Týden do státnice z interny

Dříve jsem během učení na zkoušky velmi trpěla, protože jsem u sebe nacházela příznaky mnoha nemocí, obvykle chronických, dost vážných na to, aby člověku zkazily, případně ukončily život. Při studiu interny jsem ovšem v tomto směru zaznamenala velký úspěch, a to nalezením jednoduše kvantifikovatelného markeru s vysokou negativní prediktivní hodnotou.
Tím markerem je snížení chuti k jídlu, které mě zcela prokazatelně nepostihlo v posledních několika letech, s drobnou každoroční pauzou těsně po Vánocích. Vyškrtnu-li všechny choroby, u nichž jsou jedním z příznaků nechutenství a/nebo nevysvětlitelné ztráty na váze, nezbývají už téměř žádná chronická interní onemocnění, která by u mě mohla být aktuální!
No, ba ne. Je tu samozřejmě obezita vedoucí k metabolickému syndromu, ale jejich prevencí se zabývám při pravidelných vycházkách se psem a přípravě domácí stravy.

V rámci zatím jediného krutého záchvatu opravdové prokrastinace jsem si zvládla koupit šaty a přečíst (znovu) celý blog Blanky Winterové. Velmi poučné. Ale popravdě, celou tu posedlost okolo prokrastinace neberu tak vážně. Většinou z ní něco užitečného vzejde a od té doby, co se snažím pozorovat svoje vnitřní stavy a rozvrhovat si činnosti podle toho jak se cítím, postihuje mě prázdné utrácení času odkládáním rozumem preferovaného úkolu velmi zřídka. Intuice ví...ale že mi dalo práce a nepříjemností to zjistit! Konec prokrastinace je jediná kniha z těch co jsem si kdy koupila, které jsem měla naléhavou potřebu se zbavit (a také jsem tak učinila). Nelíbí se mi to naprosté preferování vědomého úmyslu, to jak se staví k emocím a jak všechno neracionální násilím krotí a snaží se tomu porozumět jen natolik, aby bylo možné efektivnější krocení. Racionální extroverze ve svých nejefektivnějších a zároveň nejhorších stránkách.

Když dodělávám neodkladné záležitosti s jeřáby, poslouchám moudré a nostalgické písničky, brečím u nich a mráz mi běhá po zádech.

No a pak narazím na tohle. To je konec veškerého soustředění :)