Není třeba se omlouvat za své bytí

strom v okně hotelu Hilton v Budapešti

Pohledy z oken. Pohledy do oken. Můj výhled na podzim se podobá sérii pohledu z oken. Různých oken do různých zahrad, ulic a parků. Z různých domů.
Pohled z okna, očima ven z hlavy.

výhled na čerstvě vyprané prádlo našich sousedů na výcvikovém soustředění

Moje náctileté emočně nestabilní pacientky mě vracejí zpátky do mého dospívání. Do místa v čase a prostoru, po jehož návštěvě jsem fakt netoužila. Vzpomínám si na různé drobné křivdy - jenom kamínky na cestě bez většího významu - i na celkově ponurou atmosféru toho období. Hroznou nejistotu vlastní ubohé křehké existence a hrůzu z fádnosti života, který mě měl údajně čekat. Jak jsem měla vědět, že to jsou všechno jenom zdání a kecy, které mě měly udržet v realitě a místo toho mě táhly pořád hlouběji pod ni?

Nemám moc ráda vzpomínku na sebe z té doby. Byla jsem nejednoznačná, ublížená, nepochopená, odmítající svět a zároveň od něj vyžadující pochopení a ocenění. Pěkný hnízdo hnusných pocitů se zárodky hibernujících možností, o kterých jsem ani nevěděla, že tam jsou. Beze smyslu jsem se táhla od cíle k cíli a neviděla jsem před sebou nic než požadavky.

vesmír ve vodotrysku, když jsem šla jednou pěšky pro cider

Nejdřív mě pohled na ty holky a jejich rodiny úplně válcoval. Jejich problémy ve mě vyvolávaly vzpomínky na moje problémy. Na rodinných terapiích jsem se topila v bezmoci a nejradši bych těm rodičům dala pár facek a seřvala je pěkně od podlahy za to že mě nutili žít v tak příšerných pocitech a nedokázali mi pomoct. Bylo to fakt silný, takže jsem radši mlčela ze strachu, že bych je v nestřežené chvíli vážně mohla začít umravňovat a vyčítat jim.

Třebíč v noci

Měla jsem pocit, že tohle odhalování dalších a dalších pocitů z vlastní minulosti nikdy neskončí a že jsem odsouzena si to všechno prožít znovu, tolikrát, kolikrát bude potřeba, že to nemůžu nijak obejít, protože jediná cesta od problémů vede skrze ně. Každá situace ve mě vyvolávala něco, co jsem si předtím ani nedokázala vybavit a rozhodně jsem se k tomu nechtěla vracet. Nebralo to konce.

démonický mraky nad Letnou

Když jsem odjížděla na první soustředění svého psychoterapeutického výcviku, byla jsem natěšená na nové zkušenosti a zároveň unavená z představy dlouhé cesty, která mě čeká. Těšilo mě, že dělám krok ke své vnitřní úzdravě, ale také jsem měla pocit, že jsem nenapravitelně poškozená a že bude zapotřebí roky a roky terapie, abych se dala dohromady. Přišlo mi, že s sebou táhnu obrovský těžký pytel nacpaný harampádím z minulosti, ale že by bylo zbabělé a nezodpovědné ho jen tak zahodit. Takže jej musím vláčet dál a čekat, až zesílím natolik, že už mě nebude (tolik) obtěžovat.

Ginkgo biloba forever

Skupinová práce pro mě představovala nový a nečekaný zážitek. Přišlo mi fascinující, že většinu času ani nemusím nic říkat. Stačí pozorovat okolní dění, naslouchat ostatním a sledovat linii příběhu, která se ve mně rozbíhala. Každý den jiná, pokaždé mě provedla bouřlivými pocity pocházejícími...z čeho vlastně? Skoro každé téma se mě něčím dotýkalo na nečekaných místech. Skoro bych řekla, že čím obecnější téma bylo, tím konkrétnější představy ve mě vyvstaly.

Na poslední skupině jsem mluvila sama, asi hodinu a půl v kuse. Řekla jsem věci, které jsem se takhle v celku nikdy neodvážila říct nahlas. A překvapivě to nebyly moje slabé stránky a nedostatky, o kterých jsem mluvila. Byly to moje silné stránky.

Nedokázala jsem nikdy naplno popsat svoje silné stránky z obavy, že to bude znít jako vychloubání, jako vyvyšování se nad ostatní, ze strachu, že tím někoho zahanbím a on se se mnou už nebude chtít kamarádit.

Protože - a nerada to přiznávám - mám silných stránek poměrně dost a některé z nich výrazně převyšují průměr. Všichni mě zatratí a já zůstanu úplně sama, to je moje obrovská obava pocházející z doby, kdy jsem si uvědomila, že jsem v některých věcech jiná než ostatní a tyhle věci mě určitým způsobem vyčleňují z kolektivu. Byla jsem v šoku, když se mi od ostatních dostalo samých přijímajících a pozitivních reakcí.

kompozice: noční služba

Cítila jsem se, jako bych dlouho žila v malé kleci a teď konečně rozprostřela křídla, byl to úplně fyzický pocit rozpínání se. Moc příjemný. Rozbalila jsem ten batoh, který s sebou tahám, podívala se na věci, které obsahuje, a pak jsem se uváženě rozhodla, že už je s sebou tahat nemusím.

Převzala jsem zodpovědnost za svůj život do svých rukou.