O vývoji mého vztahu k zahradě v čase

 Původně jsem chtěla napsat jen pár vět jako doplněk k fotkám na fler. Ale nějak mi to vyjádření samovolně expandovalo. 

Jako malá jsem naši zahradu milovala, byl to pro mě kvetoucí výběh, ve kterém jsem mohla řádit dle libosti, samozřejmě mimo záhony. Všechno bylo kouzelné. Rostlinná říše mi byla blízká, asi bližší než živočišná. Pěstovala jsem si vlastní zeleninu na svém minizáhonku, ale moje srdce patřilo netřeskům, do kterých jsem se zakoukala asi ve třech letech. Starala jsem se o ně každý den jako o zvířátka, sháněla jim nejlepší kameny s puklinami a obdivovala jsem jejich dokonalou hvězdicovitou symetrii. Fascinoval mě jejich způsob nepohlavního rozmnožování, kdy z jediné růžice vyrostla drobná poupátka na tenkých nitkách, která byla za chvíli sama životaschopná. Měla jsem plnou zahrádku malých zázraků.

Potom jsem na zahradu zanevřela, protože se ze zázraku změnila v povinnost. Ani ne tak moji, ale mojí mami. Ona zahradou žila, pravděpodobně jí dávala potřebné zakotvení v podivném a často nepřátelském světě (protože ona to tak se světem měla, byla s ním neustále v konfliktu), ale většina vět, které o ní pronášela, byla negativní. Co neroste, co uschlo, co se musí udělat. Když jsem s ní chtěla jít na procházku a ona nemohla kvůli zahradě, neřekla chci radši něco dělat na zahrádce, ale musím pracovat, samo se to něudělá, nemůžu se flákat jako někdo. O květinách se málokdy zmínila, že jsou krásné, ale když občas nějakou zlomil pes, následoval vodopád lítosti. Říkala, že si chodí na zahrádku odpočinout, ale když se ve vleku svého perfekcionismu pídila za každým miniplevelem a naříkala u toho, jak je unavená a bolí ji záda, pojala jsem k zahradě a k životu vůbec jemně řečeno ambivalentní postoj. Pro moji mámu byl život boj a svět bitevní pole na kterém se musí člověk ohánět, aby si urval malý kousek dobrého pro svoji rodinu a možná i sebe. To mě děsilo. V tom jsem nemohla obstát.

Časem jsem zjistila, že život máme takový, jakým způsobem se k němu stavíme. Já jsem se k životu vždycky stavěla poeticky, velmi neprakticky (což bylo častým zdrojem konfliktů). Nejlépe funguju, když nechám věci plynout podle jejich vlastního řádu, pod tlakem se spíš zablokuju, než abych byla výkonná.  Ovšem není to špatně, protože to je způsob existence, který je mi vlastní a nejvíce mi prospívá.

Postupně jsem v podobném duchu zkusila přehodnotit i svůj pohled na zahradu.

Mám jeden velmi prostý plán. Žádná volná hlína. Všude a po celý rok trsy rostlin a květin. Chci, aby si zahrada žila jako vyvážený ekosystém, do kterého je třeba jen minimálně zasahovat občasnou úpravou. Aby byla životaschopná, živá a zdravá. Chci, aby mi dělala radost a sloužila jako místo pro odpočinek, potěšení a inspiraci. Nebráním se práci na zahradě, zalévám ji ráda a často a stejně tak pečuji o to, aby rostliny vypadaly pěkně a dobře se jim vedlo...ale strávit většinu času starosti o zahradu pletím zbytečných volných ploch hlíny mi připadá zbytečné. A bolí mě z toho záda.

Jednu dobu jsem si myslela, že bych chtěla být botanikem, ale bylo to jen nepochopení povahy mého vztahu k přírodě. Po mnoha letech zkoumání přírody z věděckého pohledu, ať již makroskopickém nebo mikroskopickém, jsem zjistila, že mnohem víc než fyziologie a taxonomie mě zajímá její estetika a to, jak na nás lidi působí. Gerald Durrell a jeho poetické výjevy z ostrova Korfu je mi mnohem milejší než klíč k určování rostlin. Je mi bližší duše než takzvané objektivno. Každá zahrada, každý kout si časem vyvine svůj genius loci, ducha místa, ale jen některé z nich mě zaujmou.

Mám ráda napůl zanedbané zahrady u vesnických domů nebo v zahrádkářských koloniích, kde bez péče přežijí jen některé květiny; ty pak dohromady s trávou, rybízovými keři a ovocnými stromy tvoří pokojné místo, kde bych chtěla strávit léto. Mým snem je ovocný sad v kopci za domem. A zahrada, ve které budu moct mít úly.

Úplně jiným způsobem na mě působí líbí udržované japonské zahrady, jejichž architektura ovšem promyšleně odráží samu přírodu.

Líbí se mi i moderní zahrady laděné do neutrálních tónu prosté barevných květinových výstřelků, zato plné sametových květenství okrasných trav a dřevěných prvků vyšisovaných došeda.

Od té doby, co umím číst, se připravuju na to, že budu pěstovat bonsaje. Už je to bezmála dvacet let a zatím nemám ani jedinou. Mami se mi vždycky smála, když přišlo na bonsaje, že nejsem schopná nic smysluplně dokončit, ovšem tohle není případ slabé vůle. Studuju stromy na každém kroku, jejich strukturu, jejich dojem, stavbu koruny a stále je ještě nemám plně zažité. Chce to vidět v semenáčku budoucí strom, kterým se stane, což je problém, před kterým pokaždé, když bych měla provést první řez, a se který si pořád ještě nevím rady. Přesto jsem si jistá, že se k tomu jednoho dne dopracuju. Některé události se prostě uvnitř zakládají daleko dřív, než se mohou vnějškově projevit.

Jako bych se vracela do dětství. Zahrada je opět magická. S každým jarem začíná velkolepý koncert tvarů a barev, které se mění den ode dne. Jako trpělivý pozorovatel sleduju, jak se postupně mění barva a tvar lístků mých oblíbených funkií, než celý trs doroste do stadia upravené polokoule. Tulipány se oproti obvyklé růžové ozvláštnily ještě bílými proužky. Koniklece jsou skoro krásnější odkvetlé, než kvetoucí.

Schovávají se tu pro mě tajemství a překvapení. A já vím, že zahrada není moje povinnost, je to privilegium, že mohu přihlížet jejímu životu. Poviností mi je zajistit, aby mohla žít i nadále.