Po roce, na krizi

Moje dnešní nálada je tak mnohotvárná a nejednoznačná, že není snadné ji popsat. Částečně slavnostní a částečně pořádně zpruzená. Dnes je to rok, co jsem nastoupila do práce. Výročí slavím svojí první noční službou, sloužím na Centru krizové intervence. U nás se říká "sloužit na krizi." Venku prší, za což jsem moc ráda. Pnutí a dusno minulých dní pro mě bylo nesnesitelné.
Je to zvláštní, spát v práci. Pro mě situace, kterou neumím nikam zařadit, vlastně si ji užívám. Tedy užívala bych si ji víc, kdybych nebyla tak vyřízená. K večeři jsem se dostala v devět, klepe se mi tělo únavou po pětihodinovém maratonu pohovorů. Kontakt s prvním klientem mě skorop vyděsil, tváří v tvář jeho strachu jsem sbírala dovednosti z výcviku jako zatoulané korálky, zatoulané do hodně vzdálených koutů mysli. V parku je tma, protože světlo sporadicky rozmístěných lamp stíní husté větvoví. V tichu je slyšet hluk letadel, které se přiblilžují k Ruzyni a které v denním šumu působí dojmem bezezvučné kulisy.
Lehám si pod erární lampičku v erárním oblečení. Jsem tady sama se zrdavotním bratrem/terapeutem a úzkostnou holkou, která pro paniku nemůže ani chodit a kterou jsem tu dneska hospitalizovala.
Budu si ještě chvíli číst. Přejte mi klidnou službu.