Po cestě

Moje mami občas, když už jí došly argumenty a zbyl ještě smysl pro humor, uzavírala diskusi slovy: A já jsem byla v Rusku. Protože kdo byl v Rusku, na toho jsou všechny argumenty krátký. To já jsem byla v Americe, což by se v dnešní době dalo používat podobně.
Byla jsem tam a zatím o tom nedokážu moc uceleně vyprávět, aniž bych měla pocit, že je to vyprávění plytké. Nechce se mi kamkoliv odjet, takže žiju léto, zavařuju jeho plody a přebírám vzpomínky. Zpracovávám zkušenosti. Protože...to bylo velký, že to tak profánně řeknu. Tak velký, že to bude chtít velkej odstup, aby se to vešlo do jednoho pohledu (metaforicky řečeno).
Víc než 8000 kilometrů. Byli jsme v oblastech tak vulkanicky aktivních, že mohou kdykoliv vyletět do vzduchu, proti nim je podkrušnohoří dětská píšťalka ve srovnání s hvizdem lokomotivy. Jeli jsme desítky kilometrů mezi pustými kopci obydlenými jenom sporadicky rozesetým dobytkem, viděli lachtany, tuleně, medvědy a místa krásnější než na fotografiích, jež je mají propagovat. Strávili jsme tři týdny prakticky jenom spolu a dost času z toho v Toyotě Corolla. Viděli jsme lidi všech tvarů a barev, kteří jsou všichni členy jednoho národa. Lišejníky v barvě zeleného neonového zvýrazňovače, největší strom na světě, pomerančovníkové plantáže v zemi vyschlé na troud.
Na hodně dlouhé časové úseky jsem zapomínala, kým jsem tady doma a byla jsem prostě člověkem v přítomnosti. Zjevila se mi nová představa budoucnosti a četla jsem o snech, které snil Carl Gustav Jung před sto lety.
A teď...sedím na zahradě a piju čepované víno z koňakovky. Protože koňakovka se mi vždycky líbila. Sporadicky třídím fotky, zběsile jeřábuju a přemítám.

Děkuju, Ondro.