Píšu

Od té doby, co jsem se naučila psát, si představuju, že napíšu knížku. Téma případného díla se od mých šesti let poněkud vyvinulo, ale reálně jsem zatím napsala několik povídek a spousty fragmentů, které už pozbyly platnosti.

Mimo případnou literární tvorbu ale píšu překvapivě hodně. Denně. Dalo by se říct, že kromě mluvení se živím i psaním (protože, vzato do důsledku, pojišťovna mi zaplatí až za tu zprávu, kterou z rozhovoru sepíšu). Napíšu denně celé stránky textu, který má někdy i hlavu a patu. Zprávy z vyšetření, z psychoterapie, vyjádření pro tuhle a tamtu instituci. Všechno tohle psaní má ovšem společné to, že na styl a vnitřní strukturu v něm není kladen důraz. Dost často v odborných textech vynechávám ve větách slovesa nebo alespoň sloveso být, píšu v trpném rodě, nad nelogickým řetězením různých větných členů, které ani nedokážu pojmenovat, často taktně zavírám oči.

Píšu si deník, ne denně, ale často. V zápiscích deníkových mi jde ale také spíš o obsah než formu, zachycuju významy a myšlenky, stěžuju si, uvažuju, terapeutizuju a často je text velmi jednotvárný co se slohu týče. Nezřídka si vystačím na celou stránku se slovesy mít a být, případně ještě něčím označujícím posun. Jo a ještě "zjištila jsem" a "uvědomila jsem si".

Když to tak po sobě čtu, zdá se mi, že imaginární pes je zakopán ve slovesech. Ačkoliv disponuji košatou aktivní slovní zásobou, s těmi slovesy nějak neumím zacházet. Nejsem si s nimi jistá. A nejsou to právě slovesa, která dodávají dynamiku, která umožňují vztahování? Hm? Moc mě nepřekvapuje, že právě v těchto oblastech se v životě necítím úplně jistá.

Dalším nešvarem, který u sebe vnímám, je označování různých skutečností a věcí jako TO a následné mluvení/psaní o nich jako o TOM. TO bych taky ráda omezila.  

V poslední době posílám taky dost ručně psaných dopisů. Několik odvážných žen odpovědělo na mou výzvu k dopisování, a s nimi si teď píšu. 
To vám je zajímavá věc, tohle dopisování. Je to úplně jiné než zdánlivě podobný email, už jen proto, že každou nepřesnost v emailu můžu smazat a přeformulovat, kdežto v dopise tak maximálně škrtnout, když na ni přijdu dostatečně brzy. Mám pocit, že si nesmazatelným psaním pro oči někoho dalšího kultivuju projev. Učím se předávat skutečnou myšlenku, pocit, záměr, ne jenom nutnost. Snažím se vytvořit útvar, který má začátek, konec a vnitřní strukturu, chci, aby na sebe všechny tyhle části alespoň trošičku smysluplně navazovaly. Struktura a plynutí významu a děje je další věc, se kterou mám problémy. Ne nadarmo bylo mým nejoblíbenějším slohovým útvarem líčení.

Dopisy, na rozdíl od ostatních výše zmíněných zápisků, píšu protože chci, ne proto, že potřebuju. Teď mě napadlo, že podobnou funkci jako dopisy pro mě mají i příspěvky na blog. Jen dopisy jsou osobnější, soukromější.
Jsem ráda, jsem se do psaní dopisů dala. Třeba se časem vyvine i do psaní něčeho dalšího.