Čekání na Godotku

 Aneb jak jsem pořád nerodila.

Na mateřskou jsem nastoupila v posledním možném termínu 1.1.2025. Do nového roku jsem si přinesla horečku a kašel, s kašlem přišel reflux a jak jsem se ještě o Vánocích cítila aktivní a fit, viróza mě úplně odrovnala. Seděla jsem na gauči, nemohla nic a volala jsem kamarádce gynekoložce o radu co a v jakým dávkování si můžu na konci třetího trimestru dát. Asi jsem vypadala fakt vyřízeně, protože moje gynekoložka mi na další kontrole řekla, že vypadám znatelně líp. Kvůli kašli z refluxu jsem nemohla moc spát. 8. ledna jsem odjela do Olomouce na výcvik a tam jsem se konečně vyspala, první noc jsem dala 14 hodin v kuse a pak už to bylo dobrý, jen mi od té doby skoro všechno chutnalo jakoby bylo oslazené umělým sladidlem (které nesnáším) a ztratila jsem čich. 

Razím za kulturou

Závěrem těhotenství se kontroly v různých zařízeních stupňují, od nového roku jsem někde byla jednou až dvakrát za týden, a to jsem měla prosím zcela bezproblémový průběh těhotenství. S překvapením jsem zjistila, že ač se ve zdravotnictví pohybuju posledních 15 let, pocítit ho jako pacient je pořád stejně náročný. Možná horší než dřív, protože i přes svoje obavy celkem jasně vnímám zejména komunikační přešlapy kolegů, kteří se o mě starají, a moje vnitřní kritička už pro ně jako odvetu připravuje školení o empatické komunikaci. Kam tím směřuju je, že když jsem se měla od své gynekoložky, které plně důvěřuju, přesunout do sledování porodnice, byla jsem z toho fakt špatná. Na check-inu do porodnice jsem narazila pravděpodobně na nejostřejší doktorku, kterou na Bulovce mají, která mi nonšalantně sdělila, že je všechno v pořádku, ale pokud do termínu neporodím, budou mi porod vyvolávat, protože dítě bude mít podle ultrazvukového odhadu přes 4 kila. What? Do termínu porodu mi zbývalo 5 týdnů a o tomhle postupu jsem nikdy neslyšela. Poněkud znepokojená jsem po odchodu z ambulance zavolala svojí kamarádce gynekoložce, abych se jí zeptala, zda je tohle standardní postup. Její vysvětlení pro mě vyznělo tak, že pokud se nenechám indukovat, svou nezodpovědností ohrožuju české zdravotnictví (další kandidátka na školení o komunikaci). Od té doby jsem už nebyla tak úplně v klidu.

Překvapilo mě, jak málo času reálně je mezi "hlavně neporodit předčasně" a "už byste měla rodit, jinak to bude problém". Tak dva týdny. Zajímavá doba to byla. Měla jsem zábrany něco většího plánovat (co kdybych začala rodit), takže jsem si vždycky domlouvala program na dva tři dny dopředu. Protože jsem byla fit, nechtěla jsem sedět doma, chtěla jsem si užít co nejvíc kultury to půjde. S Ondrou jsme chodili do divadla a na brunche, s kamarádkama do galerií. Na Bulovce jsem narazila náhodou na kamaráda z Běstviny, ke kterému jsem pak chodila do poradny. Pocit, že je divný, aby se mi kamarád z doby gymplu věnoval po gynekologické stránce byl převážen úlevou z toho, že už se nemusím bát, na koho na ambulanci zase natrefím. Ta první doktorka mě vyděsila. 

