Vzduchoprázdno

Teď je ta doba, kdy bych měla dělat všechny ty věci, které jsem (kdy) dělat chtěla.
Cože? Už?
No jasně, abych ten dlouhej prázdnej čas nějak smysluplně zaplnila.
Nesmysl.
Co mi to jen připomíná. Flákat se můžeš až uděláš, co jsem ti naplánovala. 
Opět v začarovaném kruhu, kdy stíhání účelu zcela znemožňuje jeho dosažení. Účel a smysl jsou jako optický klam, obraz, který se vynoří ze změti čar při letmém pohledu. Když na něj zaostřím, ztratí se. Pořád tam jsou, ale nedokážu je postihnout, ať se snažím sebevíc. Frustrace.
Občas se mi to stává. Když se hodně unavím a zmocní se mě obraz matky ve mě. A všech matek před ní. Všech, které dobré jméno odvozovaly od dobře vysmýčeného domu a na první pohled učesaných záležitostí, těch, které v chudobě musely hodně pracovat, aby přežily a udržely si nějakou úrověň. Jenže tohle není ta doba nouze. Už dávno není, ale vzorec se pořád setrvačně opakuje. Je to jako dědičná nemoc. Nebo náboženství. Záleží na úhlu pohledu.
Jako křeček v kolečku. Mysl v křeči. Křeč ústí v to, že nejsem schopná udělat ani to nejmenší, chaos narůstá a křeč se ve snaze se pohnout dále zvyšuje.
A pak, jednou večer, přišlo uvolnění. Protržení přehrady životní energie. Opět plyne, nevisí na viditelném. Kašlu na to, co jsem vykonala. Je to jako včerejší oběd. Posloužil svému účelu a třeba i přinesl potěšení, ale za dva dny na něj nikdo ani nevzpomene. Netřeba se trápit.
Paměť mi skoro vypověděla službu a prožité se mi míchá s detaily ze snů bez šance je nějak definitivně rozlišit. 
Jako bych to všechno nevěděla.
Jako bych to už tolikrát nezažila.



Komentáře

Oblíbené příspěvky