Idyla

Sedím u stolu, sama. Slunce ještě nevystoupalo na vrchol své dráhy a šikmo osvětluje misky a mističky na desce přede mnou. Zbytek rajské hostiny, vzpomínku na předchozí ospalý večer. Uvnitř mističek se v loužičce stínu choulí tvaroh s medem, tvaroh bez medu, med bez tvarohu, bylinková pomazánka, jougurtový dip s cibulí, tu pár posledních kostiček uzeného, tady zase kolečka kořenové zeleniny. Nasekané bylinky pomalu omamně vadnou na bělostném talířku. Mezi tím vším se na utěrce lascivně rozvaluje zpola snězený bochník chleba. Slunce svítí skrz lahve kvašené limonády a barví tvaroh dočervena.
Ukrojím krajíček chleba, pak další a ještě další. Zabořím špičku nože do jedné z mističek, natřu cosi na růžek krajíce a pomalu žvýkám. Dům občas tiše zapraští a psi ze spánku jemňounce zavrčí. Zkouším obsah druhé mističky, navrch posypaný pažitkou.
Skloním oči ke knize položené v klíně. Na jejích stránkách se Umberto Eco oddává své posedlosti výčty a seznamy, v eseji věnované Pieru Camporesimu doslova opisuje dobové záznamy středověkých jídelních stolů a špajzek. Vyjmenovává vůně a chutě a pocity, které jídla kdysi dávno budila v pozorovateli, pořadí chodů na hostině, hraje si s jazykem jako si dopolední slunce hraje se zrnky prachu tančícími nad stolem.
Vzhlédnu od knihy k obsahu třetí mističky, medová hmota sladce plyne po jazyku, vracím se na chvíli k italskému mistrovi slov.
Jak na stole, tak v knize.