Na začátku ledna jsem měla strach, abych stihla zrealizovat všechno, co jsem měla v plánu. Byla jsem zaseknutá na pár šicích projektech, chtěla jsem si ušít tašku do porodnice (zpětně nechápu všechen ten humbuk kolem Tašky Do Porodnice, na sále se můžete převléct do eráru a všechno ostatní se dá dovézt). O šest týdnů později už jsem nevěděla, co ještě dělat. Odvedla jsem výcvik. Došila jsem, co jsem potřebovala, tašku jsem ušila nejen do porodnice, ale taky na kočárek, toaletní taštičku pro sebe, potom pro kamarádky. Začala jsem se pouštět do věcí, do kterých se mi nechtělo (zejm. ubrusy), pak už jsem zkoušela vyrábět různé taštičky různými technikami, abych si rozšířila dovednosti, ale postupem času už jsem byla tak vydeptaná, že se mi nechtělo dělat vůbec nic. V jednu chvíli už jsem byla tak zoufalá, že jsem začala zjišťovat, proč nejdou dovřít šuplíky u stolku a - světe, div se - našla jsem tam zapadlou svoji dokumentaci od praktické lékařky z Plzně, kterou jsem měla předat nové PL ale při stěhování se jaksi ztratila.

Ikatee couture Voyage vanity cases

Blížil se termín porodu a nic kromě kalendáře nenasvědčovalo tomu, že bych měla rodit. Magdalénka podle ultrazvuku vypadala zdravě. Chodila jsem co dva tři dny na monitor a výsledky byly v pořádku. Kamarád malou přeměřil, nevypadala až tak veliká, takže jsme mohly pokračovat přes termín, i když on by nejradši vyvolal porod ještě před termínem, "protože ve 39. týdnu jsou nejlepší perinatologické výsledky". S tím jsem ale nebyla v pohodě. Po termínu jsem svolila s provedením Hamiltonova hmatu, ale ten se mu podařil částečně až napotřetí asi o týden později, rodit jsem ale stejně nezača
la. Zažívala jsem hroznou bezmoc. Dělala jsem všechno pro to, abych si spustila porod, ale nic nezabíralo. Začala jsem věcmi, co doporučovali doktoři (sex, dostatečná pohybová aktivita, ostré jídlo), plynule jsem přešla ke googlení a vyzkoušela jsem snad každou blbost, co na internetu někdo zmínil. Nic. Říkala jsem si, jestli mi v porodu nebrání nějaké psychické bloky, tak jsem zkusila šamanské cesty a TRE neboli trauma release excercise - to je takové jednoduché cvičení, které pomáhá tělu uvolnit zadržované emoce. TRE fungovalo perfektně, nikoliv však na porod. Den poté, co jsem cvičila, jsem brečela vpodstatě nonstop. V ten den jsem měla kontrolu, kde mi kamarád oznámil, že o víkendu půjdu na vyvolání porodu a já jsem se rozbrečela. Plakala jsem celou cestu tramvají, na dortík v kavárně jsem už ani neměla chuť, tak jsem pokračovala v pláči doma. Vnímala jsem jako selhání, že nedokážu zařídit, abych rodila, když je to přece to co má být a všichni mi říkají, že už se to musí stát. A já pro to dělám všechno a nic nefunguje. Postupně jsem ale cítila úlevu, že to nekonečné čekání a nejistota budou mít deadline. 

Poslední týden...v pozadí The Taška

V pátek jsem nastoupila na gynekologii. Bydlela jsem v pátém patře s luxusním výhledem na centrum Prahy. Pokoj ovšem vypadal jako původní ze 70. let, kdy byl pavilon postaven. 

V sobotu nad ránem měla moje spolubydlící z pokoje překotný porod a porodila na gynekologické sesterně, protože na sál to nestihli. Zbytek noci jsem provzlykala, že v životě neporodím. Sobota se táhla, měla jsem kontrakce, ale k ničemu nevedly, jen bolely. Byla jsem už pěkně vyřízená.

V neděli při snídani mi odtekla voda. Přesunuli mě na porodní sál, což mi dodalo na optimismu, i když to jinak vůbec nevypadalo, že by se moje tělo chystalo k porodu. 

V neděli večer se narodila Magdalénka.