Demotivační dopis

(Terapeutický nástroj aneb jak nezískat práci a pravděpodobně ji ještě ztratit)

Mám velký problém napsat odpovídající motivační dopis. Když pomyslím na formulaci "myslím, že skvěle doplním tým na vašem pracovišti", dělá se mi nevolno. Nemůžu s čistým svědomím napsat, že jsem flexibilní a ráda pracuji v kolektivu, protože to není úplně pravda a kromě toho netuším, jaký ten kolektiv je. Kdybych napsala, že jsem introvertní, mám ráda samotu a cizí lidé mě vcelku děsí, než je lépe poznám, bojím se, že mě nikdo nebude chtít. I když možná se pletu a představení klinik a oddělení jsou už unavení zájmem vech těch dynamických a komunikativních lidí (kteří si o vhodnosti těchto vlastností přečetli ve vzorovém dopise určeném pro žádost do tržní sféry).
Takže se vypíšu ze svých předsudků a frustrací a potom už doufám nebudu mít problém dostatečně se ocenit a realisticky popsat své silné stránky.

Pravděpodobně se vám to bude zdát příliš agresivní, ublíženecké a paranoidní. Zkuste mě pochopit. Bytostně nerada chodím s kůží na trh, už přes půl roku učím na státnice, nemůžu přestat a odpočinout si na delší dobu, pokud si to nechci zbytečně prodlužovat. Z okolí spolužáků slyším jen samé domněnky a spekulace (protože jsme na tom všichni víceméně stejně mizerně). Jedna věc je umět si přiznat své kladné stránky a jiná věc je napsat je na papír a používat je jako páku pro získání práce. Uff.

Víte co? Zkuste to taky. Je to velmi osvěžující.

Vážený pane primáři,
žádám vás o místo na vašem oddělení. Je mi jasné, že z mojí žádosti nejste nijak nadšen, protože jsem absolvent bez praxe a ještě k tomu holka, taková už je ale situace. Nemůžu za to, že kromě mně se na medicínu rozhodly před šesti až sedmi lety jít i ty všechny ostatní ženy, a že muže přetáhla lépe vedená propagace technických škol. Studium ekonomiky nebo pedagogiky bych asi psychicky nevydržela. Přesto je tu samozřejmě velmi reálné riziko, že během několika let odejdu na mateřskou, protože nechat si kecat od nadřízených do své reprodukce nehodlám.
Opravdu mě zajímá, co se děje uvnitř lidské mysli. Pravděpodobně budu v pacientech šťourat víc než je záhodno a i na jiných místech než bude třeba pro jejich vyléčení, protože potřeba poznání je velmi silná a palčivá. Budu číst knihy všeho druhu a zaměření, když budu cítit, že mě někam posouvají. Chci se dále vzdělávat a absolvovat psychoterapeutický výcvik, kvůli čemuž budu občas potřebovat chodit z práce jako normální lidi, a ne až po večerníčku. Zajímají mě terapeutické obory vyžadující intenzivní introspekci a dlouhý a bohatý kontakt s pacientem, tedy nic použitelného v běžném provozu oddělení.
Zatím studuji bez prodloužení studia a dokonce s vyznamenáním, ale za to vpodstatě nemůžu. Rozhodně nejsem šprtka ani poctivá studentka. Veškeré provozní (a občas i odborné) informace si zjišťuju za pět minut dvanáct, a to pouze pokud není možnost získat je od někoho jiného. Zpočátku na výsledcích zkoušek záviselo moje sebehodnocení a poslední dobou už je mi jen líto si to na poslední chvíli zkazit. Vlastním živnostenský list na výrobu drobných předmětů z papíru a pravděpodobně mám dostatečně vyvinutou intuici, která mi pomohla najít díru na trhu bytových dekorací. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Jsem manuálně velmi zručná a mám prostorovou i jinou představivost.
Navštívila jsem několik konferencí, umím sestavit poster a napsat vědecký článek, což není mezi mými spolužáky příliš obvyklé. Většina z nich ani neví, co to poster je.
Mám ráda lidi, ovšem každého jednotlivě, když je můžu poznat, opatrně s nimi interagovat a prozkoumávat je. Velké kolektivy mě děsí a když si nemůžu věci v klidu promyslet, mluvím jako dement. Před velkou skupinou lidí mluvím jako dement nezávisle na době na rozmyšlenou. Jsem introvertní a mám podivné zájmy a zvláštní názory, ovšem došla jsem si k nim vlastním vývojem a snažím se je neustále podrobovat revizím, abych nezamrzla a nezetlela v klidném rybníčku bezproblémové ignorance.
Myslím si, že dobře vycházím s lidmi, neboť jednou z mých charakterových nectností je nutkání vyhovět a tím se vyhnout konfliktu. Ale pracuju na tom a pomalu se to lepší.
Vlastně nevím, jaké osobnostní kvality se od lékaře v klinické praxi očekávají. Vězte ale, že můj současný stav je výsledek mého usilovného snažení, kterého jsem byla za svůj dosavadní život schopna. Rozhodně se budu dále aktivně rozvíjet. Za poslední rok se mi téměř podařilo zbavit se psychosomatických projevů studia, a pokud nějaké přece jen přijdou, nepřikládám jim už přílišnou důležitost. Vydržela jsem skoro šest let studia medicíny a během něj jsem si zvládla vylepšit psychický stav, zvednout sebevědomí, uklidnit se ze své dřívější neurotické těkavosti a užívat si cestu životem. Přesto si stále nejsem jistá, co chci v životě dělat, a asi je to dobře, neboť ani svou fantazií nedokážu pojmout všechny barvité možnosti, které mohou nastat.
Nabízím vám to nejlepší, co mám - potenciál, snahu, a hlavně opravdovost.
S pozdravem,
I.