Hodně pomalá neděle a tipy, jak se o sebe postarat v čase koronaviru
Ráno jsem se vzbudila a zjistila jsem, že si dokážu užít ležení v posteli a koukání na pruhy světla na zdi. Poprvé po letech (!) jsem se cítila, že mám spoustu času, nemusím spěchat, nic mi neuteče, protože mě nečeká žádný program. Nemusím za chvíli někam odjet, předtím ještě něco udělat, což je program většiny mých rán všedních dní i víkendů, liší se jen čas budíku a plánované aktivity. Nemůžu teď 2 týdny opustit byt. Jeli jsme na hory...jakmile jsme zjistili, že v Tyrolsku je vyšší riziko nákazy koronavirem, vrátili jsme se hned zpátky. Před vyhlášením karantény jsme to ale nestihli.
Tahle situace v sobě má hodně různých "kdybych". Kdybych byla prozíravější, nikam jsme nejeli. Kdybychom neodjeli, nemuseli bychom být v karanténě. Takhle budu chybět v práci, a moji práci za mě budou muset dělat kolegové. A tak dál. Mohla bych si hodně ze svých kroků vyčítat. A ty výčitky někde na okraji mého vědomí skutečně sedí, ale mají zákaz vstupu.
Pravdou je, že jsem už dlouho uvažovala nad tím jak to udělat, abych si odpočinula od neustálého pohybu, dojíždění, snažení, práce. Od doby co jsem nastoupila jsem nikdy neměla neschopenku, do práce jsem chodila i při velmi bolestivém a omezujícím ústřelu bederní páteře. Začala jsem dělat nějaké kroky, ubírat aktivity, ale stejně ve mě narůstal vztek na to, že jsem od tmy do tmy v práci, nemám chuť se starat o svůj domov, nemám energii na to, co mě baví, a v zaměstnání mi jako jediná odměna za dobře odvedenou práci přistane ještě víc a horší práce, zažívám tam hodně nejistoty ohledně dalšího vzdělávání a atmosféra v nemocnici je už několik měsíců hustá a houstne i nadále. Posledních půl roku jsem věnovala dost času úvahám na téma jak si zařídit neschopenku a konečně vystoupit z kolotoče tlaku a nespokojenosti. Byla jsem rozhodnutá skončit s výcvikem, skončit s předatestační přípravou, skončit se vším jen abych unikla tomu neustálému tlaku, který si na sebe vytvářím.
Když jsem zjistila, že budu muset jít do karantény na dva týdny, nejdřív jsem si to vyčítala. Po chvíli mi ale došlo, že jsem dostala přesně to, o co jsem několik měsíců stála.
Karanténa pro mě představuje možnost na dva týdny zastavit, srovnat si všechno v hlavě, dodělat resty, odpočinout si a pak se vrátit do práce čerstvá.
Mám nějaké plány. Přepsat nahrávky do výcviku, naučit se péct buchty, zkusit nějaký nový chleba, zašít oblečení, pořádně se prospat, hodně si číst, pít přes den zelený čaj, něco nastudovat, tady na blog dopsat nějaké články, které mám už delší dobu v hlavě, sestavit fotoknihy, vařit a povídat si s Ondrou...hodně toho hrnu před sebou a čekám s tím na trochu volné energie.
To, že se těším na svoje soukromé aktivity neznamená, že nevidím, co se děje. Vím, že situace u nás i ve světě je vážná. Děsí mě šíření viru, to, jak jsme vůči němu bezmocní, ale i to, jak extrémní opatření dokážeme skoro bez řečí přijmout. Přijde mi ale důležité mít alespoň trochu kontrolu nad tím, jak budou moje dni vypadat a nenechat se zahltit hrůzou z pandemie a/nebo omezujících opatření.
Kromě doporučovaných hygienických opatření mi přijde zásadní i duševní hygiena.
Dejte si omezený čas na zjišťování zpráv o šíření viru a chytaných nebo zavedených opatřeních.
Mějte několik vybraných spolehlivých zdrojů, ze kterých informace čerpáte, čím méně tím lépe (já chodím na aktuálně.cz). Vybírat si, jaké informace k sobě pustíte, není ignorantství, ale čirá nutnost. Pokud nebudete filtrovat, informace vás zaplaví a paralyzují.
Udržujte si alespoň jednoduchý režim dne, dobře a dostatečně jezte, pijte a spěte.
Buďte v kontaktu s lidmi, které máte rádi - nejlépe přes telefon, skype nebo jiné způsoby komunikace.
Spousta dalších užitečných tipů se objevuje na sociálních sítích, stačí chvíli hledat.
V anglicky mluvících zemích používají pro dobrovolná opatření k zamezení šíření viru termín social distancing. To se mi líbí. Pojmenovali to jako aktivitu, což značí, že zamezení rizikového sociálního kontaktu není nějaké pasivní trpění omezení, ale aktivně podnikané kroky. V tomhle článku jsou zajímavé animace a grafy o šíření viru při různých scénářích společenských opatření.
