Domácí štěstí

A tak jsem na závěr dnešního dne konečně dosáhla klidu. Je půl dvanácté. Sedím v setmělé kuchyni v naprostém tichu a zírám do okénka elektricné trouby, ze kterého se line přátelské žlutavé světlo spolu s vůní postupně se pečícího koláče. Maminka říkala, že nemám nechávat svítit světlo v troubě, protože zbytečně žere elektřinu. Určitě ale spotřebuje míň než televize nebo počítač.
Ve společnosti napůl upečeného tvarohu a meruněk nasouchám svému dechu a šumění aut projíždějících po ulici. Nemám žádné myšlenky. Náplň bublající pod zdánlivě suchou vrstvou drobenky připomíná zrádné tekuté písky. V pozadí kvílí a šílí ždímající pračka, jako nepokojné duše úpící na blatech. Obyčejné věci jsou tak magické, když z nich strhneme fólii normality a praktičnosti. Což je vlastnost, kterou disponují všechny ženy v naší rodině kromě mě. Já jsem spíš experimentátor.
Pravdou je, že dokážu půl hodiny fascinovaně zírat do osvětlené trouby a žasnout nad zázrakem pečení. O podivuhodnosti existenci elektrické trouby nemluvě. Ten koláč jsem pekla poprvé v životě a pekla jsem ho opilá za doprovodu vytúrované noční relace rockového rádia. Dokud zvládnu oddělit bílek od žloutku, je to v pohodě. Skáču a vlním se v rytmu hudby, když mě teď nikdo nevidí, zpívám a tanec přerušuji soustředěnou přípravou těsta a tvarohu. Půlku drobenky jsem snědla, ale ráno to nikdo nezjistí.
Zatím tančím životem vcelku bez problémů. Jedné věci se však velmi obávám. Že pro mě navždy zanikne magie obyčejných věcí. Že budu někdy doopravdy "dospělá" a "zodpovědná".

Poznámka pod čarou od Ernesta Hemingwaye: Piš opilý, edituj střízliv.