Cesty beze slov

Mám pocit, že nemám co říct, aby to dávalo smysl a zárověň to nebyly povrchnosti nebo unáhlené soudy. Snažím se tedy o sto šest mlčet, ovšem často prostě mluvím a neberu ohledy na následky a na to, jestli mi někdo rozumí. Nebo dělám vtípky různého stupně cyničnosti. Pozoruji směr, kterým se ubírá můj vnitřní i vnější život a dělám si o tom poznámky. Někdy se mi myšlenky se třepou a přelézají jako neklidné včely na plástvi a jindy mají směr, kterým se samy vydávají. A pod myšlenkami se zrcadlí hvězdy v nekonečném moři.

Poslední dobou ce cítím podobně nevyjádřitělně dost často. Nálada kolem se mění, ale nepopsatelná celost zůstává. Nedávno jsem pochybovala o účelu nadcházejícího roku (posledního roku školy) a teď se cítím spokojená jako už dlouho ne. Kvetu a jsem nejvíc ženou ve svém dosavadním životě. Ale všechny metafory jsou jenom pošetilou snahou napasovat formu jazyka na na živou, přelévající se a zářivou skutečnost, která vrhá stíny, jež dosahují až za obzor a jejich temnota je nekonečně hluboká.

Jsem a tančím kolem středu.

Stojím na první otáčce nekonečné spirály a přesto je to nejdál, kde jsem kdy stála. Snad existuje dostatečně obsáhlé podobenství, které to dokáže vyjádřit. Věřím, že je jednoduché, prosté a nekonečné jako kruh nakreslený volnou rukou. Snad je jím příběh, možná krajina, snad jej vyjadřuje každé slovo, které vyslovím. Někdo volí pro vyjádření umění, jiný mystiku a další potvrzuje, že pro záležitosti duše neexistuje jiný jazyk než symbolický.

Nejspíš je to ale opravdu tak, že daleké cesty do neznáma vlastní skutečnosti jsou cestami beze slov, a kdo beze slov přišel, musí bez nich i odejít.

(obrázek http://weheartit.com/entry/group/11329915)