Facebook a jiné žrouty pocitu pohody
Holky na skupině, kterou v práci vedu, s oblibou používají k popisu svých prožitků sousloví "smíšené pocity". Většina z nich trpí hraniční poruchou osobnosti, takže rozporuplné pocity jsou u nich už z podstaty věci na pořadu neustále. Já už jsem si v sobě dostatečně ujasnila, že hraniční poruchou netrpím (ani, a to říkám s velkým sebezapřením, asi žádnou jinou poruchou osobnosti, maximálně mám trochu akcentované osobnostní rysy), ale s jejich popisem smíšených pocitů mnohdy souzním.
Jaké pocity jsou v rozporu, když projíždím na facebooku fotky ze života svých dávných kamarádů a známých? Musí v tom být určité uspokojení, jinak bych to nedělala, ale celkově vzato mi zevlení po více či méně (fotograficky) kvalitních momentkách nevyvolává nic příjemného. Přemítám nad tím, že takovejhle život bych chtěla nebo nechtěla. Vzpomínám na společné zážitky a představuji si, jaké by to bylo potkat se teď. Ať už jsou moje závěry a představy jakékoliv, vím houby o tom jaký život ti lidé opravdu žijí, když na facebook věší jenom cynické komentáře a fotky svých dětí v celkem nezáviděníhodných situacích.
Říkám si že podobný nostalgický stalking je alternativou bezuzdného sledování seriálů, projíždění eshopů nebo bazarů, visení na vinted.cz, čtení bulváru, které se vymklo kontrole nebo spřádání konspiračních teorií. Dělám to když jsem příliš líná pustit se do něčeho konstruktivního a cítím se příliš provinile na to abych plnohodnotně odpočívala. Ve výsledku to sežere spoustu času a cítí se po tom o dost hůř než před tím.
Vychází mi z této úvahy, že budu muset být o trochu víc ve střehu a před sklouznutím do rozbředlých vod sociálních sítí se zarazit a úplně normálně si odpočinout.
Tady je článek na podobné téma (doporučuji zejména zkouknout video). Existují samozřejmě sofistikovanější rozbory závislosti na sociálních médiích a co s nimi, ale tohle je rychlý, úderný, je tam návod a přišlo mi to zrovna pod ruku :)
Jaké pocity jsou v rozporu, když projíždím na facebooku fotky ze života svých dávných kamarádů a známých? Musí v tom být určité uspokojení, jinak bych to nedělala, ale celkově vzato mi zevlení po více či méně (fotograficky) kvalitních momentkách nevyvolává nic příjemného. Přemítám nad tím, že takovejhle život bych chtěla nebo nechtěla. Vzpomínám na společné zážitky a představuji si, jaké by to bylo potkat se teď. Ať už jsou moje závěry a představy jakékoliv, vím houby o tom jaký život ti lidé opravdu žijí, když na facebook věší jenom cynické komentáře a fotky svých dětí v celkem nezáviděníhodných situacích.
Říkám si že podobný nostalgický stalking je alternativou bezuzdného sledování seriálů, projíždění eshopů nebo bazarů, visení na vinted.cz, čtení bulváru, které se vymklo kontrole nebo spřádání konspiračních teorií. Dělám to když jsem příliš líná pustit se do něčeho konstruktivního a cítím se příliš provinile na to abych plnohodnotně odpočívala. Ve výsledku to sežere spoustu času a cítí se po tom o dost hůř než před tím.
Vychází mi z této úvahy, že budu muset být o trochu víc ve střehu a před sklouznutím do rozbředlých vod sociálních sítí se zarazit a úplně normálně si odpočinout.
Tady je článek na podobné téma (doporučuji zejména zkouknout video). Existují samozřejmě sofistikovanější rozbory závislosti na sociálních médiích a co s nimi, ale tohle je rychlý, úderný, je tam návod a přišlo mi to zrovna pod ruku :)
 |
| Tahle fotka je pro mě esencí letní nudy na přednáškách. Což je vlastně docela příjemný pocit. |
Proč je pro mě tak těžký se nudit?
Pekne výstižné:-)
OdpovědětVymazatAlena