Poštovní

Poslední roky jsem okouzlená možností poslat někomu vzkaz fyzicky, poštou. Jsem už dítě bezdrátové doby. Na nižším gymplu jsme ještě s kamarádkou visely hodiny na domácím telefonním přístroji a na vyšším už jsme celé noci prochatovaly přes gtalk. Emaily jsou příliš rychlé. Rychle přijdou, rychle odejdou a nezůstane z nich nic. 

Jako malé mi máma posílala na školku v přírodě pohledy a já potom z tábora koresponďáky. Od příbuzných nám každé Vánoce a Velikonoce přicházely pohledy, každý rok s úplně stejnými krátkými blahopřáními, a my jsme před Vánoci vždycky s mámou počítaly, komu budeme posíla pohled my a kolik jich tedy máme koupit. Potom  vzala svůj kapesní adresář a přepisovala adresy na pohlednice. Na základce jsme se jednou v hodině vlastivědy učili vyplňovat složenku. Šla jsem na naši sídlištní poštu a užasla nad výběrem barevných složenek. Přišlo mi zvláštní, že za takový cár papíru vám můžou vydat spoustu peněz. 

Milovala jsem lízání známek, ne že by mi lepidlo chutnalo, je takové divně zapšklé, ale přišlo mi geniální, že se známka nalízne a trvale se přilepí. Nejsem žádný fanatický poštovní nadšenec (Když se nadšencům do vlaků říká šotouš, tak jak se říká těm poštovním? Poštouš?) a sbírání známek mě nebralo.  

Tohle je stručný výčet mých dětských zkušeností s poštou; tohle a pravidelné stížnosti dospělých na zdražování známek. Mám přišla domů a pobouřeně sdělovala: Představ si, kolik teď stojí známka. Deset korun! Zloději to jsou! Pak to řekla v sobotu jako čerstvou novinku babičce a společně si zavzpomínaly na doby, kdy známka na pohled stála korunu padesát. 

Služeb pošty jsem hodně využívala, když jsem prodávala origami a posílala balíčky. Stát několikrát týdně frontu u přepážky ale není zdaleka tak elegantní a příjemné jako vhodit dopis do schránky. Stejné je to s vyzvedáváním balíčků. Letos jsem ve velké většině svých posílaných zásilek přešla na Zásilkovnu, která pro mě po letech vyplňování podacích lístků byla jako zjevení. Žádné vypisování, žádné fronty, žádné papírové doklady. S Poštou jsem ale měla minimum špatných zkušeností ve smyslu ztracených nebo poškozených zásilek a neřadím se do skupiny těch, kteří ji očerní při každé příležitosti. Jsem ochotná přehlížet nepružnost pomalu (ale přece!) se reformujícího státního podniku výměnou za schránku v každé vesnici a na každém rohu a malou pobočku v každé větší vesnici. 3

POHLEDY

Když jsem začala cestovat, posílala jsem z cest rodině a kamarádům pohledy. Ze zahraničí nebo z naší republiky, to je jedno. Baví mě rozdíly v kvalitě pohlednic na různých místech světa. Někde mají nápadité, výtvarně zdařilé fotky nebo reprodukce kreseb či maleb, jinde to vypadá, že vedoucí infocentra s těžkou hlavou vylezl na vyhlídku, cvaknul jednu dvě fotky a z nich potom vytiskli celý náklad pohlednic. Speciální kategorií pekla jsou pohledy rozdělené na mnoho políček, aby se na jeden pohled vešlo co nejvíc obrázků. 

Loni jsem si koupila základní sadu akvarelových barev a akvarelový papír v pohlednicovém formátu a ze Svatojakubské cesty jsem posílala vlastní malované postřehy. 

Z nedostatku příjemných překvapení a sociálního kontaktu jsem se v létě zaregistrovala do postcrossingu, což je stránka, přes kterou si lidé z celého světa vyměňují adresy a posílají pohledy. Ve formuláři si nechám vygenerovat náhodného příjemce, podle instrukcí napsaných v jeho nebo jejím profilu vyberu a napíšu pohled, hodím do schránky a čekám, až pohled dojde a příjemce zaregistruje kód napsaný na pohlednici a někdy mi i napíše odpověď. Zatím mě to baví. Když mi už nestačily pohledy, co jsem měla doma - povětšinou od Mankai paper, obrátila jsem se na Fler. Jenom když zadáte "pohlednice", je opravdu z čeho vybírat. Pohledy, přáníčka, spousta inspirace. 

Ze svých fotek jsem si nechala vytisknout pohledy a ve výrobě už je můj vlastní vánoční pohled a PFka. 

Co udělat s pěknými pohlednicemi, které dostanete a nechcete je založit? Jako inspiraci můžu nabídnout pohledovou galerii, kterou jsme si vytvořili v kuchyni na zdi pomocí washi pásek. Je to variabilní výstavka, která se může měnit takřka každý den a díky ní máme na očích pěkné fotky z dalekých i blízkých míst, některé i se vzkazy od kamarádů. Ne každý pohled se do galerie dostane a některé exponáty nejsou ani pohledy nebo jsme si je na svých cestách koupili sami. 

DOPISY

Před dvěma lety (to už je tak dlouho?!) jsem sem na blog napsala příspěvek, ve kterém jsem se ptala, jestli se najde někdo, kdo by si se mnou chtěl psát. Ozvalo se mi několik odvážných žen. S některými konverzace už skončila, s jinými si píšu dál, další se přidaly v průběhu let. 

Psaní dopisů je pro mě zvláštní zkušenost. Mezi jednotlivými odpověďmi bývá rozestup měsíc i víc, takže když přijde odpověď, už si většinou nepamatuju, na co můj protějšek odpovídá. Vyvstávají otázky. Mám si psát poznámky, abych věděla, nebo je to takhle ok? Opakuju se? Co když píšu pořád o tom samém, jen zapomenu, že už jsem to psala (nebo zapomenu komu jsem to psala). Líbí se mi pomalost té konverzace. Co bychom si mohly říct během několika hodin nám může vydržet na roky. Jsem nadšená, když najdu ve schránce dopis a než jej otevřu, můžu se těšit na psaní, které v něm je - třeba i několik dní, než najdu klidnou chvíli na přečtení.

Píšu si i s některými kamarádkami, ale tam nám to poslední dobou zamrzlo úplně (Note to self - prostě něco napiš a pošli, je to lepší, než vyčkávat). 

Výzva ke psaní dopisů pořád platí :)

Přemýšlela jsem, jak se rozhoduji, kterou zprávu poslat poštou a kterou elektronicky. Poštou půjde ta, kde emocionální hodnota převyšuje tu informační. Jsem nadšená z toho, že se s úřady dá komunikovat přes datovou schránku, že dotazy různým institucím můžu poslat mailem. Seznam digitalizovaných verzí tradičních komunikačních postupů, které mám ráda, by mohl pokračovat ještě dlouho. Posílat vánoční přání smskou se mi ale nelíbí. Nemám ráda dlouhé povídání po mailu a různé chatovací aplikace používám spíš k domlouvání provozních záležitostí. Papír přenese mnohem víc dimenzí vzájemného kontaktu. 

A i když tohle moje vyznání sympatií k papírové poště čtete na displeji, třeba vás inspiruje, abyste o vánocích poslali tetičce nebo kamarádce papírové přání. To bych byla ráda.