Tahle situace v sobě má hodně různých "kdybych". Kdybych byla prozíravější, nikam jsme nejeli. Kdybychom neodjeli, nemuseli bychom být v karanténě. Takhle budu chybět v práci, a moji práci za mě budou muset dělat kolegové. A tak dál. Mohla bych si hodně ze svých kroků vyčítat. A ty výčitky někde na okraji mého vědomí skutečně sedí, ale mají zákaz vstupu.
Pravdou je, že jsem už dlouho uvažovala nad tím jak to udělat, abych si odpočinula od neustálého pohybu, dojíždění, snažení, práce. Od doby co jsem nastoupila jsem nikdy neměla neschopenku, do práce jsem chodila i při velmi bolestivém a omezujícím ústřelu bederní páteře. Začala jsem dělat nějaké kroky, ubírat aktivity, ale stejně ve mě narůstal vztek na to, že jsem od tmy do tmy v práci, nemám chuť se starat o svůj domov, nemám energii na to, co mě baví, a v zaměstnání mi jako jediná odměna za dobře odvedenou práci přistane ještě víc a horší práce, zažívám tam hodně nejistoty ohledně dalšího vzdělávání a atmosféra v nemocnici je už několik měsíců hustá a houstne i nadále. Posledních půl roku jsem věnovala dost času úvahám na téma jak si zařídit neschopenku a konečně vystoupit z kolotoče tlaku a nespokojenosti. Byla jsem rozhodnutá skončit s výcvikem, skončit s předatestační přípravou, skončit se vším jen abych unikla tomu neustálému tlaku, který si na sebe vytvářím.
Když jsem zjistila, že budu muset jít do karantény na dva týdny, nejdřív jsem si to vyčítala. Po chvíli mi ale došlo, že jsem dostala přesně to, o co jsem několik měsíců stála.
Karanténa pro mě představuje možnost na dva týdny zastavit, srovnat si všechno v hlavě, dodělat resty, odpočinout si a pak se vrátit do práce čerstvá.
Mám nějaké plány. Přepsat nahrávky do výcviku, naučit se péct buchty, zkusit nějaký nový chleba, zašít oblečení, pořádně se prospat, hodně si číst, pít přes den zelený čaj, něco nastudovat, tady na blog dopsat nějaké články, které mám už delší dobu v hlavě, sestavit fotoknihy, vařit a povídat si s Ondrou...hodně toho hrnu před sebou a čekám s tím na trochu volné energie.
To, že se těším na svoje soukromé aktivity neznamená, že nevidím, co se děje. Vím, že situace u nás i ve světě je vážná. Děsí mě šíření viru, to, jak jsme vůči němu bezmocní, ale i to, jak extrémní opatření dokážeme skoro bez řečí přijmout. Přijde mi ale důležité mít alespoň trochu kontrolu nad tím, jak budou moje dni vypadat a nenechat se zahltit hrůzou z pandemie a/nebo omezujících opatření.
Kromě doporučovaných hygienických opatření mi přijde zásadní i duševní hygiena.
Dejte si omezený čas na zjišťování zpráv o šíření viru a chytaných nebo zavedených opatřeních.
Mějte několik vybraných spolehlivých zdrojů, ze kterých informace čerpáte, čím méně tím lépe (já chodím na aktuálně.cz). Vybírat si, jaké informace k sobě pustíte, není ignorantství, ale čirá nutnost. Pokud nebudete filtrovat, informace vás zaplaví a paralyzují.
Udržujte si alespoň jednoduchý režim dne, dobře a dostatečně jezte, pijte a spěte.
Buďte v kontaktu s lidmi, které máte rádi - nejlépe přes telefon, skype nebo jiné způsoby komunikace.
Spousta dalších užitečných tipů se objevuje na sociálních sítích, stačí chvíli hledat.
V anglicky mluvících zemích používají pro dobrovolná opatření k zamezení šíření viru termín social distancing. To se mi líbí. Pojmenovali to jako aktivitu, což značí, že zamezení rizikového sociálního kontaktu není nějaké pasivní trpění omezení, ale aktivně podnikané kroky. V tomhle článku jsou zajímavé animace a grafy o šíření viru při různých scénářích společenských opatření.
Oooo, simulace, to je moje, díky! ∑:)
OdpovědětVymazatV karanténě sice nejsem, ale odpadl mi program na několik dní. Nemám z toho moc radost, ale zvykám si.
Zjistila jsem, že mám ve zvyku hodně nepříjemných pocitů rozchodit a teď nemůžu jít na procházku, v tom je to pro mě nepříjemný. Jinak zatím dobrý.
VymazatDíky za tipy. Já jsem si vybrala Seznam Zprávy a chvílemi Radiožurnál. Rodiče společný výlet do Tyrolska zrušili, asi 10 hodin před odjezdem, jsem teď docela vděčná za jejich naslouchání intuici (já bych jela a teď bych taky nemohla ani na procházku).
OdpovědětVymazatPozor na ty plány. I plánováním příjemných věcí se může člověk docela zahltit a pak si vyčítat, že to nestihl.
Souhlasím, že plánování je často past. Mě ty moje přijdou ale celkem reálný, dost z nich jsem stihla už první den :)
Vymazat