míň strmých vzestupů a pádů. Objetí z historicky nejhoršího karlovarského kraje Vám posílá Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hanko, řekla bych že nicota je dobrý výraz. Nic konkrétního v dohledu, naděje nic moc. Pokaždé když otevřu zprávy tak se mi udělá nevolno z toho, co jsou ti šašci v našem vedení schopní vymyslet za absurdity. Jak by řekla moje máma: kde brát a nekrást? Jsem ráda, že nemůžou zakázat oběh země kolem slunce, takže světla bude přibývat. Na to se těším.

      Vymazat
  2. Jitko, na té fotce vypadáš, že ještě nemáš ani občanku:) Jinak mám stejný cíl. Uklidit si stůl. Včera jsem tam náhodou objevila zdravotní kartu toho mladšího, kterou jsme měli odevzdat nové doktorce. Kdo ví, co tam ještě najdu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeju ti úspěšné objevování ztracených věcí! :) připomněla jsi mi, že v Praze pořád nemám praktika, což nechávám dočasně u ledu, ale mohla bych se po nějakém poohlédnout...
      Možná proto po mě v Lidlu tu občanku pořád chtějí, když kupuju víno s velocipedem na etiketě

      Vymazat
  3. Ta fotka s koňem-velká krása!P.

    OdpovědětVymazat
  4. Mila Jitko, jak ja Vam rozumim. Unava je verna spolecnice zacinajiciho lekare, olovo v nohach vata v hlave, sucho v krku. Uklid jako vystup na Mount Everest. Pocit, ze to zvladnete, protoze vite, jak se veci zvladaji. Vydrzte, az odatestujete, muze si snizit pracovni uvazek , budete se moct vyspat odpocinout si a vyjde zase slunce!
    Zdravi S

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za naději, že to potom bude lepší. Nedokážu si představit, že bych dlouhodobě pracovala na plné úvazek v nemocnici, v tom není prostor pro život

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky