RE-start

Po výcvikovém týdnu se na sebe zvládám dívat z jiné perspektivy. Nejsem nadšená z toho, co vidím, ale dává mi to smysl a jsem vděčná za to, že to vidět můžu. Protože potom s tím můžu něco udělat.

Zabývám se otázkou, co dál se životem. Jak to udělat, abych jen trapně neklouzala po povrchu. Obávám se, že přesně to se mi teď děje. Konkrétněji se mi to ukázalo teď na výcviku. Jsem fakt dobrá v prázdném empatizování, ale neschopná ponoru pod povrch.

Moje kreativita není žádná kreativita, protože jí schází odvaha. Žiju alibisticky a plytce a donedávna ještě z pocitem, že to jinak nejde. Děsivý. Nový věci vyžadujou odvahu, ale ještě víc odvahy je třeba k tomu opustit ty starý. Mám fantazii k tomu popsat co vidím, ale už ne kuráž podívat se za to a nedej bože tam vykročit. Trochu se podezírám, že se uměle udržuju v neustálé zaměstnanosti, abych nemohla (nemusela?) vidět věci v pravém světle. Příliš zbabělá na to mít vlastní hlas. Odtud asi to věčné okecávání.

Není divu, že jsem si jako společníka do této nepohody vybrala Hemingwaye, který žil s bezskrupulozní odvahou.
Sice se pak zastřelil svou loveckou puškou ve státě Idaho, tím se ale inspirovat neplánuju.

Moje vyšívání odstartovalo verši z Plíhalovy básně: Dneska je všechno na vážkách, proto jsou vážky na práškách

opadané květy růžového kaštanu, které jsem potkala ve službě ležet na chodníku

Dívošky ve větru na Stránské skále

Kdy jsem naposledy jen tak koukala na mraky?

svatební oznámení ve výrobě

babiččiny kapky do oka