Neděle v práci
Jsem v práci. Je mi zle. Mám virozu. Ráno mi ujela tramvaj i autobus, takže jsem ještě přišla do služby pozdě. Vypadám jako starorůžovo bledá hromádka neštěstí s červeným nosem.
Moje vyjadřovací schopnosti jsou na úrovni krátkých jednoduchých a obecných vět; prozatím se nezdá, že by si toho někdo všiml.
Svítí sluníčko? Píchá mě do očí.
Je příjemné teplo? Omyl, je mi zima i ve třech mikinách.
Za známku uzdravení považuju, že jsem se právě přesmykla z fáze "dejte pryč jídlo a nechte mě umřít" do fáze "sežeru to všechno", což je vpodstatě moje norma. Právě se krmím instantní nudlovou polévkou, kterou jsem si v záchvěvu jasného vědomí prozíravě koupila v nemocničním bufetu. Na kalorie kašlu, v příštích 14 dnech ujdu pěšky přes 250 kilometrů, v tom se nějaká polívka ztratí.
Vlastně je všechno jak má být. Kde jinde bych si bez výčitek dovolila se celé odpoledne válet v posteli - než v práci? Děkuju pacientům, že po mě nic nechtěli a nechali mě odpoledne spát.
Hodně pomalu a neochotně dotahuju resty. Stejně už jedu na rezervu. Zítra si koupím boty, v úterý půjdu na terapii, ve středu do ambulance a ve čtvrtek zkoušet svatební šaty. V pátek v 6:50 odlétám do Porta, odkud se vydám na svou druhou pouť do Santiaga de Compostella. Tentokrát sama.
Dala jsem si to jako dárek sama sobě - dala jsem si čas osamotě, kterého mám v posledních letech málo.
Moje vyjadřovací schopnosti jsou na úrovni krátkých jednoduchých a obecných vět; prozatím se nezdá, že by si toho někdo všiml.
Svítí sluníčko? Píchá mě do očí.
Je příjemné teplo? Omyl, je mi zima i ve třech mikinách.
Za známku uzdravení považuju, že jsem se právě přesmykla z fáze "dejte pryč jídlo a nechte mě umřít" do fáze "sežeru to všechno", což je vpodstatě moje norma. Právě se krmím instantní nudlovou polévkou, kterou jsem si v záchvěvu jasného vědomí prozíravě koupila v nemocničním bufetu. Na kalorie kašlu, v příštích 14 dnech ujdu pěšky přes 250 kilometrů, v tom se nějaká polívka ztratí.
Vlastně je všechno jak má být. Kde jinde bych si bez výčitek dovolila se celé odpoledne válet v posteli - než v práci? Děkuju pacientům, že po mě nic nechtěli a nechali mě odpoledne spát.
Hodně pomalu a neochotně dotahuju resty. Stejně už jedu na rezervu. Zítra si koupím boty, v úterý půjdu na terapii, ve středu do ambulance a ve čtvrtek zkoušet svatební šaty. V pátek v 6:50 odlétám do Porta, odkud se vydám na svou druhou pouť do Santiaga de Compostella. Tentokrát sama.
Dala jsem si to jako dárek sama sobě - dala jsem si čas osamotě, kterého mám v posledních letech málo.
Komentáře
Okomentovat