V proudu

Ráda bych napsala, že už je to všechno za mnou, protože hlavní dilemata už mám vyřešený.
Ve skutečnosti ale vězím přímo uprostřed proudu událostí, který mě za všech stran obtéká a kdybych se pokusila teď hned dostat na břeh, zničila bych všechno, co se tak pěkně rozběhlo.
Je to divný a pěkný, setrvávat v nejistotě. Nejdřív nuceně a pak stále více dobrovolně. Dává mi to mnohem více prostoru pro plné prožívání přítomnosti a méně pro proflákání stále stejných večerů. Ony už totiž žádné podobné večery nemusejí být. Budou úplně jiné večery.
Chci opustit dusivou jistotu a zkusit to posvém. Po našem. Snad mi budou okolnosti nakloněny.
Je dost uklidňující si připustit, že nějaké ty ambice ve mě přece jen zbyly, i když jsem se vší silou snažila jich zbavit, a že bylo zbytečně přemoudřelé se tvářit že ne. Chci zkusit jít někam, kde je perspektiva, ne jen jediná možnost. Potřebuju si něco odžít, abych to nepřenášela dál.
A tak mám zítra dovolenou a jedu na pohovor. Tam, kam mě už jednou nevzali. Tentokrát vidím svoje šance trochu nadějněji.

Stay tuned.