Proč bych zrovna já měl/a chtít studovat medicínu?

To, co píšu na následujících řádcích, je čistě můj pohled na to, jak se moje studium a praxe liší od mých očekávání. Leckdo může nesouhlasit, protože má zkušenost úplně jinou, což zcela respektuji. Nekladla jsem si za cíl sepsat vyčerpávající elaborát založený na datech, říkejme tomuhle výtvoru třeba esej.
 

Dosud jsem neměla potřebu psát osvětové články o tom jak se někam dostat a co pro to udělat, případně jak to tam vypadá. Tohle ve mě ale klíčí už několik let už několik let a přiživuje to každá zmínka ze strany různých autorit, v poslední době stížnosti v Lékařské komoře, že je málo doktorů/feminizované zdravotnictví/... Slýchám hodně stížností nebo komentářů na výstup z procesu vzdělávání lékařů, sem tam někdo napíše o tom, co obnášejí přijímačky na medicínu, ale jen málo zpráv, které by osvětlovaly průběh studia. Pokud nepočítám film ze série Básníků zachycující první rok studia Štěpána Šafránka, který je báječný, vtipný, mám k němu nostalgický vztah, ale přijde mi, že v některých ohledech je to dost nadsázka.

Už za studia mi přišlo, že medicína je o něčem úplně jiném, než jak jsem ji vnímala za svých středoškolských let. Tehdy byly mým jediným zdrojem informací o studiu medicíny výše zmíněný film a historky od dcery máminy spolupracovnice, která studiem sotva proplouvala s vypětím všech sil. 
Mám tak nějak potřebu obhájit medicínu před těmi, kdo se rozhodují, jestli na ni jít nebo nejít.

Pro ty, kteří jsou tu poprvé - vystudovala jsem Lékařskou fakultu v Plzni, kde jsem byla velmi spokojená a kdybych si znovu vybírala fakultu, rozhodla bych se stejně. Hlavně pro její menší velikost a vesměs příjemný přístup vyučujících. 

Mám tu zkušenost, že pověst medicíny mezi středoškoláky není valná. Ví se o tom, že studium je dlouhé, náročné na paměťové schopnosti a proslýchá se, že výdělky prvních cca deset let jsou nic moc. Vlastně by se dalo z prvního vzdáleného pohledu říct, že to za tu námahu ani nestojí. Věřte mi, z detailnějšího pohledu je to úplně jinak. Pokud dokážete být vnímaví, je to dobrodružství, které nikdy nekončí.

Zároveň mám taky opakovaný zážitek z vyšších ročníků studia, kdy zasloužilý praktik/profesor při pohledu na osazenstvo zkoušky pronesl něco více či méně deklasujícího případně melancholického o feminizaci zdravotnictví a povzdech, kam se poděli všichni muži. Poděli se na techniku, řekla bych, a to z různých důvodů. Nedokážu a ani nechci je všechny vyjmenovávat, ale napadá mě, že když jsme byli v maturitním ročníku, vystřídal se u nás ve třídě bezpočet studentů technických i humanitních oborů, kteří nás přesvědčovali, proč bychom se měli hlásit právě na jejich školu. Z medicíny se nezjevil ani jediný. Mám takový pocit, že mnoho lidí (zvláště těch, kteří medicínu praktikují nebo učí) se domnívá, že medicína přitáhne ty správné lidi jenom svým renomé a společenským statusem, který student po svém absolutoriu získá. Což je ve dnešním světě nabídky, poptávky, reklamy a neomezených možností poněkud pomýlená představa.

takhle vypadalo složení našeho kruhu na konci pátého ročníku

Výsledkem potom je, že typickým uchazečem o studium medicínských oborů je snaživá dívka s dobrým prospěchem, která se na všechno zvládla výborně naučit, ale sama o sobě je taková neslaná nemastná. Nic proti vám, holky, studovala jsem s vámi a mám vás ráda, ale medicína (stejně jako každý jiný obor) potřebuje diverzitu jak pohlaví, tak názorů a přístupů. Potřebuje úzkostlivé pečlivky, ale stejně tak flegmatické lidi, které nic nerozhází a dokáží rozhodnout i pod tlakem, podivné mimozemšťany žijící si ve vlastním světě, machry, kterým je skoro všechno jedno, muže a ženy činu, kteří nehledí na city, jemné citlivky rozplývající se nad každým hnutím ve světě a vlastně jakýkoliv charakter, který vás napadne. Pro každého se najde specializace.

