(Sebe)reflexe

Přečetla jsem si svoje výlevy pár měsíců nazpátek a aniž bych se snažila o nějakou analýzu, vzorec v nich zapletený mi neunikl. Neustále se restartuju, abych potom mohla dál fungovat. Obnovuji svou energii zážitky, událostmi, výjezdy z normality. Připadám si jako operační systém od Microsoftu. Jsou připraveny aktualizace, restartujte počítač, aby se mohly objevit nové funkce.
Nemyslím si, že by tyhle výlety byly tím nejsilnějším, co se mi děje. Jsou akorát jasně časově i pocitově definované, takže je snadné o nich napsat večer po návratu a před usnutím. V těchhle večerech se setkává jinakost a obyčejnost a na jejich rozhraní vzniká studená fronta, ze které prší. Taky občas hřmí a blýská. Třecí plocha mě nutí rýpat se ve své každodenní ubohosti. Při bližším pohledu ale tato není až tak ubohá. Žiju (podle svého pocitu) zajímavě a spokojeně. Jinak bych tak nežila, že, neboť jakous takous kontrolou nad vlastní existencí disponuji. Nejspíš největší ve své osobní historii. Běh normálních dní má jen jedinou zásadní skvrnu na kráse, a to pět až sedm dní s daným rozvrhem, které se periodicky opakují. V porovnání s výletem mimo civilizaci nebo podnětnou den a noc trvající diskusí o podstatě světa představují monotónní šeď.
Jenže jak probíhá těch pár dní po podobném zážitku? Cítím se nabitá energií, takže poletuji, bavím se, sděluji dojmy. Po pár dnech se válím na posteli v naprostém útlumu, neschopná ze sebe vydat cokoliv konstruktivního. Každý návod na přežití pro introverty hovoří o uvážlivém zacházení s energií, ovšem převést jej do praxe v uragánu jiných než obvyklých pocitů není jen tak. Zaprvé je třeba si problém uvědomit, což se právě stalo.
Nechci být závislá na vytržení z každodennosti a představě, že jen ony mi přinesou sílu plahočit se dál a nový pohled na věc. (Ať je jich věcí míněno cokoliv). Stejně tak se jich ale nehodlám vzdát, neboť sílu a nadhled skutečně přinášejí.
Nejspíš nepotřebuju restart. Spíš lepší energetickou politiku.