V mezích možností

Rozhodnutí.
Rozhodnutí mi nejdou. Jsou omezující, zároveň směr vymezující.
Můžu si zvolit svobodně? Před tím musím prozkoumat svoje motivace. Vstupní podmínky. Co mě vede k té volbě, která se mi předběžně zamlouvá? A proč se vlastně chci rozhodovat?
Kdo tedy jsem? Musím zrevidovat svoje předchozí postoje. Už nejsem sbírka talentů a předpokladů a rodičovských postojů ke světu, kterými jsem byla v dětství. Ačkoliv nejsem, často na to zapomínám. Už se nemusím ztrácet mimo realitu jako když jsem dospívala a téměř osamostatněná mysl nedokázala pohnout s těžkopádným krokem událostí. Nemusím, ale můžu. Život se na mě nabaluje jako sníh na kamínek běžící ze svahu. Jsem sumací všeho, co se mi kdy stalo, ale zároveň každý dojem může úplně změnit můj směr, odklonit sněhovou kouli od zamýšlené dráhy. Ze všeho na mě kousek ulpěl. Mohu si vybrat z předchozích precendentů nabo se na základě jejich znalosti rozhodnout úplně opačně. Každopádně to nejsem jenom já ve své nejpůvodnější podobě, kdo volí cestu. Jsou to také knihy, které jsem přečetla i ty nedočtené. Moji rodiče; některé jejich názory jsem přijala a vůči některým jsem se vymezila. Příběhy vyslechnuté i shlédnuté. Krajina, ve které jsem vyrostla, výhledy, jěž mě provázejí na procházkách. Výrazy lidí ráno v autobuse, učitelé ve škole, atmosféra při rodinných večeřích. Chuť vína ochutnaného za vlahého večera na vinici. Všichni lidé, se kterými přijdu jakýmkoliv způsobem do styku, a nepřímo přes ně i lidé, se kterými přišli do styku oni. Intenzita světla dnes ráno. Změní mě i to, když mi někdo náhodou ukáže krásu pohledu ve směru, jímž jsem neměla v úmyslu se dívat. Je to děsivé a opojné zároveň. Místo filmu si o sobotním večeru můžu lehnout se zavřenýma očima a sledovat v sobě všechny významné a estetické okamžiky, na které si vzpomenu. Ty i další dosud nevzpomenuté ve mně jsou, všechny se se mnou kutálí po svahu.
A tak, s vědomím tohohle všeho, jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se zatím nikam specializovaně nesměřovat, brát příležitosti a nechat působit na sebe co nejvíc věcí. Být renesanční, jako Leonardo da Vinci, jako ti, kteří se cítili fascinováni celistvou nádherou světa.
Ať se za mně nakonec stane cokoliv, bude to mít širokou základnu dojmů a zkušeností. Vědomí nádherné spletitosti světa, vědění, že ji nelze vědomě obsáhnout. Ale podvědomě ano. V detailu může být obsažen celý vesmír, ačkoliv jej neznám.
Nechám se vést vlivem okamžiků, jen sem tam něco postrčím a popotáhnu. Nevyplýtvám veškerou energii a tvorbu směru, radši si ji uspořím na dílo.
Vpodsatě jsem si vybrala zatím se nijak nerozhodovat, nechat si volnou ruku. Ale i to je rozhodnutí, a je osvobozující.
Neříkám, že to tak bude vždycky.
Jen vím, že teď je tahle cesta ta pravá.