Ano, množství informací, které se máte naučit nazpaměť, je děsivé. Nikdo ale netvrdí, že vám musejí zůstat v hlavě všechny a na věčné časy, i když teoreticky by to jistě bylo ideální. Proveditelné to ale bylo tak před 50 lety. V dnešní době přemíry informací a dat, jejichž objem narůstá každým dnem, prostě není možné vůbec nasát a tím méně uchovat veškeré informace o současném stavu medicíny. Je třeba počítat s tím, že velká část toho, co se ve škole naučíte, už po přechodu do praxe nebude platit. Případně byla zastaralá už v době, kdy jste se ji učili, jen prostě není možné tak rychle aktualizovat učebnice. Směrodatný pro vás do budoucna bude hlavně váš obor specializace.
Z vlastní zkušenosti - pokud máte alespoň trochu logické myšlení, dokážete spoustu věcí tak nějak odvodit. Já sama jsem vystudovala s notnou dávkou štěstí na otázky a první zkoušky, kdy jsem alespoň přečetla 100% učiva, byly státnice. I tak se to dá.

Protože dobrá paměť je fajn, ale vzpomeňte na Básníky - "já si to vyfotím, ale když já tomu nerozumím". Je třeba si taky uvědomit, že je fajn ty informace mít, ale jak s nimi naložíte je věc jiná.

Protože dobrý doktor není ten, který se zvládl nejlépe naučit nazpaměť všechny léky nebo neuronové dráhy. Dobrý doktor je ten, který umí vnést do svého přístupu lidskost a přitom neztratit ze zřetele, že nemůže vždycky vyhovět. Který si pamatuje ze všeho trochu a dokáže to tak nějak operativně využít k pacientovu dobru. Ten, který netrpí zbožštěním současné medicíny a dokáže si připustit, že i tato má své limity. Ten, který se dokáže rozhodnout s omezeným množstvím informací a stejně tak je ochoten své rozhodnutí přehodnotit, když se objeví nové skutečnosti. (A k tomu všemu si zachoval alespoň základní povědomí o různých stavech nemoci a tom, jak vypadá u zdravého člověka laboratoř. Věřte mi, že po 3 letech interny dokážete fyzicky vyšetřit člověka i potmě a v polospánku).
Ten, který...doplňte si sami.


Co se týče finanční stránky, myslím si, že máte poněkud zastaralé informace, pokud nemáte v rodině doktora. Já jsem šla na medicínu s vědomím, že pokud budu hodně dřít, dosáhnu po pár letech zespoda k hranici průměrného platu. Teda pokud budu hodně sloužit, což podle mých tehdejších vědomostí znamenalo nejméně jednou týdně plus víkendy. Soukromý život pravděpodobně nebyl na pořadu dne.
Je pravda, že moje školitelka mi vyprávěla o tom, že když nastoupila, musela si po práci chodit přivydělávat jako hosteska do kasina, aby sama utáhla nájem. To byla ale situace před akcí "Děkujeme, odcházíme".

Se svým nástupním platem jsem byla spokojená a když mi přišel poprvé plat s plným množstvím služeb+odměnami za ně, byla jsem v šoku, kolik mám peněz. Po necelých dvou letech praxe beru víc, než kdy vydělával kterýkoliv z mých rodičů. Sloužím maximálně 4x do měsíce, z toho jeden víkend

Finanční ocenění závisí na tom, kde pracujete. Obecně platí, že čím perifernější nemocnice, tím vyšší plat, zároveň to ale může znamenat více služeb, pokud je vás na oddělení málo. Čím větší a prestižnější nemocnice, tím víc si může vybírat a nedělat doktorům laskavosti.
V Dobřanech jsem brala víc než v Bohnicích (jen mírně), ale tam jsem na tom dost líp, než spolužáci pracující třeba v Motole.


P.S. když se koukám zpět po své cestě medicínou, vidím že chuť nějak nabourávat zažité představy tam byla už na začátku. Mrkněte třeba na můj demotivační dopis, se kterým mě napoprvé nevzali do Bohnic. Nemyslím si ale, že by na mém nepřijetí nesl dopis až takovou vinu. Podezírám spíš svůj mizerný výsledek v pohovoru ve stylu assessment center.