Maraton mezi úsvity a soumraky

Když jdu za šera bez větších emocí domů z práce, představuji si, že v podobném nastavení běhají své závody maratonci. V klidu, technicky, s výkonem nastaveným na prostřední hodnotu. Cíl není v dohledu, není na co se těšit než drobná potěšení obyčejného života. Ukáznila jsem se, zbytečně nenakupuji, dodržuji opatření, pravidelně cvičím a jím a balancuji mezi uspokojením, únavou a nudou. Začala jsem zase číst. Asi takhle dokážu běžet dlouho. Ale pořád se nějak nemůžu smířit s tím, že je to takový pořád stejný...

 

Nejsem Covid+, ale tu písničku nemůžu vyhnat z hlavy. Fotka je z východu slunce na Ronově letos v září.